V osmnáctém čísle moskevského vydání módního kulturního přehledu Afiša byl pod názvem Naše všechno (Naše vsjo) opublikován fotografický seriál věnovaný čtyřem generacím ruských spisovatelů. Celkem jednatřicet prozaiků a básníků odpovídalo na tři jednoduché anketní otázky: 1) Kdo je vaším učitelem? 2) Co právě čtete? 3) Nad čím momentálně pracujete?

Od svého vzniku (první číslo Afiši vyšlo v dubnu roku 1999) Afiša aspiruje na vůdčí roli v oblasti informování o kultuře a jiných způsobech zábavy, kterým se člověk může doslova oddat v hlavním městě Ruské federace (kromě toho vychází také petrohradská verze a vydání pro ostatní rozlehlé Rusko). Afiša je tudíž médiem, které do jisté míry určuje nejaktuálnější trendy a životní styl dnešní ruské mládeže. Nakolik je v tomto svém počínání úspěšná, se může snadno přesvědčit každý její čtenář, pokud si jen trošku pozorněji prohlíží po každém vydání své spolucestující v metru či mladičké studenty univerzit a institutů, kteří doslova ze dne na den mění svůj styl, nakupují drahé značkové oblečení, chodí na doporučené koncerty, jedí v luxusních restauracích... Tento svět konzumování pečlivě vybraných produktů, musí samozřejmě zahrnovat i neméně kvalitní duchovní stravu. A protože ve světovosti Afiši se skrývá i jistý pocit výlučnosti, čas od času se redaktoři tohoto čtrnáctidenníku zaměří také na domácí tradice či spíše stereotypy. Tím je i představa, že Rusové jsou národem vášnivých čtenářů, milovníků psaného slova a uctívačů spisovatelů. Není ani tak nutné pozastavovat se nad mírou pravdivosti tohoto klišé, jako se spíše podívat na to, kdo jsou oni autoři, jež mají tuto skutečnost podle Afiši potvrzovat. Je jisté, že musí být přinejmenším tak výluční a cenění jako iPhone od Applu či sluchátka v pastelových barvách od firmy Elecom, na něž čtenář Afiši narazí o několik stránek dříve.

Kdo jsou tedy tímto „naším ruským vším“? Blok o ruských spisovatelích, který připravili Sofja Suchoteplaja a fotograf Aleksej Kiseljov, otevírá dvoustrana s šesticí nejmladších autorů. Sergej Samsonov, Ašot Aršakjan, Jevgenij Pepeljajev, Natalija Ključarevová, Marija Jeliferovová a Anna Kozlovová jsou na černobílé fotografii patřičně stylizováni do podoby hravé a bezstarostné, téměř komsomolské mládeže. Většina z nich má za sebou svůj knižní debut, Anna Kozlovová již dokonce vydala tři knihy. Především v souvislosti se zmíněnými třemi dívkami se začalo mluvit o nástupu ženské linie v ruské literatuře, o její nekompromisní revolučnosti. Ačkoli někteří kritici se rozčilují nad nekompetentností těchto dvacetiletých autorů a zvláště autorek. „Když poslouchám sebejisté rozhovory dnešních mladých dvaceti-pětadvacetiletých spisovatelů, často si říkám: co vědí o docela nedávné sovětské epoše? (...) Co vědí Irina Děněžkinová (která kupodivu ve výběru Afiši chybí – pozn. A.M.) nebo Anna Kozlovová o pionýrských táborech (...)? Jedna věc je si o tom číst nebo to slyšet od starších a druhá – žít to,“píše Maksim Artěmjev v článku Sbohem Tolstý a SSSR (Proščajtě, Tolstoj i SSSR ).

Za bezstarostným mládím následují již daleko uondanější třicátníci a čtyřicátníci, kteří na fotografii postávají před autobusovou zastávkou v podzimním deštivém dni: Alexandr Ilčevskij, Andrej Rubanov, Anna Starobinec, Roman Senčin, Zachar Prilepin a Aleksandr Garros. Samostatný portrét v interiéru, avšak v neméně podzimní výzbroji do lesa, je věnován Dmitriji Bykovovi, laureátu Velké knihy za loňský rok. Na dalších dvou stranách jsou z této podzimní šedi vyděleni autorka rozšafných fejetonů, které vycházejí v Nezávislých novinách (Nezavisimaja gazeta), Katja Metelica a prozaik Andrej Gelasimov. Čtvrté dvojstraně vévodí opoziční novinářka a prozaička Julija Latynina, jak sama říká, autorka ekonomických thrillerů. Poněkud skromnější místo je zde vymezeno čtveřici autorů hlídaných na fotografii zlým avšak spokojeně ležícím psem: Pavlu Krusanovovi, Andreji Dmitrijevovi, držitelce Ruského Bookera za loňský rok Olze Slavnikovové a Olegu Zajončikovskému. Na téměř pasových fotografiích jsou pak zachyceni Sergej Dorenko, Dina Rubina, Vladimir Sorokin a Maxim Kantor. Nakonec se čtenář dostává k moudrým kmetům besedujícím snad o osudech Ruska nad šálkem čaje: k Juriji Mamlejevovi, Anatoliji Najmanovi, Jevgeniji Vojskunskému, Vladimiru Mikuševičovi a Aleksandru Prochanovovi. Celý blok uzavírá portrét ďábelsky vyhlížejícího Eduarda Limonova a domácky přívětivého Fazilja Iskandera v teplákách a papučích na protější straně.

Podle jakého klíče se řídil výběr daných autorů? Jejich ochotou nechat se vyfotografovat v umělých pózách a situacích, jež budou nakonec o jejich tvorbě vypovídat daleko více než ony anketní otázky, než jejich dílo samo? Tím, že se téměř všichni jmenovaní neustále objevují v nominacích na nekonečnou řadu literárních cen? Tím, že se vyjadřují k problémům současného Ruska? Tím, že jdou proti všem? Tím, že jsou mladí, krásní nebo alespoň charismatičtí? Domnívám se, že žádný klíč neexistuje, že jediným pojítkem těchto spisovatelů je a bude tato publikace a to, že je lze prezentovat vedle páru kozaček za 42 550 rublů a sto padesáti mililitrů kokosové polévky za 360 rublů. O kvalitách jejich tvorby však ony inscenované fotografie vypovídají stejně málo jako zápisky cizinců o Rusku z předchozích osmi stránek, jež představují jen klišé umocněné na druhou.

Spíše než literaturu a její představitele dané stránky ilustrují šťastné mládí, zasmušilá a seriózní střední léta, moudré a znovu dětinsky bezstarostné stáří.