Dvě u nás dosud nevydané hry amerického dramatika Edwarda Albeeho (1928) vyšly nyní v jednom svazku v překladu Jiřího Joska. Je to Hra o manželství (Marriage Play), poprvé uvedená v roce 1987 ve Vídni, a skandální, leč (nebo právě proto) úspěšná Koza aneb Kdo je Sylvie? (The Goat or Who is Sylvia?) z roku 2000, která se objevila na Broadwayi v roce 2002 a vynesla autorovi cenu Tony. Trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny právě v této hře znovu dokazuje, že ještě má co říci a že také ještě umí provokovat a otevřeně psát o věcech, o kterých se nahlas příliš nemluví. Hru je u nás možné vidět v pražském Činoherním klubu, kde je uváděna v koprodukci s bratislavským divadlem Aréna s vynikajícími výkony slovenských herců v čele s Emílií Vášáryovou a Jurajem Kukurou.

První hra v tomto svazku nepatří k nejvýraznějším autorovým počinům, přesto přináší leccos zajímavého a na scéně jistě může působit velmi živě. Jednoaktovka pro dva herce začíná ve chvíli, kdy manžel oznámí ženě, která si právě čte, že od ní odchází. Pak nastane typická albeeovská hádka, která v jedné chvíli přeroste dokonce ve fyzický souboj. Albee tu navazuje na svou nejslavnější hru Kdo se bojí Virginie Woolfové? a zpočátku se děj rozvíjí velmi slibně. Zejména ve chvíli, kdy se Jack ptá, co to žena čte za knihu a ona mu odpoví, že ta kniha se jmenuje Moje dny a že je to jakýsi její sexuální deník, kam si od počátku manželství zaznamenávala všechny jejich soulože s podrobnými údaji kdy, kde a jak a jaké to bylo; celkem přes tři tisíce souloží za třicet let manželství. Tato vtipná, ale mrazivá pasáž pak přeroste v jakousi hru na pravdu a hru na zraněné city, na to, kdo víc ublíží, kdo koho víc zraní. Prostě typické manželské účtování s ranami pod pás a vytahováním možná pravdivé, možná vymyšlené nebo přibarvené minulosti. Na konci však nečeká žádná katarze, žádné vyústění. Boj je dohrán, není vítěz ani poražený, nedojde ke smíření. Jack prohlásí, že odchází, a Gillian přikyvuje – ale oba zůstanou na místě, nehýbou se. Snad narážka na závěr Čekání na Godota? Hra má spád i vtip, bolí i mrazí, jazykově je zajímavá a bohatá a plná narážek na různé autory, leč těch témat na tak krátkou hru je tu příliš mnoho a konec pak je náhle rychlý a příliš uťatý a divně bezvýchodný; jistě, zbytek si musí rozhodnout sám čtenář či divák, ale na tak zajímavý začátek je toho na konci přece jen trochu málo. Škoda.

U druhé hry si to však čtenář vynahradí, i když po určité „tradičnosti“ první hry může být tématem té druhé mírně řečeno překvapen. Koza aneb Kdo je Sylvie? je hra provokativní a odvážná, vtipná i vážná, tragikomická i absurdní. Začíná opět poměrně banální zápletkou: úspěšný architekt, padesátník Martin, je roztržitý a zapomětlivý a zdá se, že se za tím skrývá něco, co jím otřáslo, protože nic takového dosud nezažil. Ve šťastném manželství se Stevie byl spokojený a nikdy nebyl ženě nevěrný. Poměrně dobře se vyrovnal i s homosexualitou syna Billyho. V prvním dialogu se Stevie se jen tak mezi řečí svěří, že má milenku Sylvii a že je to koza. Toto sdělení je bráno samozřejmě jako vtip. Pak přichází Martinův nejlepší přítel Ross, aby s ním natočil rozhovor pro televizi. Stevie odchází. Rozhovor však natočit nelze, protože Martin se chová nemožně. Ross proto natáčení přeruší a začne vyzvídat. Právě nyní se Martin svěří s tím, že nikdy nebyl Stevie nevěrný, ale nyní že má milenku. Ačkoli je mu to nepříjemné a chápe, že tomu Ross asi neporozumí, svěří mu nakonec, že jeho milenka Sylvie je koza. Ross je otřesen. V druhé scéně vyjde všechno na povrch díky dopisu, který z Martinova pohledu zrádný Ross poslal Stevie. Zde jí sděluje, s čím se mu Martin svěřil. Celý dopis je zahalen do frází o přátelství a o tom, že mu na Martinovi a na Stevie záleží a dělá to jen pro jejich dobro. V této scéně účinkují Martin, Stevie a syn Billy. Matka a syn se snaží porozumět, co se vlastně Martinovi přihodilo. V následujícím dialogu se Martin snaží v klidu vše vysvětlit zuřící ženě, která rozbíjí nádobí a ničí zařízení pokoje. I přes snahu Martina pochopit a vše si vyslechnout se jí to nedaří; jeho poměr se zvířetem je natolik šokující a nepřijatelný, že to ani pochopit nelze. Obzvláště, když Martin nadále trvá na tom, že Stevie stále miluje. Nakonec Stevie odchází. Třetí scéna se odehrává asi hodinu poté mezi troskami pokoje a začíná rozhovorem syna s otcem. Zdá se, že Billy, který má sám problémy se svou sexualitou, se snaží otce pochopit. Ve chvíli, kdy otce obejme a objetí a jejich polibek může dokonce nechtěně působit sexuálně, vstoupí Ross. Ten je otřesen ještě víc, protože si situaci špatně vysvětlí. Hra pak končí příchodem Stevie, která s sebou vleče zabitou kozu. Billyho zvolání k otci a matce se nesetká s žádnou reakcí. Vše je zničeno a nevíme, zda je ještě vůbec možná záchrana. Tedy podobně otevřený konec jako v předešlé hře.

Brilantně napsaná hra je vtipná a vynikající v rovině absurdní tragikomedie a nadsázky s prvky černého humoru. Potvrzuje se zde, že absurdno nacházíme stále ve svém okolí, v reálném světě, o němž máme mylný pocit, že ho známe. Některé vážné podtóny se nám ale už tolik líbit nebudou. Nebo se toho vážného ve hře tolik bojíme? Bojíme se přijímat věci, na něž nejsme připraveni, ale musíme se s nimi vyrovnat, protože i ony existují a nemůžeme je jako dosud přehlížet? Albee dává hře matoucí podtitul Poznámky k definici tragédie. Můžeme ho však chápat také jako úmyslně zavádějící či dokonce parodický. Hra se samozřejmě nedá brát jen jako lehká komedie, na to má až příliš závažné téma. Je to hra o toleranci k menšinám a odlišnostem všeho druhu, o tom, co je ještě možné tolerovat a chápat a co už ne. Albee si úmyslně vybral tabuizovanou zoofilii, tedy zřejmě jeden z krajních případů ve zkoumání tolerance, aby dal najevo, jaké má lidstvo s podobnými odlišnostmi problémy. Dalším tématem je i rozpad rodiny a jejích hodnot; vše se zdá být dokonalé a v naprostém pořádku a pak stačí jediná událost a vše je rázem od základů zničeno a podkopáno. Z pohledu Rosse je to i ono známé: „co by tomu řekli lidi“; jaký to bude mít vliv na Martinovu kariéru a postavení. Jako taková přináší Albeeho hra nejen zábavu, ale i důvody k zamyšlení. A to je vždy skvělá kombinace pro dobrou hru.