Angličané měli k historii vřelý vztah vždy. Už Goethe kdysi prohlásil, že Angličané jsou antikvářstvím doslova posedlí – a v mnohém měl pravdu. A tak není divu, že právě na Britských ostrovech prošel v posledních desetiletích renesancí historický román.
Přitom ještě před padesáti lety bylo označení historický román téměř potupné – označovalo cosi pokleslého, útěk z reality, fantazie podobné dnešním telenovelám, v lepším případě pak stereotypní, stylizovanou verzi minulosti, jakou lze najít v pre-romantickém „gotickém románu“. To vše se ovšem změnilo. Důvodů pro to bylo několik.

Salman Rushdie, čelný představitel této nové vlny, kdysi prohlásil, že zájem o historii vzbudily strašlivé události dvacátého století, a lidé, autoři i čtenáři, najednou pociťovali nutnost ohlédnout se zpět a dát odpověď na zásadní otázky typu kdo jsme, kam jdeme a za co vděčíme naší současné situaci. Dalším impulsem byl nástup tzv. nové historie v akademickém prostředí. Francouzští historici jako Duby a Le Goff obrátili pozornost k historii všedního života, jejich americký následovník Hayden White zase ukázal, jak blízko má historikova práce k fikci. Hranice mezi fikcí a historií se setřela a najednou opět začalo být přijatelné, aby se prozaik pokoušel pojmenovat minulost, objevit to, co v oficiální verzi bylo potlačeno – to je třeba příklad vynikajících románů J. G. Farrella, které pracují s historickými dokumenty a nabízejí verzi historie, jež je tvrdou kritikou anglického imperiálního režimu, anebo brilantního románu Barryho Unsworthe Posvátný hlad, který je monumentální freskou raně moderní doby, kritickým pohledem zkoumá počátky globálního podnikání. Třetím, a možná tím nejdůležitějším momentem, bylo to, že historie je zcela prostě určitým rezervoárem příběhů. V padesátých letech měli mnozí dojem, že román dospěl ke svému konci, že – v parafrázi Robbe-Grilleta – po velkých mistrech 19. století už není možné nic napsat. Inu, bylo, a do značné míry díky tomu, že se autoři obrátili do minulosti a tam našli příběhy, které nebyli s to nalézt ve své přítomnosti. V případě anglické prózy bylo toto obzvláště významné, protože anglická literatura – na rozdíl od té kontinentální – vždy kladla velký důraz právě na příběh. A posledním důvodem mohla být poptávka: první historické romány, které se objevily na pultech anglických knihkupectví, měly obrovský úspěch, což – nutno kriticky přiznat – mnohdy vedlo k epigonství a třeba takové Jméno růže Umberta Eca si jen v Británii vysloužilo desítky nápodob.

Je však třeba podotknout, že označení historický román je zavádějící. Těch knih, které by šlo skutečně označit za historické romány v tom smyslu, v jakém je takové označení normálně chápáno, je jen několik. Většina těch ostatních se pokouší s tímto žánrem pracovat a pozměňovat jej z různých úhlů. K historii se takto v posledních dvaceti letech obrátili snad všichni významnější britští spisovatelé: Salman Rushdie kriticky prozkoumal historii rodného Pákistánu, Graham Swift se inspirován novou historií pustil do regionálních dějin kraje kolem Ely, Ian McEwan si vzal jako velké téma druhou světovou válku, Penelope Lively prozkoumala povahu vzpomínky, Beryl Bainbridgeová se věnovala postavě Hitlera a naposledy napsala úchvatný román o Samuelu Johnsonovi, jenž je hybridem mezi biografií, v Británii velice populární, a fikcí. Výčet těchto autorů by mohl pokračovat téměř donekonečna.

Samozřejmě jako každý populární žánr, i historický, nebo historizující román, vydal vedle mistrovských děl i knihy pokleslé, nezajímavé, neoriginální ba dokonce hloupé. To ovšem nic nemění na tom, že historický román byl vytažen z relativního zapomenutí a dal světové literatuře díla, která jsou víc než jen alegorií současné doby či historickým bádáním zahaleným do beletristického hávu, totiž díla, která kladou otázky a inspirují k zamyšlení: o povaze vyprávění, textu, kultury, i nás samotných.