Luciana Littizzetto, původní profesí učitelka klavíru, v současnosti protagonistka televizních kabaretních pořadů, filmová herečka a autorka několika úspěšných bestsellerů, představuje v italském kulturním prostředí prototyp klauna v sukních, navenek drsné a vůbec ne útlocitné ženy s křehkou a zranitelnou duší uvnitř. Její přiléhavé, často tvrdé výrazivo, vynalézavé metafory a sarkasmus jsou nástroji, které jí slouží k destrukci mediálních mýtů ideálu ženské krásy, poměřované ponejvíce na centimetry a na schopnost být vždy a za všech okolností do slova a do písmene "na sežrání", a k obhajobě práva na existenci i těch příslušnic něžného pohlaví, které nikoliv vlastní vinou nemohou tomuto tvrdému diktátu trhu dostát. Vůbec se přitom nerozpakuje přinést na tento příslovečný trh svou kůži a demonstrovat na vlastních tělesných (i duševních) nedostatcích své přesně cílené, často velmi zlomyslné, ale zároveň neodolatelně komické teorie.

Kulminujícím bodem autorčiných úvah o ženské podstatě a jejím nepochopení ze strany mužů, ale i samotných žen, je klasifikace ženských typů na květinové a zeleninové, jež je prezentována jako jakási praktická příručka pro muže. Analogická typologie, i když nikoliv v ucelené kapitole, je obsažená v nespočetných variacích na téma "muž" od polohy "odstrašující případ" až po chráněný, či spíše vyhynulý druh "prince z pohádky", v jehož existenci však autorka nepřestává ve skrytu duše doufat. Skutečnou třešničkou na tomto hořkosladkém dortu je pak kapitolka věnovaná potenciálním či skutečným tchyním, jejichž klasifikace je hodná haškovského zoologa.

Luciana Littizzetto se ovšem ve své karikatuře zdaleka neomezuje jen na problematiku vztahů mužů a žen. Na stránkách svého deníku nastiňuje celou řadu společenských témat, k nimž zaujímá zásadně vyhraněné a osobité postoje, které neustále podepírá bohatou argumentací a nepřebernými příklady z praxe. Její text se dá z tohoto pohledu vnímat i jako malý průvodce po italských reáliích, které však mají s těmi českými překvapivé množství styčných bodů.

Úhrnem lze tedy ve shodě s autorčiným stylem doporučit Princeznu na hrášku českému čtenáři jako prudce jedlou, a i přes některé pikantní a ožehavé ingredience výtečně stravitelnou.

Rozhovor Alice Horáčkové s autorkou na iDnes.cz .