O lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve stínu větru
Na začátku prosince se konečně i na českém knižním trhu objevil román Stín větru. Byl přeložen do mnoha jazyků a nyní vyšel i v českém překladu. Ohlas byl tak veliký, že vznikly i webové stránky tohoto románu, které umožňují virtuální putování předválečnou Barcelonou. U nás však kniha zatím nechává čtenáře v klidu.
Děj románu se odehrává v Barceloně v průběhu první poloviny 20. století. Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je Daniel Sempere. Příběh začíná v okamžiku, kdy otec Daniela zavede na tajuplné pohřebiště zapomenutých knih. Daniel si může vybrat jednu z knih, na které již lidstvo zapomnělo, a náhodně sáhne po svazku s názvem Stín větru. Kniha mladého chlapce uchvátí. Začne proto po jejím autorovi, Juliánu Caraxovi, pátrat. Hrdina se však postupně zaplétá do záhad opředených kolem Caraxe, dokonce mu několikrát jde i o život. Jeho věrným společníkem je prostořeký Fermín, jehož rovněž potkává za pozoruhodných okolností. Daniel nakonec odhaluje tajemství Caraxova života a nerad si uvědomuje, že jejich životy jsou si až příliš podobné.
Román dokázal na svou stranu strhnout mnoho čtenářů. Jedním z důvodů tohoto úspěchu je jistě výstavba vyprávění založená na důmyslném proplétání příběhů a postupném odkrývání záhad. Další příčinou je nepochybně příhodné umístění děje do Barcelony - názvy míst a ulic jsou skutečné. Ohlas byl tak veliký, že vznikly nejen webové stránky tohoto románu, ale jejich nedílnou součástí se stalo rovněž virtuální putování předválečnou Barcelonou (www.lasombradelviento.net). U nás však kniha zatím nechává čtenáře v klidu.
Je třeba podotknout, že vyprávění začíná opravdu velice nadějně, popisem tak zvaného pohřebiště zapomenutých knih, které má bezpochyby souvislost s cenzurou za frankistického režimu. Nápad a myšlenka jsou vynikající, avšak čtenářovo očekávání nesplní. S koncem první kapitoly pohřebiště z příběhu téměř mizí a zmínky o něm v dalších částech jsou jen okrajové a nevýznamné. Škoda, že autor nedal tomuto nápadu větší prostor. Podle samotného autora je Stín větru první knihou ze čtyřdílného cyklu románů, jejichž děj se má točit kolem pohřebiště zapomenutých knih. Musíme tedy jen doufat, že toto místo bude v některém z dalších románů klíčovým.
První polovina knihy se čte jedním dechem, nechybí zápletky, odbočky a dramata, nutno poznamenat, že příběh je dobře rozehrán. Zdá se ale, že v druhé půli knihy se autor již unavil. Děj se náhle zastavuje a Ruiz Zafón vkládá text deníku Nurie Monfortové. Autorovi slouží tento deník jako prostředek vysvětlení téměř všech tajemství. Najednou, jako by chtěl mít práci rychle za sebou a celou knihu ukončit, využije jednu z postav, z jejíhož deníku se dozvídáme takřka vše. Myslím, že tato volba nebyla nejvhodnější. Čtenář, zvyklý na prolínání dějů a postav, je náhle postaven před sto stran jednolitého textu s vševědoucím vypravěčem v první osobě. Jak si máme vysvětlit okolnost, že Nuria Monfortová ví vše nejen o životě Juliána Caraxe, ale zná dopodrobna jeho dětství, jeho přátele a lásky a dokonce i jejich myšlenky a pocity?
Pokud jde o postavy, autorovi se podařilo výborně vykreslit hlavního hrdinu Daniela a rovněž vývoj postavy Fermína si zaslouží uznání. Jeho trefné výroky skvěle dokreslují a oživují děj. A i když Fermín padne až na samé dno, vždy se vyjadřuje důstojně a vznešeně. Jinak je to však s postavou Clary. Ačkoli je jí na začátku románu vyhrazen velký prostor, postupně se z příběhu vytrácí. Není zcela jasné, jakou funkci tedy Clara v příběhu má, jedině snad že by pomocí ní chtěl Ruiz Zafón zobrazit Danielovo dětství. Nicméně, kdyby se postava Clary vynechala, ději by to nijak neuškodilo. Připomínkou krutého frankistického režimu je detektiv Fumero, jehož sadistické praktiky v knize zažilo na vlastní kůži nemálo postav. Fumero představuje postavu zcela zápornou, nikdo však nemůže být pouze dobrý anebo zlý. Jestliže je autor rozhodnut věnovat se i nadále psaní románů, měl by se příště vyvarovat černobílému zobrazování postav.
Ruiz Zafón se ve svém románu uchyluje ke vznešenému, místy až poetickému jazyku, jež však působí velice čtivě a uvádí čtenáře do vzdělané společnosti knihkupců, knihovníků, antikvářů a nakladatelů. Nechybí zde ani humor, který autor vkládá do úst zvláště podivuhodnému Fermínovi. Dlužno říci, že se Atheně Alchazidu podařilo tuto polohu jazyka věrně vystihnout. Český text románu je rovněž doplněn o poznámky překladatelky, jež poskytují základní informace týkající se reálií a významných historických postav, o nichž je v románu zmínka.
Hlavní motiv celého románu bychom mohli vyjádřit jedinou větou: „...a historie se opakuje“. Daniel pomalu odkrývá tajemství Caraxovy velké lásky a s ním i tajemství jednoho starého domu a zjišťuje, že on sám právě prožívá něco velmi podobného. Poselství, jež nám autor přináší, říká, že bychom se měli dobře dívat, co se kolem nás děje a pokud je to možné, vyhnout se chybám, které zničily život jiným.
Stín větru je jistě dobrou volbou pro každého, kdo má rád pomalé rozplétání tajemství a kdo by se s potěšením přenesl alespoň na chvíli do barcelonských uliček. Kdo má již na svém čtenářském kontě Šifru mistra Leonarda, najde ve Stínu větru mnoho podobného. Nejedná se jen o podobnost struktury vyprávění, ale rovněž o existenci obdobných prvků typických pro historický a tzv. gotický román, jako jsou tajná společenství, utajené rodinné vztahy, staré domy či chrámy, ponurá zákoutí apod. Škoda jen, že Ruiz Zafón nedovedl tak dobře rozehrané vyprávění do konce.
Tuto recenzi bychom mohli ukončit citátem z úst hlavního hrdiny Daniela, jenž své přítelkyni Beatriz vysvětluje, o čem celé to vyprávění vlastně je: „Je to příběh o lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve stínu větru“. (s. 171)
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.