Švédsko jako davová psychóza. Rozhovor s Marcusem Birro
Birro, Marcus

Švédsko jako davová psychóza. Rozhovor s Marcusem Birro

Básník, prozaik a publicista Marcus Birro (1972) je osobností poněkud paradoxní a na švédské kulturní scéně naprosto ojedinělou. Na představitele literárního undergroundu má nezvykle četné a hlavně různorodé publikum. Objíždí totiž pustý a kulturního života prostý švédský venkov, aby lidem recitoval svoje básně.

Básník, prozaik a publicista Marcus Birro (1972) je osobností poněkud paradoxní a na švédské kulturní scéně naprosto ojedinělou. Na představitele literárního undergroundu má nezvykle četné a hlavně různorodé publikum. Objíždí totiž pustý a kulturního života prostý švédský venkov, aby lidem recitoval svoje básně. Zaznamenává při tom nezanedbatelný úspěch, a tak se mu podařilo stát se snad jediným švédským literátem mladším šedesáti let, jehož básně vycházejí v reedici. Celostátní deníky jeho tvorbu i další veřejné aktivity vytrvale ignorují, Birro mnohé lidi dráždí, ale mnohé také svými ostře satirickými texty baví a vytrhuje z kulturní letargie. Letos v květnu několikrát vystoupil na pražském veletrhu Svět knihy.

Jsi teď zrovna básníkem na turné, tedy zjevem v dnešní době přinejmenším ojedinělým, n.b. na švédském venkově. Jak se ti vůbec podařilo něčeho takového dosáhnout a jak bys tuhle unikátní zkušenost popsal?

Nic zas tak úplně nového to pro mě není, poprvé jsem vystupoval v roce 1989. Hlavní je umět vydat se napospas publiku, se vším všudy. Umět se zasmát sám sobě, aniž bych při tom nějak lacině zesměšňoval nebo bagatelizoval to, co dělám. Když se tohle podaří, je z půlky vyhráno. Psaní je dost osamělá a sebestředná práce a já ze sebe dostanu to nejlepší, jen když můžu zažívat i tuhle opačnou stránku věci. Ve Švédsku se poezie chápe jako něco exkluzívního, k čemu se normální člověk v životě nedostane, a právě proti tomu se snažím bojovat. Snažím se lidem dokazovat, že poezie je příliš důležitá na to, aby si ji pro sebe sušilo pár akademiků.

A jaká poezie je pro tebe osobně nejdůležitější, kromě té vlastní? Svůj velký prozaický vzor odhaluješ často a rád – Proust má v sobě jistě mnoho univerzálního, ale čistě literárně je to přece jenom vypravěč, i když s velkým V...

Já ho vnímám stejně tak jako básníka a filozofa. Našel bych u něj spoustu úryvků, které se dají číst jako samostatné básně. Jinak mám rád „starou švédskou gardu“, úplně nejraději Tomase TranströmeraGunnara Ekelöfa. Ze světové literatury Baudelaira. Ale třeba taky Bukowskiho nebo rockovou muziku, ta mě hodně ovlivnila svou přímočarostí. Píšu jednoduše, ale skrývá se za tím spousta emocí. K tomu, aby tě báseň oslovila, nepotřebuješ mít po ruce slovník. Konstruovaná poezie není nic pro mě, tu ať si píšou jiní. Já navíc tyhle autory vnímám spíš jako matematiky, než jako básníky.

Tvoje básně a romány jsou do jisté míry zabydleny týmiž postavami, opakují se dokonce i některá jména. Píšeš stále jeden a týž příběh?

Velký švédský básník Gunnar Ekelöf jednou prohlásil: „Celý život píšu jedinou báseň, jenom se mi pořád nedaří dát ji dohromady.“ Ano, je to tak, i když vlastně ne úplně: od doby, kdy jsem vydal první knihu (r. 1992 – pozn. aut.), se obnovila každá buňka v mém těle, takže svým způsobem už nejsem tentýž člověk a se mnou se změnil i můj příběh.

