„Tak moc tě chci, že bych si to udělala telefonem, když mi na něj přijde tvoje SMS...“

Krásná slova. Hluboká a nádherná. Jako vagína a displej. Jako babka kořenářka a Madame Butterfly. Jako Dunaj a Bystřička.

Taková zpráva přišla Katě Klejové od jedné přiblblé zamilované holčičky. Tyhle slova byly očividně její motto.

Katakana si s povzdechem pomyslela, že bude zase muset změnit číslo. Patnáctiletý nymfomanky byly v poslední době nějak zvlášť aktivní – zjevně přicházelo jaro. To druhý Katu těšilo, to první nikoli.

„Moje milá holčičko...“ odpovídala Kata další fanynce, „rozumíš přece, že kvůli tobě můžu mít potíže se zákonem?“

Nepomohlo to.

„Kde sakra vždycky vyhrabou moje číslo? Možná ho teď tisknou na krabice s mlíkem?“

Nejsmutnější na tom bylo to, že mladý osoby ženskýho pohlaví Katu neznámo proč v poslední době nijak nevzrušovaly.

Lezou za mnou zástupy mladých tělíček, rok narození tak maximálně 87, a mně to pořád nějak zatvrzele táhne k třicátníkům. A ještě k tomu mužským. No komu se dneska můžeš vyznat ze své zdánlivé normálnosti?

Kata se vůbec hrozně trápila svojí normálností. Občas si přála slyšet v hlavě hlasy, nebo onemocnět stihomamem, a bodejť: vždyť ona se i v záchvatu hysterie zmítala tak, aby jí slzy kapaly kolmo k tvářím a nerozmazala si tak make-up, kterej si občas nechala dělat při zvláštní příležitosti.

„Já nejsem umělkyně, já mám v hlavě všechno v pořádku. Nemám zamhouřený jedno oko jako Tom York, nemám tak rozkošnej nosánek jako Sinead O´Connor, ani netrpím, nebo spíš se nevyžívám v alkoholismu, ani v drogách. Áááá! Jsem beznadějně zdravá a líná! Poněvadž workoholismem taky netrpím.“

„No, já ti nevím,“ říká jí Nona, „všichni pošahanci se obvykle považujou za naprosto normální. A přitom jsou pošahaní. Zajdi si do nějakýho blázince – myslíš, že ti tam někdo řekne: „já jsem paranoik“, nebo „já jsem schizofrenik“, nebo ti vyjmenuje všechny svoje viditelný symptomy maniodepresivní psychózy? Budou tě sborově ubezpečovat, že jsou normálnější než doktor, a potom namalujou portrét George Bushe ve vaně a nenápadně ti ho nacpou do kapsy batohu. A když pak tu malůvku u sebe najdeš, začneš uvažovat, jestli to máš opravdu v hlavě v pořádku...“

Nona to zná, studuje medicínu. Mimo jiné. A všude je nejchytřejší. A nejmladší. Proto je neustále aktivní, perlí a poukazuje na svůj intelekt, znalosti a nekompromisní postoje, což občas pěkně vytáčí Katakanu.

„Tak dobře,“ zvedá se Kata z gauče, „půjdu se teda zeptat Boha, jestli se mám opravdu milovat s Olehem Skrypkou.“

Bůh ji prostřednictvím knížky uklidnil, že opravdu má. A proč by taky ne: Skrypka, frontman kapely VV a jeden z nemnoha rozených public persón, kterej byl na správným místě, když se nadělovalo, a pro kterýho by Kata udělala všechno na světě, vypadal docela smířenej se životem. A otázka, kterou si Kata zodpověděla s pomocí knížky (vlastně to byl Camus, kdo na straně 89 řekl: „a tak to skutečně bylo“), ji trápila už od patnácti let, kdy se poprvé dostala na koncert VV. Její život se tím dostal ze špatné koleje „nymfomanky, co nosí zároveň znak míru, odznak anarchistů a hiphopovej šátek, a poslouchá VV stejně jako Sašku Ponomarova, protože ho má ráda máma, která říká, že jeho písně mají poselství“ na kolej víceméně cílevědomou. Ale po čase tohle rozhodnutí zkostnatělo, něžnej infantilní věk „zápasu s krutým světem a smrtí v něm“ se rozedřel a opadal, a přišla ta samá normálnost, jaká čas od času nudila Káťu. I když by na ni jiní byli hrdí.

„Tučňákům-gayům dovolili žít spolu!“ nadhodila radostně Nona.

„Jé, ty taky mluvíš o tučňácích. To je nějaký znamení,“ vzdychá Kata.

„Je tady o německým zoo,“ Nona se ustavičně šťourá v Internetu.

„Jo jo, říkala mi to Kačena... Přivezli tam šest tučňáků, pět samců a jednu samici, ne?“

„Jo jo. A samci, na který nezbyla mademoiselle – co měli kluci dělat? – začali žít spolu. Chudáci. Našli si kamínky a seděli na nich místo vajec.“

„A proč jako chudáci?“ nerozumí Kata. „Stejně nepoznaj rozdíl mezi tučňákem a tučňačkou, když jsou jeden jak druhej.“

„Krasavci,“ přidává Nona.

