Minulý pátek, 2. července 2004, zemřela v lisabonské nemocnici Červeného kříže spisovatelka a básnířka Sophia de Mello Breyner Andresen.

Sophia de Mello Breyner Andresen se narodila 6. listopadu 1919. Pradědeček z otcovy strany pocházel z Dánska a v Portugalsku získal velké bohatství díky úspěšným obchodům s vínem. Matka patřila ke starému šlechtickému rodu se silnou tradicí liberalismu. Přímočarost, odvaha a hrdost patřily k charakteristickým hodnotám obou rodů a Sophia de Mello Breyner Andresen je ctila ve svém díle, ale především v osobním a později politickém životě. Dětství prožila v Campo Alegre u Porta, kde rodina Adresenů vlastnila rozsáhlé pozemky, jejichž část dnes tvoří portskou Botanickou zahradu.

První setkání s poezií však prožila až ve společnosti dědečka z matčiny strany, čtvrtého vévody z Mafry a uznávaného lékaře, který jí pomáhal hledat cestu ke klasikům portugalské literatury, Camoesovi, Anteru Quentalovi a dalším. Podle spisovatelčiných vzpomínek ji kromě seznámení s literaturou vtiskl do duše i několik pravd, které s sebou nesla celý život, mezi jinými i zjištění, že „ne všichni intelektuálové jsou také inteligentní“ a že „sebechvále, pedantství a nabubřelosti“ je třeba zdaleka se vyhnout.

K místům, která se zapsala do spisovatelčiny paměti a našla svůj odraz v jejím díle, patří i „bílý dům u ohromného moře“, letní rodinné sídlo rodiny u pláže v Granje. Moře, piniové háje a písečné duny mnohokrát pronikly do autorčiných básní i povídek.

Po studiu na koleji Svatého srdce Mariina v Portu pokračovala Sophia de Mello Breyner Adresen na lisabonské filosofické fakultě studiem klasické filologie, a i když studia nedokončila, odnesla si z nich fascinaci kulturou a civilizací klasického Řecka, které se stalo jedním ze základních východisek jejího vlastního díla.

První sbírka básní, jejichž tři sta výtisků vydal na vlastní náklady Sophiin otec, vyšla v roce 1944 pod prostým názvem Poesia.

O dva roky později se básnířka provdala za právníka a novináře Franciska Sousu Tavarese, odešla s ním definitivně do Lisabonu a na dlouhou dobu se věnovala výhradně rodině. Pohádky a příběhy, které vyprávěla svým pěti dětem, vydala knižně mnohem později. O svém „mateřském“ období vždy hovořila s velkou láskou a štěstím a dodávala, že tehdy „necítila potřebu“ psát a publikovat.

Když v roce 1957 vyšly po dlouhé odmlce její dvě knížky příběhů pro děti, A Menina do Mar a A Fada Oriana, staly se literární událostí, a dodnes patří ke knížkám, které zná většina portugalských dětí.

Od roku 1957 se Sophia de Mello Breyner Andresen vrací i publikování poezie a ve sbírce Mar Novo je zřejmý její odmítavý postoj k salazarismu, který brzy přešel až ke zjevné opozici.

Ještě aktivnější roli v antisalazarovské opozici měl básnířčin manžel, veřejně podporoval kandidaturu Humberta Delgada na prezidentský úřad a byl signatářem Manifestu 101, dokumentu ostře kritizujícího tehdejší režim. Sophia útočila na salazarovskou moc nejen trefnými formulacemi ve svých básních, ale byla se i jednou ze zakládajících členek Národní komise pro podporu politickým vězňům. Po karafiátové revoluci se spolu s manželem s veškerou vervou zapojila do politického života a dokonce přijala místo na kandidátce socialistické strany a za oblast Porta byla i dva roky členkou Ústavního shromáždění.

V roce 1976 se ale z aktivního politického života stáhla a poslední tři desetiletí se věnovala především literatuře. Psala poezii, povídky a překládala, mezi jinými například Shakespearova Hamleta nebo jednu část Dantovy Božské komedie.

Několikrát zasáhla i do veřejných debat o věcech neliterárních, nicméně z jejího pohledu zcela zásadních. Podněcovala zájem portugalské veřejnosti o problematiku Timoru a aktivně se zapojila do kampaně proti nášlapným minám, která probíhala během Expa 98.

Sophia de Mello Breyner Andresen byla nositelkou mnoha literárních ocenění, včetně nejvýznamnější portugalské literární ceny, Prémio Camoes, která jí byla udělena v roce 1999.

Dílo
Poezie:
Poezie (Poesia, 1944), Den moře (Dia do Mar, 1947), Korál (Coral, 1950), V rozdělené době (No Tempo Dividido, 1954), Nové moře (Mar Novo, 1958), Kniha šestá (Livro Sexto, 1962), Geografie (Geografia, 1967), Jméno věcí (Nome das Coisas, 1977), Múza (Musa, 1994) a další.
Próza:
Příkladné povídky (Contos Exemplares), Příběhy země a moře (Histórias da Terra e do Mar), Les (A Floresta), Dívka z moře (A Menina do Mar), Víla Oriana (A Fada Oriana) a další.