Píšeš tedy sám o sobě? Pokud ano, zvládáš umění „zasmát se sám sobě“ opravdu mistrovsky.

Píšu a vždycky jsem psal jenom o tom, co sám prožívám nebo co je mi něčím blízké. Skutečné události pak přetvářím, aby se mi hodily do konceptu.

Ty ale neděláš dlouhý nos jenom na sebe a na svoje alter ego.

Vždycky když se směju sám sobě, směju se zároveň spoustě dalších lidí a věcí kolem sebe. Když pak ostatní uvidí na pódiu někoho, kdo má odstup sám od sebe a hlavně od poezie, která se u nás automaticky pokládá za něco vrcholně seriózního, třeba taky seberou odvahu se zasmát. Nejpřísnější kritikové svojí doby bývají přece často komici: Lenny Bruce, bratři Marxové, Chaplin.

Scény, kde se směješ švédskému sociálnímu systému, jsou tak věrohodné, že z nich doslova naskakuje husí kůže. Socialistická literární kritika by tě svého času asi pochválila, jak tu trudnou společenskou realitu pěkně zrcadlíš.

Samozřejmě že o sobě píšu tak, abych psal i o svých čtenářích. Před sto lety žil v Paříži, v zabedněném bytě plném kartonů od vajec, jeden astmatický a dost divný chlápek, co sepisoval dlouhatánské věty o žárlivosti, paměti a lásce. A já, přestože žiju úplně jinde a v úplně jiné době, se cítím být zasažen každým jeho slovem a každou větou. Pro mě je dobré umění takové umění, ve kterém se člověk pozná. Literatura, která je uhlazená nebo nějak samoúčelně hluboká, mě neoslovuje. Musí z toho být cítit živý člověk, jinak je to všechno k ničemu.

Tvoje texty se ale přece pevně vážou na zcela konkrétní realitu současného Švédska. Pro mě osobně spočíval čtenářský zážitek do značné míry v rozpoznání právě toho Švédska, se kterým mám taky jistou zkušenost: Švédska jako země profesionálního moralismu, maximální státní kontroly, země velkolepých racionalizačních, a tudíž i „dehumanizačních“, projektů. Tady na kontinentě převládá taková dost naivní představa, nebála bych se dokonce použít slovo mýtus, o Švédsku jakožto dokonalém státě. Jak si vysvětluješ, že se Švédsku pořád ještě daří tuhle představu zachovat?

Je to něco jako davová psychóza. Všichni by si u nás hrozně přáli, abychom byli touhletou úžasnou zemí, co je naprostá jednička úplně ve všem, a tak se celé Švédsko s maximálním vypětím všech sil udržuje v bludu. Už od kolíbky se učíme, že Švédsko je nejdokonalejší na světě. Teprve když se pak člověk osobně konfrontuje s realitou, dobrý příklad je třeba naše zdravotnictví, pochopí, že je to naprostá lež. Ale lidi mají svoje lži příliš rádi. Život je s nimi snazší.

Další zemí tvého srdce je Itálie. Nepůsobí na tebe tvoje druhá domovina jako takový převrácený kosmos, nebo spíš chaosmos, když si vypůjčím výraz Umberta Eca?

Tak tohle slovo se Ecovi povedlo. Ve mě se Švédsko s Itálií mísí jako slaná a sladká voda v Baltu. Itálii mám rád, ale když jsem tam, stýská se mi po domově, hlavně po švédštině, nad kterou nemusím dlouze přemýšlet, než něco řeknu. Ve Švédsku ovládám všechny kulturní kódy, vždyť jsou to taky moje kódy, i když můžou být mnohdy matoucí a falešné. Ale mám takový plán, že se časem na většinu roku do Itálie přestěhuju, potřebuju z toho našeho rybníčku přece jenom ven.