Kvalitních publikací o literatuře hispánské Ameriky přístupných široké veřejnosti skutečně není mnoho. Poslední větší práce, hutná kniha Anny Houskové Imaginace Hispánské Ameriky s podtitulem Hispanoamerická kulturní identita v esejích a románech vyšla v roce 1998 (Torst). Na sklonku minulého roku se objevil další pohled na tuto významnou literární oblast.

Práce Evy Lukavské má být "příspěvkem do diskuse o 'zázračném reálnu' a magickém realismu v moderní hispanoamerické próze". V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, kdy se hispanoamerická literatura dostává do povědomí světové čtenářské veřejnosti, se literární teoretici začali tímto literárním fenoménem zabývat hlouběji a snažili se ho přesně vymezit. Jak uvádí autorka v úvodní části práce, bez úspěchu. Nadále dochází k matení pojmů či dokonce k jejich záměně. Eva Lukavská ve svém díle zkoumá podstatu zázračného reálna a magického realismu, snaží se nalézt jejich shodné a zároveň odlišné znaky a tím vnést do celé problematiky jasno. Ke zkoumání si vybrala dva autory, jejichž díla byla překládána i do češtiny: Kubánce Aleja Carpentiera (1904-1980), reprezentativního představitele zázračného reálna, a Kolumbijce Gabriela Garcíu Márqueze (nar. 1928), spisovatele náležícího ke směru známému pod pojmem magický realismus.

Oběma autorům je společné "pojetí americké skutečnosti jako 'zázračné'". Jistě, v Latinské Americe můžete cestovat v čase, aniž byste se ocitli ve vědeckofantastickém románu, lze tam na omezeném prostoru volně procházet různými historickými obdobími a dostat se i do doby ahistorické, do prostoru mýtu. Kde jinde lze spatřit, a to již od dob "objevení", tolik přebujelosti a barevné různorodosti, tolik neuvěřitelného a zároveň zcela reálného?

V okamžiku, kdy si nejen tito dva hispanoameričtí autoři uvědomili (většinou právě při návštěvě "Starého světa"), že Latinská Amerika není jen pouhým pokračováním Evropy, hledali způsob, jak o ní nově psát. Vycházejíce z premisy Ameriky jako zázračného, hledají metodu, jak svůj kontinent interpretovat, vykládat a zprostředkovávat jeho poznání ostatním. Hledají způsob, jak o něm psát a přitom překročit jeho hranice, jak být hispanoameričtí a zároveň univerzální. V tom se Carpentier i García Márquez shodují. Jejich přístup k zázračnému je však podle Evy Lukavské odlišný. "V Carpentierově případě jde o výraz úžasu Evropana před světem, jehož hlavním znakem je míšení kultur. Pro Garcíu Márqueze je 'zázračné' dáno jiným rozměrem skutečnosti v porovnání s evropskými měřítky, jeho postoj k americké skutečnosti je však prost jakéhokoli údivu, protože Amerika je podle něj zemí, kde je všechno možné, tedy i věci zázračné." Sám autor podotýká v jednom eseji: "...snad odtud pramení má frustrace z toho, že se mi nikdy nestalo nic, ani jsem nemohl dělat nic, co by bylo více ohromující než realita." Autorka analyzuje všechny významné romány (v případě G. Garcíi Márqueze i povídky předcházející románu Sto roků samoty) a hledá společné i odlišné postupy obou autorů při zobrazování zázračné americké reality. Je až dobrodružné sledovat, jak ve zkoumaných dílech pomalu odkrývá "kompletní mytická schémata, nebo alespoň mytické aluze, citace, motivy či symboly". Ukazuje jednotlivé odkazy obou autorů k vlastní tvorbě nebo k literárním a v případě Carpentierově i hudebním dílům jiných autorů, k historickým či politickým událostem, které při běžném čtení mohou čtenáři lehce uniknout. Upozorňuje i na posunutí některých významů, jež vznikly nepřesností překladů do češtiny. Komplexním rozborem děl A. Carpentiera a G. Garcíi Márqueze tu má být ukázán "průnik mýtu a mytického myšlení do literatury". Tím se vytváří prostor pro "konfrontaci mýtu a dějinnosti" a "nástroj k hledání a nalezení ztracené harmonie prostřednictvím jejich vzájemné syntézy".

