Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty je grantový projekt Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, jehož nositelem je Univerzita Palackého v Olomouci (hlavní řešitelkou projektu je doc. Lenka Karfíková z Cyrilometodějské teologické fakulty UP), spolunositeli pak Masarykova univerzita v Brně a Ústav pro klasická studia AV ČR v Praze. Toto Centrum předkládá svazkem, jejž Jiří Šubrt (UP, Filozofická fakulta) připravil jako jeho pracovník, jeden z prvních výsledků své činnosti. Knížku vydalo nakladatelství OIKOYMENH (řešitelé projektu Centra s ním úzce spolupracují) v knižnici Knihovna raně křesťanské tradice; tuto řadu založili a řídí Lenka Karfíková a Matyáš Havrda.

Knížka přináší zrcadlově kladený text a komentovaný překlad tří hagiografických dílek, jejichž autorem je Hieronymus ze Stridónu, sv. Jeroným. Tomuto autorovi rané, ještě antické fáze křesťanství, jednomu z těch, kteří pro současnost i pro celé příští věky spoluutvářeli podobu západního křesťanství, se dostalo mezi jeho vrstevníky v latinsky mluvícím křesťanském světě ojedinělé zkušenosti s poustevnickým a mnišským životem v Sýrii a v Egyptě; ta se odráží i v Jeronýmově bohaté korespondenci, především se však stala inspirací a východiskem jeho tří legend - o prvním poustevníku Paulovi, o mnichu Malchovi a o sv. Hilarionovi. Jak Šubrt v úvodu ke svému překladu říká, "svými legendami o poustevnících vytváří Jeroným latinský pendant k Athanasiovu Životu sv. Antonína, jenž platil za nezpochybnitelný model svého žánru" (s. 34).

Texty originálů jsou pro tuto knihu převzaty s nepatrnými úpravami z kritických edicí (s výjimkou Vita Hilarionis, text vydán jen v MPL). Jak překladatel upozorňuje v Ediční poznámce (s. 141), byla ortografie přizpůsobena ortografii klasické, interpunkce a psaní velkých písmen českému úzu. Jiří Šubrt překládá Jeronýmovy legendy vynalézavými jazykovými a stylistickými prostředky. Všude, kde je to možné, uplatňuje moderní výrazivo, nepodléhá archaizujícímu klišé, dodnes převažujícímu u překladů z antické a snad ještě více z křesťanské antické i středověké literatury, nevnucuje čtenáři monumentální polohy jazyka, jaké obvykle spíše než originálu samotnému odpovídají našim po celý novověk ustalovaným představám o latinsky (a ovšem starořecky) psaných textech. Nejnápadnější je to jako vždy u lexika, při pozornější četbě četbě můžeme pozorovat, že překladatel zachází odvážně a téměř vždy ku prospěchu věci se syntaxí originálu - například rozbíjením delších period (v legendách jich Jeroným stejně nemá přespříliš), naopak slučováním kratších větných celků ve větší, změnami charakteru vedlejších vět. S potěšením uvedu několik příkladů většinou z první, lexikální oblasti: "... jako by po svém dávali najevo zármutek nad Pavlovou smrtí" - prorsus ut intelligeres eos plangere, quomodo poterant... (s. 60, 61); "Oba byli nadmíru zbožní, kostel jim byl druhým domovem, úplný Zachariáš a Alžběta z evangelia" (Tam studiosi ambo et religiosi et sic ecclesiae limen terentes, ut Zachariam et Elisabeth de evangelio cre! deres); vtipně je přeloženo sloveso "detrahere" ekvivalentem "ztrhat" ("... kdysi ztrhaly mou legendu o Pavlovi a nepochybně ztrhají i vyprávění o Hilarionovi" - detrahentes Paulo meo nunc forte detrahent et Hilarioni, s. 86, 87); "Poté se ozval neuvěřitelný jásot davu" - clamor fit vulgi nimius (s. 104, 105), nebo "nepříčetní vztekem" - furentes (tamtéž), "které obvykle bývají hřebíkem do rakve panenství" - quae solent moriturae virginitatis esse principia (tamtéž); "prakticky od dětství" - hoc est ab infantia (s. 108, 109).

