Láska je tématem odvěkým, tolikrát propraným, strašně otřepaným. A nejen v případě literatury míváme dojem, proč tolik humbuku kolem něčeho tak nedefinovatelného, tak marného, tak pomíjivého, čím láska je. – Ale vlastně, kde ona se bere, k čemu nám je a proč jí třeba není víc, proč tu není, když ji zrovna potřebujeme, jak jí získat víc?
Je láska jen prchavé zapálení pro partnera? Je láska rodičovská něco víc? Může vůbec láska trvat věčně?
Tolik témat, že by to možná vydalo i na knihu…

Láska a román
Nejen současná francouzská literatura má v lásce velkou inspiraci. Ovšem málokdy bývá láska jen tématem k přemýšlení, dnes je v módě spíš přistoupit k činům. Románů, kde by chyběla téměř povinná odvážně popsaná erotická scéna, je skutečně jak šafránu. Zato spousta je těch, které se snaží nově, tedy neotřele, nezvykle, což znamená pokud možno šokujícím způsobem popsat milostný vztah, a to především tu jeho stránku, odehrávající se v slušných domácnostech nejspíš v posteli. Pravda, překvapit po řadě velikánů dobré erotické literatury od Rabelaise přes markýze de Sade, Apollinaira, či dnes již klasická díla například Georgese Bataille, Pauline Réageové, Jean de Berg – není snadné. I když zůstaneme stále v rámci „kvalitní“ literatury, můžeme si rozšiřovat obzory, vybírat dle chuti a nátury: spisovatelé a spisovatelky píší o svých vztazích a stycích – namátkou například manželských, mimomanželských, heterogenních (třeba Philippe Djiann), homosexuálních (Hervé Guibert), incestních (Christine Angotová), o sexu s více partnery (Michel Houellebecq), s mnoha partnery (Catherine Milletová), servírují čtenáři též popisy, jaké to je třeba s řezníkem (Alina Reyes) nebo s přízrakem či chimérou (Amélie Nothombová) anebo například s vlkodlakem (Marie Darrieussecqová), a tak bychom mohli pokračovat. Kdo z autorů vsadí na tuto podobu lásky, má skoro vyhráno, důkazem může být třeba jeden z letošních debutových titulů, který zaujal právě svým námětem. Bénédicte Martinová (nar. 1978) v knize povídek Warm Up totiž mimo jiné píše: „Paní Krásná onanovala celý den, masturbaci prostřídala různými domácími pracemi: tu nádobí, tu prádlo, pak podlahu, potom okna.“

Jistě, i díla o lásce, která však nejdou jen po pohlavních styku, ve francouzské literatuře najdeme, bude jich určitě víc než těch výše popsaných. V současné literatuře však čím dál méně, současný člověk zřejmě přemýšlí čím dál méně, jsme zkrátka lidé činu, zdá se.

Důvěrná přítelkyně, pečlivá kronikářka, přemýšlivá učitelka
Vzít si lásku jako téma pro knihu prostě není nijak originální rozhodnutí. A počastovat stvořené dílko názvem Láska, román? To může být naivní, anebo také odvážný čin. Přitom jde o volbu trefnou. V celém takto pojmenovaném textu Camille Laurensové totiž je skutečně řeč pouze o lásce. A doopravdy se v ní odehrává i jeden milostný románek a jiný, životní román, tu končí. A ještě nám dílko nabízí pohled do několika dalších ženských duší, přičemž příběh každé z nich by vydal na román.

Nechme stranou polemiku o laciné volbě titulu zvýšujícího prodejnost ubohého artiklu, jímž kniha dnes je. Vsaďme na druhou možnost. Láska, román v podání Camille Laurensové je dílo odvážné nikoli množstvím či mírou dokumentárnosti v popisech pohlavního aktu, nýbrž tématem, přístupem k němu. Laurensová v knize zcela otevřeně, upřímně rozkládá své přemýšlení o lásce. Na první pohled se zdá, že při tom ani tolik nemyslí na čtenáře, na kritiku, na prodejnost své knihy – jako by si potřebovala jen utřídit myšlenky. Při pohledu hlubším ale zjistíme, že má i další cíl, poučit nás, svou původní profesi při tom nezapře, i když se nám snaží být zejména důvěrnou přítelkyní. I proto volí způsoby pečlivé kronikářky, i proto k tématu přistupuje důsledně jako správná učitelka. Vykládá nám o lásce.

Laurensová píše o lásce ráda. Láska prostupuje všechno její psaní, všechny její knihy (Láska, román je šestým z románů, které za deset let literární kariéry publikovala, a říká o něm: „Láska, román je mé nejoblíbenější dílo, ostatní v mnohém přesahuje“), a přesto je pro ni tématem stále neodbytným, nikdy dostatečně probádaným, dosud zcela nevyčerpaným.

Camille Laurensová (nar. 1957) působila dlouhou dobu jako učitelka, několik let tak strávila i se svým mužem v Maroku. Publikuje od počátku devadesátých let, prosadila se až roku 1995, kdy vydala knihu Philippe – autobiografický text o tom, jak ženě hned po porodu zemře syn a jak se ona musí navíc vyrovnávat ještě s nezájmem a krutostí svých nejbližších. Dále publikovala volnou tetralogii Index (1991), Romance (1992), Herkulovy práce (Les Travaux d´Hercule, 1994) a Budoucnost (L´Avenir, 1998) již pojí témata jako rodina, minulost, ale hlavně láska v různých podobách. Úspěch spisovatelce přinesla kniha V náruči mužů (Dans ces bras-là, vyšlo roku 2000, česky 2002), za niž získala cenu Femina. Nyní se již literární práci věnuje naplno, původní profesi pověsila na hřebík.