Podtitul knihy Alejo Carpentier versus Gabriel García Márquez je snad poněkud zavádějící. Oba spisovatelé hledali a také nalezli vlastní přístup k interpretaci "americké zázračné reality". I když se autorka soustředila na zdůraznění rozdílu mezi oběma autory a dochází k závěru, že "důsledkem Carpentierovy exaltace Latinské Ameriky jakožto privilegované oblasti 'zázračného reálna' je mytizace latinskoamerického světa, který se má stát místem vybudování nového ráje" a že García Márquez nám "představuje Latinskou Ameriku jako definitivně zničený ráj" a veškeré úsilí jeho hrdinů žijících v mýtu "směřuje k integraci do dějin", jedno mají společné: jejich díla jsou upomínkou na šťastná místa, plná harmonie, na jejichž dávnou existenci jsme už možná zapomněli.

Ať už tedy v případě Aleja Carpentiera pomocí zázračného reálna, které se autor sám snažil teoreticky vysvětlit (škoda, že české vydání románu Království z tohoto světa, SNKLHU 1960, Host 1998, vyšlo bez autorovy předmluvy o "zázračném reálnu"), nebo v případě Gabriela Garcíi Márqueze pomocí magického realismu, oběma autorům jde o totéž: o snahu nalézt šťastné místo, které na zemi kdysi existovalo, možná ještě někde existuje nebo snad existovat může. U Carpentiera je jím vesnice Santa Mónica de los Venados v románě Ztracené kroky, u Garcíi Márqueze pověstné Macondo, které nejvíce proslavil román Sto roků samoty, ale vyskytuje se, jak dokládá Eva Lukavská, v celé autorově tvorbě předcházející snad nejslavnější román. A není jistě náhodou, že obě tato místa jsou ohrožena (Santa Mónica) či zničena (Macondo) průnikem naší civilizace do jejich prostoru. Santa Mónica kromě jiného zaváděním institutu manželství a církevní hierarchie; Macondo příchodem společnosti United Fruit Company.

Autorka dochází k závěru, že "společným terčem kritiky obou autorů je nepochybně moderní racionalismus bořící mýtus". Na rozboru děl Aleja Carpentiera a Gabriela Garcíi Márqueze dokládá, že tendence k mýtu je charakteristickým znakem hispanoamerické literatury druhé poloviny dvacátého století a že "její univerzalistický charakter jí umožnil překročit hranice kontinentu a včlenit se do širšího myšlenkového proudu, který charakterizuje odklon od osvícenského racionalismu a nové hledání smyslu. Hispanoameričtí romanopisci tak současně nalezli sami sebe a pro 'starý svět' se stali inspirací."

Cenným příspěvkem k teoretickému bádání o pojmech "zázračné reálno" a magický realismus je úvodní část publikace, která shrnuje dosavadní přístupy literárních teoretiků, upozorňuje na rozpory a všímá si toho, že pojem magický realismus poprvé použil německý výtvarný kritik Franz Roh pro označení postexpresionistického německého malířství. V závěru knihy nechybějí stručné životopisy obou spisovatelů a podrobná bibliografie (včetně překladů do češtiny, prací věnovaných problematice fantastické literatury, zázračna, surrealismu a magického realismu; sekundární literatury). Publikace "Zázračné reálno" a magický realismus se jistě stane vyhledávanou příručkou pro studenty hispanistiky a iberoamerikanistiky. Knihu však může číst každý, koho díla současných hispanoamerických autorů zaujala. Je napsána čtivě, její studium lze pojmout jako objevné putování. Jistě přiměje čtenáře vrátit se po letech ke Carpentierovým Ztraceným krokům, Výbuchu v katedrále a dalším jeho románům nebo k Márquezovým Sto rokům samoty či poněkud opomíjenému Spadanému listí.