Začněme od počátku, povídá Tarlósi.

Žena se potí. Pod nosem má světlé chmýří a na něm se v drobných kapičkách perlí pot. Leskne se i její bílá a holá paže. Je to mladá žena s úzkým obličejem, s jakýmisi bezbarvými vlasy, stočenými do nepovedeného drdolu. Její pohled je prázdný a lhostejný, je tu už od časného rána, převzala ji ještě noční služba. Ona sama povolala z veřejné budky policii, počkala na místě na auto hlídky a pak ji zavedla k bytu. Provedli jednoduché ohledání místa, a přesto ji Tarlósi už od rána od osmi nutí vypovídat. Teď už jsou tři hodiny odpoledne, je vedro a je to k ničemu. Tarlósi vstane, přistoupí ke kohoutku na stěně, dlouze se oplachuje, až po okraj naplní sklenici vodou a opatrně ji postaví před ženu. Žena ji pozoruje, ale nenapije se.

Začneme od počátku, prosím, povídá unaveně Tarlósi.

Žena vzhlédne, pokrčí rameny a spustí, jako by odříkávala naučený text.

Jsem žena Jenö Gála, rozená Rozália Szarková. Narodila jsem se roku 1967 v Tisatenyö. Můj otec…

Stačí. Mluvte o včerejším odpoledni, přeruší ji Tarlósi.

Má vztek. Rozbil se mu zapalovač, ačkoli ho koupil teprve před dvěma dny na trhu od nějakého starocha s šerednou tváří, který mu přesto připomínal jeho otce. Smlouval o ten zapalovač, jen aby nákup trval hodně dlouho. A když už byla cena až směšně malá, dal za něj původně požadovanou částku, která byla trojnásobkem té usmlouvané. A vychutnával si, jak ho ten stařík nenávidí. Jenomže zapalovač vzal po dvou dnech za své.

Začněte u včerejšího odpoledne, prosím, žádá Tarlósi unaveně.

Žena se zhluboka nadechne, ale není to povzdech, spíš jakési vyjednávání s časem. Mezitím pohlédne na okno, mřížkami žaluzie se ostře prodírá světlo, ve vzduchu se vznáší prach a na východní straně kanceláře začíná narůstat stín.

Pokazil se mi zapalovač, prohlásí najednou Tarlósi.

Žena se zadívá na zapalovač.

Ano, pokazil se, řekne.

Tarlósi pokrčí rameny.

Spusťte, prosím.

Jenö Gál, můj manžel, přišel domů, jak normálně chodívá. Mohlo být něco kolem šesté, spíš před šestou než později. Na jeho chování jsem nepozorovala nic zvláštního. Ani ten den, ani den před tím nebo ještě před tím. Převlékl se, vyšel na zahradu a okopával ji. Jak už jsem říkala, žádné napětí, k žádné rodinné hádce mezi námi nedošlo. Já jsem vařila večeři jako vždycky, hrachovou polévku… na tu je teď sezóna. Náš syn, Dávid Gál, si hrál v dětském pokojíčku. Manžel, Jenö Gál, nechal okopávání před osmou hodinou. Umyl se a převlékl. Pak jsme se společně navečeřeli a později jsme se dívali na televizi. Dávali nějaký zahraniční film, na jméno si nevzpomínám.

Něco se přece muselo stát, přeruší ji znovu Tarlósi.

Nic zvláštního se nestalo, povídá žena.

Ne-e?!

Byl to den jako každý jiný, řekne žena.

Tarlósi pod sebou rozčileně odkopne židli, přikročí ke skříni, sáhne za rozdrbané knihy předpisů a vyloví láhev koňaku. Pašované zboží, pančovaný šmejd. Na dně ještě šplouchá pití dobře na dva prsty. Domů by si něco takového Tarlósi neodnesl, ale tady je toho někdy zapotřebí. A ten dnešek je dlouhý. Otočí se zády ke dveřím, rychle si nalije a pije. Pak pohlédne na ženu.

Chcete taky?

Prosím, prohlásí žena nečekaně, a jak jí Tarlósi podává půl skleničky kořalky, najednou cítí, že teď už bude všechno v pořádku. I žena vypije sklenku na jeden zátah. Ani se neotřese, jenom jí vhrknou slzy do očí. Snad jen toho bylo třeba. Žena už se dívá vlastníma očima, a kdo se dívá, ten i vidí, a co vidíme, o tom se dá i mluvit. Nějak už bude. Tarlósi vezme sklenku, zbytek nalije sobě, vypije, otřese se a snaží se vychrchlat hnusnou pachuť.

