Aharon Appelfeld (16. 2. 1932 – 3. 1. 2018) se narodil v Černovicích na Bukovině (dnes patří k Ukrajině, tenkrát ovšem náležela Rumunsku) jako jediné dítě asimilovaných židovských rodičů. V jejich rodině se mluvilo německy, seznámil se však i s řadou dalších jazyků (např. s jidiš, kterou mluvili jeho prarodiče, s rumunštinou a ruštinou). Ve věku osmi let končí jeho šťastné dětství. Je spolu se svým otcem deportován do jednoho z koncentračních táborů v Transnistrii na Ukrajině (znovu se s ním setkává až po dvaceti letech v Izraeli), matku zabili ještě v jejich rodném městě. Z tábora se Appelfeldovi podařilo utéct. Celé tři roky se potom skrýval v ukrajinských lesích.

V roce 1944 se připojil k ruské armádě, kde pracoval jako pomocník v polní kuchyni. Po válce prošel, jako mnoho židovských uprchlíků, celou Evropou a přes Itálii se roku 1946 dostal do Palestiny. Začal pracovat na farmě a učit se zemědělským dovednostem. Záhy si osvojil nový jazyk – hebrejštinu, ve které také začal tvořit. Od počátku se v jeho dílech vynořuje téma holocaustu (příběhy lidí, kteří ho přežili a dostali se do Palestiny…), které bylo ve čtyřicátých a padesátých letech v izraelské společnosti více méně zapovězené, tento úsek židovských dějin se přecházel mlčením.

V dětství neměl Aharon Appelfeld prakticky možnost chodit do školy, navštěvoval pouze první třídu, ani tu ovšem nemohl dokončit. Další studium začal vlastně až na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, nyní je profesorem hebrejské literatury na Ben Gurionově univerzitě v Negevu. Svou publikační činnost začal poezií v roce 1959. Poetickou formu ovšem záhy opustil a převážně se věnoval psaní povídek, novel, románů a esejů.

Hlavním tématem jeho tvorby zůstal holocaust. Appelfeldova tvůrčí činnost je velmi ovlivněna jeho vlastním životním osudem, nepíše však o svých zkušenostech přímo. Na otázku, proč nikdy nepsal o svém životě, odpovídá: „Kdybych napsal o tom, co jsem všechno prožil, nikdo by tomu nevěřil. Vypadalo by to zcela nepravděpodobně. Můj skutečný život je téměř za hranicí síly imaginace literatury. Později se mi stávalo, že jsem sám sobě připadal jako fiktivní bytost. Kde v mém příběhu najít reálný svět?“

Výběrová bibliografie
Povídky a povídkové sbírky
Kouř (Ašan), Achšav, 1962.
V úrodném údolí (Ba-gaj Ha-pore), Schocken, 1963.
V přízemí (Be-komat Ha-karka), Daga, 1968.
Pilíře řeky (Adanej Ha-nahar), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1971.
Stovka svědků (Ke-mea Edim), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1975.

Novely
Jako oko v hlavě (Ke-išon Ha-ajin), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1973.
Roky a hodiny (Šanim Ve-šaot), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1975.
Badenheim 1939 (Badenheim Oir Nofeš), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1979.

Romány
Kůže a košile (Ha-or Ve-ha-kutonet), Am Oved, 1971.
Věk divů (Tor Ha-plaot), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1978.
Spalující světlo (Makot Ha-or), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1980.
Cili: Životní příběh (Cili: Sipur Chajim), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1983.
V té samé době (Be-et U-be-ona Achat), Ha-kibuc Ha-meuchad, 1985.
Za všechny hříchy (Al Kol Ha-pšaim), Davar, 1989.
Kateřina (Katerina), Keter, 1989. Železnice (Mesilot Ha-šachar), Keter, 1991.
Až do rozednění (Ad Še-jaale Amud Ha-šachar), Keter, 1995.
Divoký rozkvět (Pricha Prajit), Keter, 2004.

Eseje
Eseje v první osobě (Masot Be-guf Rišon), WZO, 1979.