Roku 1999 vydala soubor textů Některá (Quelques-uns), jejichž námětem je uvažování o významu a roli obyčejných slov. Láska ke slovům je totiž autorčinou další vášní. Na tuto práci navázala pravidelnými články do deníku l´Humanité, které roku 2003 publikovala pod názvem Špetka slov (Le Grain des mots). Spisovatelka je kmenovou autorkou nakladatelství P.O.L. Píše pod pseudonymem – ve francouzštině jméno Camille Laurens neříká jasně, zda patří ženě či muži, autorka při jeho volbě na tuto nejednoznačnost vsadila.

Román a láska
V názvu sice takové slovo figuruje, ale Láska, román není román v pravém slova smyslu. Jde o text na pomezí, s prvky eseje, románu, novely – autorka sama se jeho zařazení do striktní žánrové kategorie brání: „nevím, co přesně to je, zkrátka kniha, která zpívá a přemýšlí o jediném, o lásce“.

Všechny knihy Camille Laurensové obsahují jistou dávku autobiografických prvků. Pravdivé skutečnosti, jména blízkých se znovu a znovu objevují v různých jejích textech, ale těžko bychom podle těchto údajů sestavovali přesný autorčin životopis. Nicméně před vydáním posledního díla se skutečně rozvedla, její bývalý muž a otec zesnulého syna Philippa a dcery Aube dokonce vznesl požadavek, aby jeho ex-manželka sepsala historii jejich vztahu po pravdě a bez zaměňování jmen aktérů za smyšlená. Ovšem prohrál, neboť soud uznal, že v literární díle může souvislost se skutečnými osobami být pouze náhodná...

V předchozí knize, V náruči mužů, se Laurensová zaměřila na Camille, hlavní postavu, a probírala její přístup k lásce, její pocity z lásky, její vnímání lásky, ale snažila se i podívat se mužskýma očima na onu hrdinku, na lásku, a to očima všech – různých mužů, kteří její knihou, tak jako životem Camille, procházeli. V knize Láska, román je tématem láska sama. Hrdinka, Camille Ruelová (její jméno se dozvíme v samém závěru, jako důkaz, že na něm opravdu nezáleží), se po čtyřicítce shodou okolností (?) ocitá v mlýnském kole jisté volby. Zůstat s manželem, k němuž má blízký, po mnohaletém svazku až sourozenecký vztah, anebo získat volnost, když je jí tak dobře s milencem. Avšak ani ten není bez závazků, pojí ji s ním navíc vlastně jen láska tělesná. Jako záminka k hlubokému přemýšlení jí slouží série pořadů, které připravuje pro rozhlas – jako na zavolanou je to vysílání o lásce, motivované úvahami vévody de la Rochefoucauld. Analýza všech podob a tváří lásky, její podstaty, funkce a vlivu, potřebnosti, opodstatněnosti, její falše a přetvářky, povrchnosti, jejího mámení, lhaní a ubližování pak je nutným předstupněm hrozícího rozhodnutí, součástí každodenní rutiny. Camille (i v této knize má hrdinka jméno totožné s autorkou) prochází ve vzpomínkách genealogický strom svého rodu po přeslici, vytahuje na světlo potlačované tužby, nevyřčené touhy, zapomenuté křivdy. Připomíná si otřepané, ale i zasunuté historky, jako by chtěla dojít k jakési typologii ženy, její role, postavení, její volnosti a nesvobody, a zejména k vystižení lásky – vymezení prostoru, jaký jí může být přiznán, určení úlohy, již může hrát. Snad z úzkosti před tím, kam ji výlet do rodinné historie zavádí, snaží se hledat berličku v literatuře, ve výrocích a názorech desítek slavných osobností. Nejčastěji citovanými budou La Rochefoucauldovy maximy, v průřezu knihou ale zazní slova mnoha dalších. Všechna pak autorka pokládá na váhy bádání, od nichž snad ani nečekáme konečný verdikt.

Po lekci neobvyklého, ač tak obyčejného předmětu, jakým byla Laurensové Láska, budeme těžko obdařeni návodem pro život, pro každou naši lásku. Nikoli. Jen jsme tak s autorkou měli pár večerů možnost třídit si myšlenky, tříbit si názory, dojít k pravdě dávné, že láska je maska i kráska, že milování se málokdy rýmuje s do skonání, atd. atd. atd., můžeme to vzít celé znovu od začátku po vzoru písniček popových zpěváků, jimž se však, jak Laurensová píše, slovo láska dnes už do krámu ale vůbec nehodí, je příliš staromódní.

Je sama láska módní? Nebo staromódní? Má cenu o ní psát, přemýšlet? „S opravdovou láskou je to jako se zjevením duchů: všichni o tom mluví, ale málokdo to zažil,“ napsal už v 17. století François de la Rochefoucauld. A Camille Laurensová se rozhodla nejen jeho úvahy oprášit, přináší i tu svou špetku slov do mlýna.