Říkala jste už, že jste si šli lehnout. Leželi jste vedle sebe v posteli.

Leželi jsme vedle sebe v posteli, opakuje žena.

A dál?

Ale žena mlčí.

Leželi jste vedle sebe v posteli, opakuje Tarlósi.

A pak manžel povídá, že…

Co řekl?

Žena mlčí, jenom řasy se jí chvějí, jako by ji bolelo i to málo procezeného světla. Tarlósi je rozčilený. Tak daleko se ještě nedostali.

Co řekl váš manžel?

Řekl, že dost.

Čeho dost?

Řekl… že ne… že už nebude šoustat. Řekl, že už nikdy nechce šoustat.

Tak to řekl? Šoustat?

Tak to řekl.

A někdy jindy… už něco takového váš manžel řekl?

Nikdy.

A měli jste s tím někdy problémy…? Mám na mysli…

Neměli, řekne žena a podívá se Tarlósimu do očí.

Teď zas mlčí Tarlósi.

Pozoruje ženu, které není ani líp, ani hůř, že to vyslovila. Tarlósi vstane, pro něj bylo i to až příliš, po- čkejte, řekne ženě a vyjde na chodbu. Teď využívá příležitosti. Dělá to tak, že dávkuje čas, jako by patřil jemu. Něco si pobrukuje, otírá si čelo. Venku je ještě větší horko. A k tomu se tu vznáší těžká, dusivá vlhkost s pachem prostředku na podlahu. Nová uklízečka rachotí na konci chodby se svými kbelíky. Nějaký Kucsela sedí v poutech na špinavé, počmárané lavici pro podezřelé. Hlídá ho mladý strážník. Tarlósi, jen aby čas neplynul naprázdno, ho osloví.

Copak, Kucsela, už jste tady zas?

Vy jste odtud ani neodešel, vzhlédne k němu pohrdavě Kucsela.

Loupež?

Jasná sebeobrana, pane nadporučíku, kývne Kucsela.

Uměl byste opravit zapalovač? zeptá se Tarlósi.

Kucsela vezme zapalovač a převrací ho v tupých, hbitých prstech.

To je ale krám. Uvidíme, povídá.

Tarlósi požádá o oheň jednoho kolegu. Pak se prochází po chodbě a čte si nástěnku. Nedopalek nezamáčkne, hned si zapálí novou cigaretu. Kolem něho postrkují spoutaného cikánského mladíka, krvácí z úst. Doprovod prohodí pár slov se svým nadřízeným. Pak přichází jeho kolega Róka. Byli to kdysi spolužáci. Róka ho osloví.

Pořád máš v prádle tu Gálovou?

Ano.

Víš už, proč to udělala?

Tarlósi pokrčí rameny.

Milenka, co, ušklíbne se Róka.

Róka se umí opravdu divně šklebit.

Ani jeden z nich neměl milence, řekne rozladěně Tarlósi.

Ruplo jí v bedně, zavrtá si Róka prstem do spánku.

Já nevím, řekne na to Tarlósi a odvrátí se. Vidí, že Kucsela už zapalovač rozebral. Mladý policista vedle něho sedí jako dobře vychovaný učeň. Kucsela pracuje jenom prsty.

Nakonec se Tarlósi vrátí.

Žena stojí vedle své židle s hlavou v dlaních. Chvěje se.

Dobrá, dobrá, povídá Tarlósi, uklidněte se, a usadí ji na židli.

Žena se na Tarlósiho nedívá, ale znovu se dá do řeči.

Leželi jsme v posteli, začne, bylo kolem půlnoci, já jsem se ho ještě dotkla, jako vždycky… tou dobou… dotkla jsem se jeho těla… ale on nereagoval. Věděla jsem, že není vzhůru, já už vím, jak dýchá. Dotkla jsem se ho ještě jednou, ale on ani pak nezareagoval. Zeptala jsem se, co je. Aby mi řekl, co mu je. Chvilku mlčel a pak řekl, že už nebude šoustat. Právě tak to řekl. Že už nikdy v životě nechce šoustat. Ani se mnou, ani s jinou. Že se tak rozhodl. A byla noc.

A co vy, ptá se Tarlósi.

