Od Gutenberga k Diderotovi
Burkeho záběr je i v této knize široký: píše o obchodu s informacemi i o špionáži, o vztahu vzdělanostních center a periferie, o vlivu knihtisku a o proměnách způsobu čtení, ale i o lasturách, mincích či vycpaných aligátorech z kabinetů kuriozit a muzeí, o kumulaci poznání i o jeho fragmentarizaci, o rozmachu empirismu a poznatků o nových zemích, ale i o cenzuře a o státem podporovaném slídilství.
Po třech dosud česky vydaných knihách britského historika Petera Burkeho, z nichž každá vyšla u jiného nakladatele, bylo vloni česky publikováno jeho další dílo, tentokrát poprvé v nakladatelství Karolinum. Je asi příznačné, že knihu o „sociální historii vědění“, jak zní překlad původního anglického názvu, vydalo univerzitní nakladatelství, protože právě způsob, jakým se vědění na počátku novověku, i prostřednictvím sítě univerzit a nakladatelství, po Evropě šířilo, je jedním z předmětů Burkeho zájmu.
Burkeho záběr je i v této knize široký: píše o obchodu s informacemi i o špionáži; o vztahu vzdělanostních center a periferie (třeba o vlivu, jaký na vznik botaniky měli lidoví léčitelé a zahradníci); o vlivu knihtisku a o proměnách způsobu čtení, ale i o lasturách, mincích či vycpaných aligátorech z kabinetů kuriozit a muzeí; o kumulaci poznání i o jeho fragmentarizaci (a k tomu, že specializace vedla na školách k produkci studentů s mnohem omezenější rozsahem poznání než dříve); o rozmachu empirismu a poznatků o nových zemích, ale i o cenzuře a o státem podporovaném slídilství.
Burke narušuje obvyklé chápání pojmu „informační společnost“: společně se sociologem Giddensem soudí, že každý stát v dějinách představoval informační společnost, protože zrod státní moci předpokládá regulovaný sběr, schraňování a kontrolu informací. Ovšem až ve zkoumaném období se podle autora pravidelné a systematické sbírání informací stalo součástí běžného výkonu vlády, příkladem státním orgánům v tom byla církev, která se už dlouho předtím zaobírala sledováním kacířství a nemravnosti.
Nesmírně poutavé jsou pasáže, ve kterých autor líčí proměnu struktury vědění: například na univerzitách se postupně prosazovaly obory jako botanika a chemie původně pouze díky tomu, že byly brány jako pomocné obory medicíny; a dokonce i novému oboru o Obci či státu, „politologii“, k etablování napomohlo to, že byl pojímán za „lékaře státu“, za vědu o „tělu obce“. Součástí proměny struktury vědění bylo také nové třídění poznatků v encyklopediích, ve kterých poznatky počaly být uspořádávány už ne tematicky, ale abecedně: v tom se odrážela ztráta víry v dokonalou shodu mezi světem a jazykem. Toto uspořádání podle autora odráželo i podněcovalo posun od hierarchického a organického pohledu na svět k pohledu individualistickému a rovnostářskému (subverzivnost francouzské Encyklopedie vůči panujícímu duchovnímu řádu působila i takovými prostředky, jako byly křížové odkazy, například když heslo „eucharistie“ bylo zakončeno pokynem „viz lidojedi“).
Miroslav Petříček u Burkeho knihy vyzdvihl autorovo přesvědčení o tom, že mnohé z toho, co máme sklon pokládat za výtvor posledního století, má své důležité paralely a předchůdce již na počátku moderní doby. Já bych ještě poukázal na to, že podobný postup autor volí i v úvodní metodologické kapitole, v níž komentuje koncepce svých předchůdců na poli historie a sociologie vědění a jeho vlastní koncepce se pak v předestřeném kontextu nejeví jako příliš originální. Ovšem v hloubce pohledu a komplexnosti syntézy, do níž jsou příležitostně zahrnuty i neevropské kultury, Burkeho dílo jistě originální je.
recenzi vysílal ČRo 3 - Vltava v pořadu Mozaika, zvukový záznam
na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autora i ČRo 3 - Vltava