Z doby usazování Árjů v Íránu se nezachovaly žádné písemné památky. Jazyky indických i íránských kmenových skupin, přestože došlo k jejich oddělení, si byly ve starověku značně podobné, asi jako naše dnešní slovanské jazyky. Nejstarší záznamy perského jazyka se objevují v achaimenovských nápisech a v Avestě. Peršané vytvořili klínové písmo podle mezopotamského vzoru, ale se slabičnou hláskovou abecedou. Na achaimenovském dvoře se vedle perštiny užívalo i dalších jazyků, jako akkadštiny, elamštiny, egyptštiny, řečtiny i aramejštiny, té zvláště pak ve styku s Židy, jak zmiňuje i bible.

Doposud nejstarší známou památkou achaimenovských nápisů je nápis krále Arijáramna, praděda krále Dareia I., kolem r. 600 před n. l. Nejcennějším a nejdelším nápisem je tzv. bísutúnský nápis, nacházející se na cestě mezi íranským Kermánšáhem a Hamadánem. Tento skalní reliéf z doby Dareia I. podává zprávy o vzpourách v provinciích po smrti krále Kambyse a jejich potlačení Dareiem a vojevůdci. Dochoval se ve čtyřech jazykových verzích: elamské, babylónské a staroperské. Čtvrtá aramejská verze byla nalezena na papyrech v egyptské Elefantině. Rozluštěním jednotlivých nápisů bísutúnského reliéfu se podařilo ve 40. letech 19. století Henry Rawlinsonovi znovuvzkřísit starou perštinu, k čemuž přispělo i o třicet let starší bádání gymnazijního profesora Grotefenda nad Dareiovým persepolským nápisem.

Z dalších nápisů kolem r. 400 před n. l. můžeme usuzovat, že se stará perština stávala již mrtvým jazykem, nahrazována středoperštinou, která se více podobala pozdější nové perštině.

Dalším důležitým, již zmiňovaným pramenem pro studium staré perštiny je Avesta – soubor posvátných textů zarathuštrovského náboženství. Zarathuštra, prorok a zakladatel nového dualistického učení, se podle párské tradice narodil asi 250 let před Alexandrem Velikým, takže někdy kolem r. 600 před n. l. Íránistika se držela této chronologie až do pol. 20. stol., ale dnes se usuzuje, že mohl žít už dávno před achaimenovskou érou. Dostalo se mu zjevení jediného a pravého boha Ahura Mazdy. Putoval Íránem a hlásal novou víru, brojil proti obětním orgiím, ve kterých se vybíjel dobytek k uctívání bůžků, nazývaných daivové. Zarathuštra z nich udělal čerty a za jediného boha určil Ahura Mazdu, dobrého ducha, Pána moudrosti. Proti němu stál démon zla, temnoty a smrti, Angra Mainjuš. Ahura Mazda a Angra Mainjuš mají mezi sebou rozdělen celý vesmír a bojují prostřednictvím duchovních bytostí i lidí až do konce světa, do konečného vítězství dobra. Člověk má mravní povinnost podporovat Ahuru v jeho boji se zlem a snažit se konat dobro a hlavně pracovat. Práce je vedle modlitebního slova nejsilnějším prostředkem zahánějícím zlo.

Jako státní náboženství zvítězilo toto učení až za sásánovské dynastie, ve 3. stol. n. l. Písemné zaznamenání se bohužel událo také až v této době, zhruba ve 4 stol. n. l., takže až dlouho po vystoupení samotného Zarathuštry. Navíc byla zaznamenána pouze menší část a s pravopisem, pozměňujícím původní podobu tvarů.

Texty prozaického charakteru se nazývají gáthy – zpívané sloky a jsou přičítány samotnému Zarathuštrovi. Jednalo se o formulování jeho učení, subjektivně zabarveným v reakcích na různé konkrétní situace.

Gáthy se v první části Avesty nazývají Jasna. Tato sbírka liturgických modliteb vykazuje jistou změnu a ochuzení forem jazyka vlivem vývoje. Chyby v nejmladších částech Avesty naznačují, že jazyk byl v době sepisování již zcela nepoužívaný, mrtvý.

Další částí je sbírka jaštů – chvalozpěvů, oslavujících jednotlivé bytosti, chránící avestský lid proti nepřátelům. Například personifikovaná oplodňující moc vodstva Aredví Súrá Anáhítá nebo Mithra, božstvo světla, jehož kult – mithraismus se rozšířil prostřednictvím vojáků a kupců ve 3. stol. n. l. i v římské říši. 13. jašt vzývá fravaše – duše zemřelých, představované ženami – bojovnicemi, sestupujícími jednou za rok na zem, o svátků fravartíkán, v prvním měsíci roku zarathuštrovského kalendáře – ostatně první měsíc současného íránského kalendáře, který začíná novoročním 21.březnem, se v novoperštině nazývá skoro stejně – farvardín.

Zásady náboženského práva a regule vztahů mezi lidmi a nadpřirozenými silami podává část zvaná Vidévdát – zákon proti zlým duchům, který začíná prastarými ságami o stvoření íránských zemí.

Roztroušené zlomky posvátných textů prý nechal sesbírat zakladatel sásánovské dynastie Ardašír I.Pápakán (zemřel r. 241 n. l.). Dnešní nejstarší avestské rukopisy jsou až ze 13. a 14. stol. Učení Zarathuštry poprvé v dějinách náboženského myšlení formulovalo dualismus, jako přímý protiklad dvou sil, projevujících se ve vesmíru a ovlivňujících dění na světě. Avesta je text nesmírně důležitý nejen po stránce historicko-náboženské , ale i jako filologický materiál.

O Persii se dočítáme hlavně z neperských pramenů. Na perském dvoře v době Achaimenovců sloužilo mnoho Řeků, jako lékaři Démokadés a Ktésias, mořeplavci Skylax a Konón, političtí uprchlíci a jiní, kteří všichni informovali své krajany v Malé Asii a Řecku o svých zkušenostech.

Hérodotos podává zprávy o perské říši ve svém díle o řecko-perských válkách. Řekové nazývali Íránce Médy nebo Peršany, zeměpisné popisy podal velmi přesně Strabón z Amasie, Isidor z Charaku a Claudius Ptolemaios. O Persii se dočítáme ve Starém zákoně, v knize Ezechiela, Ester, Ezdráše a dalších. Píše o ní Josef Flavius a mimořádný význam má zpracování syrské, přes které přešlo mnoho detailů z íránské historie k Arabům a od nich k Peršanům. Zájemci si nechávali překládat nápisy perských králů, např. Alexandr Veliký nápis na Kýrově hrobce: „ Ó člověče, já jsem Kýros Kambysův, jenž založil Peršanům říši a kraloval v Asii. Nezáviď mi mou hrobku!“

Nedávno proběhla výstava v Londýně zvaná Svět perské kultury aneb Zapomenutá kultura, která předvedla exponáty z Teheránu, Persepole, Paříže i z vlastních sbírek Britského muzea, včetně exponátů, které nebyly nikdy předtím spatřeny mimo Írán.