Ležela jsem vedle něho, bylo to divné. To, jak dýchal. Jeho pach. Já nevím. Najednou bylo všechno jinačí. Můj život, jeho život. Ještě odpoledne… bylo všechno, jak se patří. I s děckem si hrál. Vtipkoval se mnou. Řekl, že mi dá peníze na kadeřníka a že pak odejdeme… A pak… já jsem tomu nerozuměla. Nebyla opravdová tma, vždycky necháváme na chodbě rozsvíceno, trochu světla tam pronikalo. Civěla jsem na strop. I on civěl na strop. Všecko bylo takové nezměnitelné. Že už to tak zůstane. Teď že už to navždycky bude tak. Pak jsem si myslela, že vedle mě nikdo neleží, ale nechápala jsem, jak je to možné. Co že to znamená? Měla jsem to chápat?

Mluvte dál, řekne na to Tarlósi.

Pak jsem vstala. Vyšla jsem do kuchyně a kouřila jsem. Tři vajgly napočítali… polic… vaši… kolegové, vykouřila jsem tři cigarety. To netrvá dlouho. Taky jsem se napila manželova vína. Ale jenom malou sklenku. Ale možná ještě jednu. Opilá jsem nebyla, jenom jsem měla žízeň. Tam venku jsem byla tak patnáct minut. Možná dvacet. Poslechla jsem si, jak spí dítě. Občas si odkašlalo, ale jen ze spánku. V poslední době často marodí. Mohlo být něco po půlnoci, než jsem znovu šla do ložnice… Manžel ležel, jako když jsem odcházela, ruku pod hlavou, civěl na strop. Leskly se mu panenky… nějak divně se mu blýskaly. Sedla jsem si vedle něho. Nůž jsem už držela v ruce. Ten… vražedný nástroj… přinesla jsem si ho z kuchyně. Byl to nůž na chleba. A pak jsem bodla. Bodla jsem jen jednou. Najednou se udělala taková tma. Jako kdyby venku zhasli světlo. Nastala tma.

Věděla jste, kam jste bodla?

Jestli jsem to věděla, zauvažuje žena.

Co udělal váš manžel?

Vůbec nepromluvil.

Nic neřekl?

Vůbec nic.

Ani se nebránil?

Nebránil se. Neřekl ani slovo. Jenom ruka mu vyklouzla zpod zátylku. A já… bylo to, jako bych oslepla. Dlouho jsem nevěděla, co s ním je. Ale pak jsem uslyšela, jak z jeho těla vytéká krev. Jak tichounce šplouchá. Když jsem vytáhla ten nůž. Našli ho u postele. Seděla jsem vedle manžela a pak jsem ucítila, jak pode mne teče krev. Že sedím v krvi a ta že mě hřeje. Ani jsem nevěděla, že je mi zima.

Váš muž neřekl ani slovo, potřese hlavou Tarlósi.

On neumřel hned, odpoví žena.

Tarlósi vstane a okamžitě si zase sedne.

A kdyby… tamto… váš manžel neřekl, tak byste ho neprobodla?

Žena se jen dívá před sebe, otázku ani neslyšela.

Váš muž vykrvácel za deset minut, řekne Tarlósi.

Ženina tvář se náhle naplní city, bledou neúčast smaže červeň, teď už řekla příliš mnoho, než aby se zarazila nebo couvla. Tarlósi dobře zná ten pocit, lidé najednou chtějí slyšet, co se to s nimi stalo, a tahle žena se tím netajila ani předtím, jenom nenacházela cestu k vysvětlení, k němuž nebylo dost nikoli slov, ale spíš citů, protože v okamžiku, kdy Jenö Gál, její manžel, vyslovil svoje rozhodnutí, v té ženě zamrzlo všechno, co ji svazovalo se životem, a Tarlósi celý den čekal, až ten mráz povolí. A žena nevěřícně potřásá hlavou. Zajede rukou k uzlu svých vlasů a upravuje si ho.

No dobrá, řekne, chcete to slyšet?

Tarlósi jen přikývne.

Najednou mě Jenö Gál, můj muž, začal uprošovat. Sáhl po mé ruce a přitom chroptěl… tohle chroptěl… chroptěl, abych mu odpustila. Abych mu odpustila, že se… tak rozhodl.

Žena se odmlčí.

V tu chvíli někdo zaklepe.

Do škvíry ve dveřích strčí hlavu Róka.

Hodí Tarlósimu zapalovač.

Posílá ho Kucsela, usměje se a už je ten tam.

Zapalovač je v pořádku.

Tarlósi roztržitě podrží drobný, mizerný ohníček před ženou.

Ale vy jste mu neodpustila, řekne potom.