Příběh Pavly, odehrávající se ve Strakonicích, má být obrazem doby (v retrospektivách se dostává až do období před druhou světovou válkou, ale hlavní část je soustředěna do let 50. a 60.), maloměsta, maloměstské rodiny a vymykajícího se jedince, dívky, která není ochotna ani schopna přijímat svazující společenské normy. Konflikty s matkou, kdysi místní kráskou, dnes rozkřičenou ženskou z rodu domovnic, jsou na denním pořádku. Snad musí být: Pavlinou „vinou“ je, že se narodila ze svazku, z něhož její otec brzy odešel, je jakýmsi kukaččím mládětem, jež všem nepříjemně připomíná nepovedenou minulost.

Pominout lze, že Nosková, ačkoliv jinak s jazykem kouzlí obratně, si moc nerozumí s obecnou češtinou, jejíž vsouvání je neorganické, má charakterizovat situaci, jenže občas působí kvůli nedotaženosti, polovičatosti až směšně, jako třeba v rozhovoru dvou –náctiletých: „... Máme docela určitě pověst jako nejpustší děvky, proč si to nepřiznat? Moje matka mi už od třinácti nadává do kurev, což je sice jiná kapitola, ale také cosi vypovídá o protikladu faktů a závistivých fantazií. Jak můžeš věřit těm sprostejm tlachům?“ (s. 125) Jako by si autorka vzpomněla, že spisovnost se pro takovou chvíli nehodí... A nejistě se chová i v jiných situacích: „Zamyšleně si ji prohlížím, neboť tohle je to pravé místo pro jistej sen: Kráčím letní nocí k hradbě smrků šrafovaných břízkami, pozoruju světlušky, naslouchám nočním zvukům a právě zde potkám Neznámého.“ (s. 113) Kontrast spisovnosti až knižnosti a obecné češtiny v takové blízkosti snad má připomínat, že přemýšlí mladá dívka, ale dochází k naprosto jinému efektu – takto, říkám si, přemítá spisovatel, který píše mladou ženu.

Dalším, větším problémem, je závěr. Po dvou stech a padesáti stránkách, které přečtete ne-li jedním dechem, tedy aspoň snadno, přichází podivné romantické klišé, Pavla se vrací do vesnice svého (už mrtvého) otce na Slovensko, a přestože vidí bídu, kterou sebou odlišný způsob života nese, nelze přehlédnout vystavěný (vystavený) protiklad „město kontra vesnice“, v níž jsou vztahy čiré jak studánka, Pavla je po ústrcích od vlastní rodiny bezvýhradně přijímána...

Také snad to, že do Pavlina života zasahuje víc malé město a rodinné podmínky, že ona sama není tolik „smílána soukolím“ socialismu a že soudruzi jsou vykresleni jako maloměšťáci, vlastně stejní v jakémkoliv režimu, činí z některých dobových faktů divadelní kulisy, zbytečné, i když pravdivé. Tam, kde se objevují drobné detaily, Noskové věříme, u věcí vzdálenějších opět text „šustí papírem“: ženy, stojící u zavřeného krámu, aby dostaly maso, tvrdé housky, používané jako výplň drdolů atd., to disponuje silným charakterizačním potenciálem doby. Letmé připomínky poprav či Gottwalda řečnícího z rádia pouze přesně „umísťují do času“, zkonkrétňují obecné, a tím mu ubírají na síle zpodobení.

Přes nespornou sílu lyrických pasáží, prokreslenou psychologii hlavní postavy i psychologii maloměstské rodiny (a tam je Věra Nosková snad nejsilnější), se nutkavě vkrádá pocit, že román (když se podíváme na jeho výhradně kladná hodnocení) se tak trochu veze na současné vlně zájmu o zobrazení socialistického Československa, započaté Vieweghovými Báječnými léty pod psa a svůj vrchol mající v Pelíšcích a Pupendu. Nepřináší v podstatě nic nového, nic, co bychom neviděli už jinde, ať už se jedná o hierarchii místních soudruhů, příběh člověka mimo oficiální, jedině povolené struktury, nebo obraz rodiny.

Zkrátka, na půl cesty. Po oslňujícím čtenářském zážitku je třeba poohlédnout se jinde. Je-li libo neunavující, dobře řemeslně odvedenou práci, středoproudovou, ale vkus rozhodně neurážející, je Nosková dobrou volbou.