Nakladatelství Havran vydalo román Ádáma Bodora Návštěva arcibiskupa (Az érsek látogatása). Přední představitel současné sedmihradské maďarské prózy a nositel Kossuthovy ceny byl českému čtenáři doposud znám jen díky několika přeloženým povídkám a úryvkům. Návštěva arcibiskupa je jakýmsi volným pokračováním románu Okrsek Sinistra (Sinistra körzet), který se má ještě letos také objevit na našich knižních pultech.

Děj je zasazen do svébytné krajiny sedmihradských Karpat, v které se mísí nehostinnost a krutost přírody s její nevšední krásou a která oplývá nepopsatelným kouzlem starých pohanských mýtů. Uprostřed této magické krajiny se nachází nepřívětivé město Bogdanská Dolina, které je postupně zahlcováno haldami odpadků, jež se shromažďují na katastru a zasahují i do blízkých lesů. Místní obyvatelé se připravují na návštěvu arcibiskupa. Ani vážená delegace však nerozproudí jejich zpomalené, stagnující životy, připomínající stav permanentního polospánku. Městem prostupuje všudypřítomný pach rozkladu. Život jeho obyvatel se v jakémsi tupém, bezútěšném rytmu převaluje ze dne na den a nikam nesměřuje, komunikace mezi lidmi je omezena jen na uspokojování základních potřeb a motivována převážně jen vidinou zisku.

Za těžkou, šedavou clonou polomrtvých životů se však skrývá palčivá bolest a strach. Městu vládne Generální vikariát se svým mocenským aparátem a nikdo z obyvatel si nemůže být jist, že nebude zničehonic „označen za nemocného“ a odklizen do kolonie Izolda, určené pro souchotináře. Tato implicitní metafora koncentračního tábora je jedním z nepřímých odkazů na teror Ceauşescova režimu, kterému obyvatelé severního Sedmihradska po připojení k Rumunsku podléhali a který si na vlastní kůži zažil i autor sám. I přestože je román prostý konkrétních historických a geografických reálií, cítíme v něm odraz autorova skutečného utrpení v pasti krutého totalitního režimu. Obyvatelé Doliny žijí v permanentních strachu, který posilují i nečekaná zmizení, úmrtí a jiné podezřelé události.

Klíčovým prvkem příběhu je útěk sester Senkowitzových z Izoldy, jejich násilný návrat a následné ukamenování. Kamenování „pacientů“ v Izoldě se od té chvíle stane každodenní zábavou Dolinských obyvatel. Tato epizoda více méně prostupuje celým románem a tvoří nosný kámen výstavby celého textu, nabaluje na sebe další a další souvislosti, tvoří podklad, na němž je plasticky vykreslena sobeckost, hrubost a cyničnost místních obyvatel. Zároveň je jedním z indikátorů relativity času, která je v románu patrná. Pod rouškou zdánlivého bezčasí a linearity příběhu se skrývá rafinovaná hra s časovými rovinami příběhu a čtenář je postupně nucen zpozornět a hledat klíč, dle něhož se překrývá a rozbíhá fabule a syžet románu.

Jako ostrůvek lidskosti v příběhu vyčnívají manželé Vidrovi, kteří mezi sebou po násilné odluce udržují kontakt tím, že si navzájem posílají po poslovi své sliny a pak se jich dotýkají. Natalie Vidrová je také nejvýraznější a nejdojímavější postavou románu, v mnohém připomínající hrdinky Marquézových románů. Poté, co do ni uhodí blesk, jí vypadají všechny vlasy a chloupky po celém těle, obočí si kreslí tužkou a každý den tak mění obličej. Je jakousi femme fatale Bogdanské Doliny, která svou zvláštní krásou okouzluje všechny muže města a zamiluje se do ní i majitelka kadeřnictví, místa, kam chodí kněží pečovat o své vousy, aby alespoň naoko zachovali známky důstojnosti, a kde se sdružují hlavní ženské postavy příběhu. Frizérky zde vystupují jako donašečky a také jako pečovatelky. Nabízejí mužům základní hygienickou péči, útěchu v lůně erotické lásky a nosí jim potravu, kromě Natalie jsou však i ony citově okleštěny.

Silným momentem románu je nečekaný příjezd cizinců, kteří do města přivezou „závany opojné vůně, vůně takového místa, kde peníze nehrají roli.“ Obyvatelé jsou tak konfrontováni se záchvěvem něčeho, co v nich již dávno zemřelo, zapomenuté esence života, vůně a barev, jejíž dotek v některých z nich probudí pláč. I přestože jsou protagonisté románu vesměs lidská torza, jsou ještě schopni citového projevu.

Způsob, jakým autor periodicky obměňuje motivy čerpající z flory a fauny sedmihradské krajiny (pozornost budí zejména motivy racků, kteří jsou nositeli proměnlivých konotačních významů), poukazuje na cykličnost, jež se odráží ve struktuře celého románu a týká se zde i pojetí času. Atmosféra románu a jeho krajiny, využívající kontrastní estetiky, má podmanivé kouzlo, které čtenáře již na začátku vtáhne do svého víru a od té chvíle ho nepustí. Čtenář se tak ocitá na pomezí jakéhosi zvláštního, krutě realistického snu, v kterém se postupně rozplétá klubko netušených souvislostí, jež ho rafinovaným způsobem udržují v napětí. V textu se prolínají syrové obrazy pachu, rozkladu, špíny s přírodními motivy, stojí tu vedle sebe např. motivy odpadků, hniloby a zároveň obraz jednorožce – symbol čistoty a ochrany, nebo metafory životní rezignace a zároveň symbolika ohně, síly života, podobně je i dominující šedá barva protínána náhlými záblesky světla. Úsporný, věcný styl, využívající hojné množství jadrných výrazů, je ozvláštňován prvky básnického jazyka. To vše se zrcadlí i v krásném překladu Anny Valentové.

© Kateřina Horváthová