Reisefieber rozevírá pohled do duše neurotického třicátníka, novináře a potenciálního umělce Daniela Reise, který odlétá z New Yorku do Paříže, aby urovnal pár záležitostí po nedávno zesnulé matce. Po příletu dostává na krátkých čas horečku – tento nenápadný motiv lze vzhledem k názvu interpretovat jako zasutý práh, jehož překročením se Daniel čím dál tím víc noří do skrovných vzpomínek, ohledává svůj málomluvný vztah k Astrid (matku nazývá výhradně křestním jménem) a připomíná si traumata s ní spojená.

Román v prvém plánu zaujme přesvědčivostí, s jakou Łoziński vidí do svých postav, a drobnými psychologickými nuancemi, pomocí nichž črtá nestálé situace. Kýžený dramatický efekt, ke kterému tyto psychologismy vedou, snad nejvíc, alespoň v mé čtenářské zkušenosti, připomíná zkratkovitost a zároveň transparentnost mistrných povídek J. D. Salingera. K fascinaci románem ovšem napomáhá i dynamický styl vyprávění, v němž se uplatňují principy zastírání a náznakovosti, propady a turbulence. Łoziński pozdržuje postavy a stejně tak i čtenáře v okamžicích přítomných vhledů, v případě Daniela a jeho matky Astrid u monologických úvah, které se postupně tříští, jelikož se do nich vkrádají hlediska druhých postav. Abstrahujeme-li, pak modus vyprávění nenechává čtenáři možnost předjímání, stejně jako nenechává svým postavám možnost prohlédnutí, a už vůbec ne nacházení uspokojivých východisek.

Znamená to, že půdorys románu začíná pro čtenáře nabývat kontury postupně, zatímco, obrazně řečeno, autor už prakticky dopsal příběh do konce. Teprve v průběhu čtení začíná být patrné, že vyvrcholením pařížské návštěvy, během níž Daniel hledá pravdu o své matce, musí dojít k prozření vedoucímu z bludného kruhu (nyní už jen symbolicky pojaté) horečky. Łoziński tu nápaditě využívá konfrontaci Daniela s nevidomou psychoterapeutkou Aude, u níž se Astrid léčila s depresemi, a zanáší psychoanalytický proces uvědomování, při kterém by mělo v případě znovuprožití události traumatu dojít k jeho odstranění, do základu své prózy. Zvídavost čtenáře se s blížícím se koncem stále rychleji ubírá k bráně možného osvobození, před kterou stojí ovšem sám Daniel, alespoň do té doby, dokud ji neotevře a čtenář se nedozví víc o nehodě (jak říká Daniel), která stvrdila problematický vztah matky a syna jednou provždy. Nutno ale varovat, že v Łozińského pojetí nejde o levnou senzaci postavenou na variaci oidipovského tématu, ale o plně funkční prvek příběhu, ke kterému jsme jako čtenáři přirozeně přitahováni.

Astrid ovšem není jediná žena, k níž si Daniel dosud nevyjasnil svůj vztah. Zatímco matka v jednom místě vyprávění Danielovi vyčítá, že se k ní chová jako manžel a on sám má pocit, že se spíš odjakživa staral o matku jako otec o dceru, Danielova přítelkyně Anna, kterou nechal přes vánoční svátky za oceánem, mu již delší dobu uniká z neperspektivního vztahu. Problematické mužství, jež zastupuje Daniel, a jeho role v proměněném světě a konfrontace s tradičními hodnotami, které náhle jako individuální obsah mysli chybějí – i to je tématem románu Reisefieber, jímž se na povrch tlačí grotesknost malicherného jáství, stejně jako grotesknost nerozřešitelného světa, kterou autor pevně drží pod pokličkou, aby příběh nepropukl v niterný pláč.

Łozińského „klidné“ vyprávění vůbec nenápadně pracuje s podprahovou svárlivostí, přičemž ukázněná, snad právě bergmanovská (nebo prostě jen filmová) hra s nosnými významy rozšiřuje tuto prózu o další, umělecky atraktivní rozměr. Setkání s lékařem, který Astrid léčil s plicním onemocněním, se odehraje při přátelské rauchpauze; psychoterapeutka, která by podle metaforické logiky měla vidět pacientům do duší, během vykonávání praxe z neznámého důvodu oslepla; figuruje tu i neustále se vracející motiv přechodu přes silnici, kdy hlavní hrdina stojí v zamyšlení na zelenou nebo naopak leze do vozovky, kdy nemá atp. Łoziński těmto významovým stopám dává lehce rozpoznatelný symbolický rozměr, ale sympatické a neobyčejně nosné i dráždivé na tom je, že je protežováním nezneužívá, nestaví je do role průhledných schémat.

Zejména ve srovnání s českou prózou stojí za povšimnutí, že román Reisefieber nezakládá vyprávění na autobiografickém sebeprožívání (a pokud jsou do vyprávění autobiografické prvky přenášeny, tak z prózy nečouhají a podřizují se její optice) – byť jisté, opět nerozvedené narážky na promítání se autora do vlastního textu najdeme; třeba v případě, když Daniel navštíví jeden ze dvou bytů, jenž Astrid pronajala mladému Polákovi, nebo když Daniel spekuluje o rozepsaném „románu ze současnosti“ (což v kontextu čtení přispívá k plasticitě textu a problematizuje ho).

Reisefieber je tedy román zralý a svébytný. Jeho autora nelze neoznačit za talentovaného a citlivého pozorovatele, který překvapuje samozřejmostí, s jakou proplouvá problematikou mezilidských vztahů, i tím, jak ji dokáže rozkrývat, a tím text rozehrát. Myslím, že nepřehnáním, označím-li Mikołaje Łozińského za zázračné dítě „mladé prózy“ – v tomto duchu lze pak poupravit úvodní tezi z nakladatelské anotace: Łoziński na rozdíl od literárních vrstevníků nehledá téma, které by šokovalo, ale vyzrálostí svého psaní může čtenáři takový, pravda – příjemný šok připravit.