Devadesátá léta minulého století jsou v japonské literatuře často nazývána obdobím Haruki Murakamiho a Banany Jošimotové, dvou podobných a přesto tak rozdílných představitelů japonské moderní prózy. Mužského a ženského pohledu na okolní svět.

Banana Jošimoto (Jošimotová), vlastním jménem Mahoko Jošimotová, se narodila 24. července 1964 v Tokiu v rodině významného levicového básníka, kultovního filozofa a literárního kritika Takaakiho Jošimota, známého též pod pseudonymem Rjúmei. Vyrůstala ve velice liberálním rodinném prostředí a již jako studentka střední školy začala žít se svým přítelem. Její sestra Haruno Joiko patří mezi populární autorky kreslených seriálů.

Banana Jošimoto vystudovala umění se zaměřením na literaturu na jedné z největších japonských univerzit Nihon Daigaku a od dětství snila o tom, že se stane známou spisovatelkou. Absolvovala povídkou Stín měsíčního svitu (Múnraito šadó, anglicky Moonlight Shadow), za kterou získala cenu děkana univerzity.

Začala používat pseudonym Banana Jošimoto (údajně z obdivu ke kráse květů banánovníku) a okamžitě si získala velkou popularitu mezi mladými čtenáři. Svoji první knihu napsala v době, kdy pracovala jako číšnice v restauraci golfového klubu. Ze zahraničních autorů tehdy obdivovala Stevena Kinga, zejména jeho povídky bez hororových prvků. Později ji ovlivnili také například Truman Capote nebo Isaac Bashevis Singer.

Za povídku Kuchyně (Kiččin, v angličtině Kitchen) získala v roce 1987 literární cenu Kaien pro nové autory a za stejnojmennou knihu zahrnující vedle zmíněné povídky Kuchyně ještě povídky Úplněk (Mangecu – Kiččin 2) a Stín měsíčního svitu obdržela v lednu 1988 prestižní cenu Kjóky Izumiho. Těmito cenami byla jen zahájena zatím nekončící série nejrůznějších ocenění – jak v Japonsku, tak i v zahraničí (například italská literární cena Premio Scanno v roce 1993).

Próza Banany Jošimoto není dějové příliš bohatá, a proto může čtenáře, který si potrpí na složité příběhy, plné nečekaných zvratů, nepříjemně zaskočit. Je klamně prostá, lyrická, okouzlující a nikam nespěchající. Je postavena především na melancholickém zachycení pocitů, křehkých jak pavučina, a celkové atmosféry, nepostrádá však ani jemný humor, vtipné metafory a prvky mysticismu. Jak říká sama autorka: „Novela je jako cesta, jako cosi, kde se čtenáři s autorem na okamžik setkají a něco s ním společně sdílejí.“ Hrdiny jejích povídek jsou převážně osamělé, nejisté ženy a vnímaví muži, schopní vcítit se do smutku lidí ve svém okolí. Svět jejích příběhů je plný očekávání, rozchodů, iluzí, snů, nadějí a ztrát. Dokonce i o smrti píše tak lehce a prostě, že čtenář snadno překonává strach spolu s hrdinkami – všechno pomíjí, nic není věčné, a proto je třeba vážit si každé maličkosti, každého okamžiku v našem životě a v tom, co nás obklopuje.

Banana Jošimoto je mimořádně plodná autorka, vedle povídek a románů píše též eseje. Z její další tvorby: romány Pěna (Utakata) a Útočiště (Sankučuari, anglicky Sanctuary), soubor povídek Ještěrka (Tokage), novela Smutná předtucha (Kanašii jokan), dvoudílný román Amrita (Amurita), novela Cugumi (TUGUMI/Cugumi), novela o smrti, lásce a incestu N.P. (zkratka podle staré populární písně North Point), Nemorálnost a Jižní Amerika (Furin to nambei), Tělo ví vše (Karada wa zembu šitte iru), Líbánky (Hanemún, anglicky Honeymoon), nebo zatím poslední próza Jezero (Mizuumi).

Její knihy byly přeloženy do více než třiceti jazyků, v některých zemích – například v Itálii – zavládla po vydání první knihy Kiččin obdobná „bananománie“ jako v samotném Japonsku. Celkem se jejích knih prodalo jen v samotném Japonsku přes šest milionů a kniha Kiččin dosáhla již více než šedesáti vydání. Důkazem úspěšnosti je paradoxně i skutečnost, že všechny její knihy vycházejí také v kapesní paperbackové verzi – tedy ve formátu, který lze číst v dopravních prostředcích, na ulici, v kavárně, prostě kdekoliv. Řada povídek byla také zfilmována. Je spíše úsměvné, že knihu Kiččin obdrželi také všichni zahraniční účastníci tokijského summitu G7 v roce 1993, neboť příběhy transsexuálního otce a mladíka, který se obléká do školní uniformy své tragicky zemřelé přítelkyně, mohly hosty summitu přinejmenším překvapit.

U nás vyšla zatím jen kniha Úplněk a jiné povídky (nakladatelství Brody, 1997), která obsahuje tři již zmíněné povídky (Kuchyně, Úplněk a Stín měsíčního svitu) v citlivém překladu Alice Kraemerové. Slovenské nakladatelství NEO-Ikar letos vydalo novelu Dovidenia, Cugumi (TUGUMI/Cugumi) – autorkou slovenského překladu je Lucia Preuss.