26. října 2006 zemřel ve věku 91 let v tokijské nemocnici na zápal plic japonský spisovatel Nobuo Kodžima, jeden z představitelů významné „třetí generace“ japonské poválečné literatury, do které patřili také například Šúsaku Endó (nar. 1923), Džunzó Šóno (nar. 1921), Morio Kita (nar. 1927) či Džunnosuke Jošijuki (nar. 1924).

Kodžima se narodil 28. února 1915 v prefektuře Gifu. Již v době středoškolských studií se spřátelil se spolužáky, kteří se později prosadili jako básníci kolem časopisu Matinée Poétique. Vystudoval anglickou literaturu na Tokijské univerzitě, avšak v roce 1942 byl povolán do armády a poslán na čínskou frontu. Po druhé světové válce působil jako profesor angličtiny na střední škole a současně se začal věnovat literární tvorbě. Později vyučoval angličtinu také na univerzitě Meidži.

V roce 1953 na sebe upozornil povídkou Šódžú (Ručnice), téhož roku napsal také Kicuon gakuin (Škola koktavých), Džunkjó (Mučednická smrt) a povídku Kami (Bůh) a začalo se o něm hovořit jako o vážném kandidátovi na prestižní literární cenu Akutagawa šó. Tu však obdržel až o rok později za novelu Amerikan sukúru (Americká škola), což je příběh o návštěvě japonských učitelů angličtiny v americké škole vybudované v Japonsku po druhé světové válce. Autor se v knize soustředil na tři hlavní postavy, na kterých s černým humorem a notnou dávkou ironie ilustroval širokou škálu postojů japonské veřejnosti k poválečné americké okupaci – od bezmezného obdivu až k pocitům ponížení a nenávisti.

Ve svých dílech Kodžima popisoval osudy slabých, bezradných a zakřiknutých lidí, kterých byl v poválečném Japonsku bezpočet. Možná právě proto jeho prózy zaznamenaly poměrně rychle úspěch u literární kritiky i čtenářů. Ve druhé polovině 50. let lze v jeho tvorbě zaznamenat nepřehlédnutelný vliv F. Kafky – například v románu Šima (Ostrov) z roku 1956, ve kterém se pokusil nahradit realistický styl abstraktním psaním.

Kodžima se opakovaně pokoušel také o nekonvenční literární sloh a originální postupy, například řazením izolovaných obrazů představ a skutečnosti vedle sebe. Tyto jeho novátorské pokusy byly sice kladně hodnoceny kritikou, u čtenářů však větší úspěch nezaznamenaly. Teprve v polovině šedesátých let se Kodžima románem Hójó kazoku (Náruč rodiny) o narušení tradičních japonských rodinných vazeb znovu výrazněji prosadil i u čtenářů. Za tento román, který opět situoval do období poválečné americké okupace, získal v roce 1965 literární cenu Tanizaki Džuničiró šó. Teprve letos, tedy celých 41 let po vydání, tato kniha vyšla – zatím jako jediná z Kodžimových próz – též v anglickém překladu pod názvem Embracing Family.

Od 70. letech se začal věnovat také dramatu, literární kritice a psaní esejů. Za trojdílnou sbírku biografických esejů o moderních japonských spisovatelích Wataši no sakka hjóden obdržel cenu ministerstva školství.

Oceněna byla i další jeho díla. Jeho rozsáhlé dílo Wakareru rijú (Důvod rozchodu) o stírání hranic mezi reálným světem a iluzemi však znovu vyvolalo značně rozporuplné reakce jak ze strany kritiky, tak i čtenářů.

V červnu 2006 Kodžimu postihla mozková mrtvice, ale nadále publikoval, naposledy prózu Zankó (Odlesk), ve které se vyznal z lásky k manželce, která byla umístěna do sanatoria.