Druhá světová válka postavila vlastníky průmyslových závodů před nelehké rozhodnutí. Museli se rozhodnout, zda vydají své závody okupantům, nebo si je udrží, ovšem za cenu kolaborace.
Před takové dilema byl postaven i Jan Antonín Baťa, nevlastní bratr Tomáše, zakladatele slavných obuvnických závodů, jehož životní osudy popisuje Francisco Moacir Arcanjo v knize Svět porozumí. Příběh krále bot Jana Antonína Bati. Tu vydalo nové nakladatelství Marek Belza.

Mezi dvěma světovými válkami se z malé rodinné továrny stal zásluhou Tomáše Bati obrovský podnik řízený nejmodernějšími metodami. V roce 1931 podíl v rodinném podniku odkupuje Tomášův nevlastní bratr Jan Antonín. Pod jeho vedením se navzdory hospodářské krizi podnik rozrůstá. V roce 1939 se však situace radikálně změnila. Jan Baťa musel vycestovat ze země, aby se vyhnul kolaboraci s nacisty, usadil se nejdříve v Británii, poté v Brazílii. Jeho majetek v protektorátu nejdříve zabavili nacisté, po válce pak znárodnili komunisté. K tomu se Jan Antonín Baťa dostal za války na černou listinu Spojenců, protože prý nechtěl dát své továrny ve světě k dispozici válečné výrobě. Po válce se mu, už jako brazilskému občanovi, sice podařilo revokovat usnesení vítězných mocností, o majetek však přišel ve prospěch svého synovce Tomáše Bati. V Československu byl odsouzen za kolaboraci s fašisty k propadnutí majetku. Ani série soudů vedená po celém světě pro něj nedopadla úspěšně, a tak se Jan Antonín roku 1962 vzdal písemně všech svých nároků na majetek firmy Baťa po celém světě. Zemřel tři roky poté.

Arcanjo vypráví příběh Baťova života velmi živě a výhradně z pozice Jana Antonína Bati. Líčí příkoří, které mu nacisté i svobodný svět způsobili, i boj Tomáše mladšího za znovunabytí majetku po otci. Zajímavá je především perspektiva: o situaci v meziválečném Československu se čtenáři dozvídají z pohledu brazilského novináře, který se s Baťou a jeho osudem seznámil až v jeho nové domovině. Nespravedlnost dokládá autor mnoha přepisy či reprinty oficiálních dokumentů, zajímavé jsou též fotografie brazilských osídlení založených J. A. Baťou.

Naopak nedostatek knihy tkví v tom, že byla napsána před více než padesáti lety (1952). Rétorika autora a celkový styl knihy jsou poplatné době svého vzniku, poznámkový aparát je sice hojný, avšak nicneříkající, chybí doložení pramenů.
Mnohé naštěstí zachraňuje fundovaný Belzův doslov, z něhož se dozvíme, jak Baťův boj se synovcem Tomášem dopadl, i o krocích, které podnikli Baťovi dědicové po pádu komunistického režimu v roce 1989. Nejvyšší soud v roce 1994 konstatoval, že rozhodnutí poválečného soudu je nezvratné, a tudíž žádost o revokaci rozsudku o kolaboraci s nacistickým režimem a očištění Baťova jména zamítl. Podle slov Marka Belzy je smyslem této knihy připomenout takřka neuvěřitelný osud jedné z nejznámějších a nejúspěšnějších osob meziválečného Československa. Arcanjova kniha nepřináší exaktní historické a právní argumenty v případu Jana Antonína Bati, přesto obsahuje cenné informace o životě člověka, jehož úspěchy se snažila komunistická propaganda co nejvíce bagatelizovat.