„Ne, krasavci ne. Prostě je jim všechno fuk. Jsou unisex. Mně je prakticky taky všechno jedno, i když nakonec se šipka orientace stejně nachyluje na stranu mučačos. Možná proto, že jsou...“

„Co jsou? Polyfunkční?“

„Ále...“ Katu rozvíjení téhle myšlenky rychle omrzelo. Tak nějak kecala kecala, a výsledek žádnej. Ale Nona mezitím dál sděluje tučňáčí novinky.

„Tak teda ředitelství zoo se začalo obávat, že se tučňáci nebudou rozmnožovat...“

„To jsou idioti – copak se nekoukli, co kupujou? Nebo mysleli, že se tučňáci líhnou z kamínků?“

„... a přivezli jim ještě čtyři samice. Ale tučňáci-bukvice je naprosto ignorovali.“

„Mačomeni jedni nedomrlí...“

„Právě naopak. Německý organizace gayů a leseb totiž kolem toho incidentu začaly dělat humbuk, že jako ředitelství, jak říkali, uskutečňuje vůči tučňákům sexuální represe.“

„No ty vole!“ Kata si představuje, jak běhá dvacet tetek a strejdů kolem tučňáčího výběhu s duhovýma vlajkama a vyřvává nějaký přiblblý hesla. Kdoví proč ji napadá „Liberté, égalité, fraternité!!!!!“ No, Katka prostě nemá ráda Francouze.

„A tak mávla ředitelka zoo rukou a řekla: „Ále! Tak ať si žijou, jak chtějí!“ Tak by to řekla naše máma o nás, že, Katko?“

„Tys byla vždycky praštěná! Proč by to o nás měla říkat?! Copak žijeme jak manželé?“

„Pche, sama seš praštěná!“

„I když v podstatě žijeme. Kdo jinej by na mě tak systematicky dohlížel?“

Nona se uráží a nafukuje. Odvrací se od monitoru. Uvědomuje si, že pracuje s těma zatracenýma Windowsama, a Microsoft je zlo, a zlo je globalizace. Nebo naopak. Kata zavzdychá a myslí si, že o špatnosti značek a kartelů s jejich nadměrnýma příjmama vůbec nemá cenu mluvit – nato se Nona uráží na život a na smrt. Tím spíš, že Kata-opozicionistka musí být vždycky opačnýho názoru. Tentokrát zdůrazňuje pozitivní stránky globalizace – například celosvětovou znalost angličtiny. To nejsou žádný třesky plesky ani láry fáry, to je vážná věc.

„Pamatuješ na ten fór, jak někdo složil celej den ze značek?“ Kata odlehčuje situaci (teda aspoň se o to snaží).

„Jo. Hrůza!“ Nona nenávidí značky, a zejména reklamní agenty, kteří ty značky vtloukaj do naivních mozků amorfní lidské masy. Knížku NO LOGO od Naomi Kleinové má pořád po ruce.

„Můj den (kurnik šopa, to by člověk fakt musel žít v lese, aby se neušpinil od toho značkovýho hříchu! Ať chcípne Procter&Gamble!!! Kurva, i ten zasranej Word má tohle slovní spojení ve svým slovníku. A přitom slova jako „zasranej“ tam nejsou. Není tam ani „kurevskej“, ani „zapičenej“, a ani „zmrdanej“. Pche!) by vypadal takhle:

Siemens Mobile

Aquafresh

Nivea

Electrolux

Danone

Electrolux

Paulig

Tefal

(ne, na tefal seru, volský oka mi po ránu moc nejedou)

Samsung

Windows XP

Word

Internet Explorer

Siemens Mobile

Benetton

Adidas (blééé! otrocká práce dětí!!!)

Celio

Diesel

Converse

Appearance „Mainstreamovej pseudoundergroundovej nesmysl“

Swatch

Mercedes

Siemens Mobile (během oblíkání dlouho znuděně zevluju, pohybuju se rychlostí parního válce, heroinové baletky. Je naprosto jasný, že mám zpoždění, proto volám ještě jednou)

Masakї Matushїma

Siemens Mobile (zvedni to!!!)

Černihivské pivo

Warsteiner (pokud není výše)

Mercedes

Durex

...

Mercedes

Dove

Aquafresh

Folio (no co, sakra, ráda si čtu v posteli, nemusí se jít vždycky po sexu rovnou spát – a někdy se po něm ještě musí jet domů, ale předtím by neškodilo do sebe vstřebat 12 stránek „Le Mur“)

Mercedes

Inter Spar (chléb náš vezdejší dej nám dnes)

Mercedes

...

(sex doma je taky příjemná věc. Jenomže někdy už se chce spát.)

Siemens Mobile

Samsung

A ještě hromada elektronických krámů:

VŠEM DOBROU NOC, VŠICHNI SWITCH OFF!!!“

„Fuj, jakej já mám tupej den...“ smutně oznamuju Noně.

„No jo, poněvadž.…“ dělá Nona hlubokomyslně velkou japonskou tečku (a viděli jste, jaký dělaj Japonci tečky?!).

 

(Z ukrajinského originálu Perlamutrove porno vydaného v roce 2005 nakladatelstvím Duliby přeložil Jan Jeništa)