„Být sám sebou je navýsost vysilující,“ konstatuje protagonista románu Hjärnmänniskan (doslova Mozkočlověk, řekněme však raději Mozkoman). Obzvláště nejste-li pouze jeden, doplní ho uhranutý čtenář. Hans Hermann Gustavsson, druhořadý zaměstnanec druhořadého plátku, totiž jako uslintaný nemotora s autistickými rysy působí jen navenek. Dovnitř, v hájemství svého staromládeneckého soukromí, je spekulativním filozofem, břitkým komentátorem všeho jsoucího. Jeho epochální ineditní spisy, jmenujme kupříkladu „O zásadách správného oblékání“, „Člověk a klima“ či „Šéf typu I-III“, vznikají vždy v úzké spolupráci s váženým kolegou, ostrovtipným homunkulem Mozkomanem. Mozkomanovo trvalé a jediné bydliště se samozřejmě nenachází nikde jinde než v páně Hermannově hlavě. To však Mozkomanovi nikterak nebrání žít vlastním životem.

Takovýmto počátečním rozložením sil si Gabriella Håkansson (1968), osoba, jež každých pět let vydá novou románovou bizarerii, jaké není rovno, připravila půdu pro završení žánru, na nějž kdysi našlápli už E. A. Poe nebo E. T. A. Hoffmann: kniha Mozkoman je „mentální horor“. Nadřízení odmění Hanse Hermanna Gustavssona za desítky let věrných služeb a na tři týdny ho vyexpedují na jedno exotické souostroví v Tichomoří. A tam, při pohledu na rozpustilé hrátky indonéských dětí, si Hermann konečně uvědomí, že na svazek s Mozkomanem vlastně doplácí, že z něj věčná sebereflexe nadělala leda uzel nervů. Vzbouří se proti zpupnému parazitu a začne se pídit po své přirozenosti. Nemá to vůbec lehké, jedná na zapřenou: když se totiž Mozkoman rozhněvá, není s ním k vydržení. Naštěstí se záhy ukáže, že ostré sluneční paprsky nedělají homunkulovi, navyklému na severské klima, dobře, a Hermann tak může na svém regeneračním projektu pracovat několik hodin denně, po dobu Mozkomanovy siesty.

Právě Hermannovy neutuchající obavy z toho, že ho Mozkoman při jeho nepředloženostech přistihne, dodávají seriózně filozofickému humoristickému románu Mozkoman hororový rozměr. Nemusíme se tu sice strachovat, že na nás za příštím rohem číhá dvojník nebo ďábel, zato se s každým novým řádkem oprávněně děsíme, jaká na nás zpoza Hermannova mozkového závitu vybafne kacířská myšlenka – o povaze přirozeného jazyka, o rozdílech mezi zvířaty a lidmi, o esenci dětství či kdoví o čem ještě. Z „vnější“ dějové zápletky se vlivem hororu odehrávajícího se v Hermannově hlavě stává přirozeně tragikomedie, či přesněji řečeno komitragédie. Člověk, který se pokouší přechytračit vlastní ratio racionálními prostředky, přece ani jinak než špatně dopadnout nemůže.

Gabriella Håkansson napsala navýsost pozoruhodné vyprávění, jehož ryze stylistické kvality by vydaly na samostatnou chvalořeč. Jeho originalita pak, hrubě načrtnuto, netkví v pouhém nápadu zhmotnit a umenšit civilizovaný intelekt do podoby šotka rejdícího v lidské hlavě, Mozkoman není dospěláckou variantou Křečka v noční košili, nýbrž v celkově nebývalé symbióze fantazie a filozofie: Navzdory fantasmagorické vyprávěcí perspektivě a vršícím se (onto)logickým zkratům nemá čtenář šanci ubránit se tomu, aby se s „psychotikem“ Hermannem identifikoval, aby v jeho blábolení každou chvíli zaslechl sám sebe a v jeho sociálních dysfunkcích víc než tušil odlesky svých vlastních vrtochů. Inzertní agent Hermann je totiž tak trochu „herr man“, česky „pan člověk“, čili Everyman, Jedermann a Kdožkolivěk.