Na několika místech bych naopak považovala za vhodnější volbu jiného výrazu. Někdy jde pouze o to, že dva překladatelé se vždy liší různými osobními preferencemi a afektacemi, že tedy má každý tlumočník právo na vlastní, od kteréhokoli jiného odlišnou, volbu výrazových prostředků. Na jiných místech se domnívám, že se zde překladatel přece jen dopustil nepřesnosti, a několik případů z této oblasti nyní uvádím: "sanctum osculum" je technický termín (salutace novozákonních epištol) a raději bych jej přeložila jako "svatý polibek" nebo "polibek na znamení pokoje", nikoli tedy "na znamení úcty" (s. 54, 55); "Deum esse sentire" znamená spíše "cítit (nebo "vnímat"), že Bůh je" (nebo "boží existenci") než "cítit boží přítomnost" (s. 60, 61); chybně nějakým nedopatřením, myslím, že nikoli překladatelským, čtemě "šetřte, prosím vás, aspoň šetřte bohatství" jako ekvivalent k originálnímu "Parcite, quaeso, vobis, parcite saltem divitiis" (s. 62, 63); " simplicitas rustica" nebude patrně v tomto případě (jedná se o vysokého dvorského hodnostáře) "venkovská prostoduchost", výrazu "rusticitas" je zde podle mého názoru užito metonymicky. Jen k úvaze bych dala, zda se má "cilicium" (s. 92, 93) a "tunica cilicina" (s. 138, 139) překládat jako "vlna z kilických koz". Cilicium je technický termín pro (hrubé) kajícnické roucho, čeština pro ně má výraz "žínice". Volba výrazu zde souvisí se zařazením Jeronýmova spisku - je to produkt ještě antický nebo již jeho výrazy podléhají křesťanským významovým změnám?

Nakonec k Šubrtově předmluvě s titulem Sv. Jeroným, volání pouště a legendy o poustevnících. Úvodní studie má právě tu strukturu, již naznačuje tento titul - nejprve představuje Jeronýmovu lidskou i autorskou osobnost, poté mluví o mnišském a poustevnickém hnutí na křesťanském Východě, o jeho počátcích na Západě, o literární reflexi tohoto jevu, o Jeronýmově setkávání s ním i o komplikacích, které s sebou tento vztah přinášel a v nichž sehrály svou úlohu i dogmatické spory v západním a především východním křesťanstvu. Na několika posledních stranách předmluvy se Šubrt věnuje literární charakteristice Jeronýmových legend o poustevnících: probírá se vztah k výchozím literárním žánrům (aretalogie, apofthegmata, křesťanské apokryfy, pozdně antický román), srovnává se Jeronýmova legendistická tvorba s Athanasiovým životem sv. Antonína a určuje se jejich intertextuální vztah, jsou charakterizovány rozdíly mezi jednotlivými Jeronýmovými legendami - autor předmluvy konstatuje, že po stránce užitých narativních postupů je každá z nich úplně jiná, což si čtenář názorně ověří a dá Šubrtovi plně za pravdu při četbě překladu samotných legend.

Jiří Šubrt končí (s. 39–40) úvahou nad skutečností, že "Jeronýmův text stojí mimo kategorie pravdy a lži a že realita a fikce se v něm volně prolínají a nelze je od sebe násilně oddělovat" a řečnickou otázkou, co z tohoto vyprávění můžeme vlastně brát vážně. Odpovídá sám, a to již první větou odstavce, z něhož jsem právě citovala. Zní takto (s. 39): " Jeronýmův model, který přibližuje křesťanskou hagiografii zábavné literární produkci a klade větší důraz na její umělecké zpracování, se v latinském písemnictví ujal". Ujal se zejména v tom smyslu, že ona zvláštní směs pravdy a "nepravdy" činí v dalším vývoji ve středověku z legendy žánr, který nemůžeme považovat za historický pramen (tak nespolehlivě traktuje historickou zkušenost), ale který je pspíše nábožensky vzdělavatelnou produkcí, předkládající publiku napodobení hodné činy idealizovaných hrdinů.

Legendy o poustevnících, jak je česky podal a komentářem i předmluvou doprovodil Jiří Šubrt, jsou do té míry beletristickou a díky velmi dobrému překladu přístupnou četbou, že mohou získat křesťanské literatuře pozdní antiky a středověku nové zájemce a čtenáře.