Dílo Hermanna Hesseho je – víc než u většiny ostatních spisovatelů – projekcí autorova vlastního, vnějšího i vnitřního života. Hesse si to uvědomoval a bez rozpaků se k tomu v dílech samých i mimo ně přiznával (Pozn.1). Konfesní charakter díla nicméně u něho neznamená odhalování nějakých intimit, nýbrž spíš fakt, že autor za vše, co říká, bere osobní zodpovědnost, vycházeje z toho, že i záporné postavy a myšlenky jsou součástí jeho potenciálního já; jeho ‚veřejná samomluva‘, v níž neustále rozebíral a modeloval konflikty své vlastní mysli a vlastních citů, byla chápána početnou obcí čtenářů jako nabídka k dialogu o jejich vlastních problémech – a dá se říci, že celé Hesseho dílo i jeho korespondence a veřejné působení představují tak široký a intenzivní dialog mezi autorem a čtenáři, pro jaký bychom ve 20. století stěží hledali obdobu (Pozn. 2).

Rodina a původ
Hesseho životní osudy (Pozn. 3.) i tvorbu formovala podstatně a natrvalo rodina, v níž prožil dětství, i rodinná tradice v širším smyslu – třebaže se s ní na počátku dospívání radikálně rozešel. V této tradici se s podivuhodnou samozřejmostí spojovala provinciálnost a světovost, byla v ní silná vkořeněnost ve švábské a švýcarské domovině s jejími výraznými (alemanskými) dialekty, ale i nadnárodní rozhled a přímo povinnost tolerance, ba úcty vůči jiným kulturám; ta tolerance na druhé straně nemohla zviklat vyhraněnou pietistickou víru, jednak praktikující účinnou pomoc bližnímu, třeba i formou misionářského šíření dobra, jednak tendující k hloubavosti až mystické.

Hesse se narodil ve švábském městečku Calw jižně od Stuttgartu. Jeho matka, původem z významné švábské pietistické rodiny Gundertů, z níž vzešlo od 18. století několik významných vzdělanců, se narodila v Indii: její otec byl významný orientalista a misionář Hermann Gundert (1814-93), všestranně aktivní šiřitel vzdělanosti i víry; po studiích v Maulbronnu a Tübingen vstoupil do služeb basilejské pietistické misie, působil v letech 1835-59 jako misionář v Přední Indii, a sepsal dokonce první malajálamský slovník a gramatiku. Po návratu do Calwu působil jako publicista a redaktor pietistických Calwer Missionsblätter. Misionářství v této rodině zřejmě nebylo chápáno jen jako jednosměrný ‚vývoz‘ vlastní víry, nýbrž i jako ‚dovoz‘ cizích idejí a zkušeností k obohacení domácí kultury. V dědečkově domě, v tom úzkém údolí říčky Nagoldy, poznával malý Hermann nejen myšlenky a materiální doklady vzdálených kultur, nýbrž i úctu, s níž byly vnímány a uchovávány. Obraz tohoto vírou semknutého a přitom kulturně otevřeného světa se mu ve stáří zdál čím dál tím světlejší. V otevřeném listě sestře Adéle (Brief an Adele, 1946) na něj vzpomíná: „Byl to svět vysloveně německé a protestantské ražby, ale s výhledy a styky po celém světě, byl to celistvý, v sobě jednotný, požehnaný, zdravý svět, svět bez děr a strašidelných závojů, humánní a křesťanský svět [...]“ (SD X 000).

V Indii se Hermann Gundert oženil s kalvinistickou misionářkou Julií Duboisovou, francouzskou Švýcarkou, a jejich dcera, Hesseho matka Marie (1842 – 1902), se tam vdala za misionáře Charlese Isenberga (Pozn. 4), měla s ním dvě děti, ovdověla a po návratu do Calwu se r. 1874 provdala za Johannese Hesseho (1847-1916); narodily se jim čtyři děti: Adele (1875-1949), Hermann (2.7.1877 – 9.8.1962), Marulla (1880-1953) a Hans (1882-1935, spáchal sebevraždu). Marie Hesseová byla rovněž spisovatelsky činná, vyšly jí čtyři knížky naučného rázu.

Hesseho otec přišel na německý jihozápad z opačného, nejzazšího severovýchodního konce: narodil se jako poddaný ruského cara ve Weissensteinu (dnes Paide) v Estonsku, absolvoval gymnázium v Revalu (dnes Tallinn) a pak vystudoval misionářskou školu v Basileji. Tamní pietistická obec jej vyslala do Indie (1869-73). Po návratu se stal spolupracovníkem a nástupcem Hermanna Gunderta v jeho publicistické a osvětové činnosti; kromě článků vydal 15 knižních prací. V alemanském prostředí se nikdy zcela neasimiloval; jeho syn se po 65 letech ve vzpomínkové próze Žebrák (Der Bettler, 1948) pokusil zrekonstruovat, jakým způsobem asi v dětství, coby pětiletý chlapec, vnímal otcovu jinakost: „přišel z cizejší, neznámější dálky, přišel z Ruska, byl Balt, ruský Němec a až do své smrti nepřijal nic z nářečí, jímž se kolem něho mluvilo [...], nýbrž hovořil mezi naší švábštinou a švýcarskou němčinou čistou, pěstěnou, krásnou hornoněmčinou“ (SD VIII, 327). Přestože v pozdějších vzpomínkách líčil otce vždy s bezvýhradnou úctou a láskou, nezakrývá, že onu jinakost děti někdy pociťovaly jako cizost: „byl cizincem, ušlechtilým a vzácným motýlem či ptákem, zalétnuvším k nám z jiných zón a poznamenaný a izolovaný svou křehkostí a bolem a neméně svým zamlčeným steskem po domově“ (tamtéž).

V letech 1881-86 žila rodina v Basileji, kde otec redigoval misijní časopis a učil na misijní škole (Hermann se tam stal poprvé švýcarským občanem). Po definitivním návratu do Calwu pokračoval Johannes Hesse ve vydavatelské práci tchána Gunderta a Hermann udělal první kroky na dráze, kterou už prošlo několik jeho starších příbuzných a která protestantské synky z Bádenska-Württemberska vedla přes maulbronnský nižší evangelický seminář do duchovního stavu nebo do státních služeb (Pozn. 5). Calwský školák Hesse vstoupil na tuto cestu – po níž nechal později vykročit svého Hanse Giebenratha v románě Pod koly – úspěšně: po přípravě v göppingenské latinské škole úspěšně složil (Pozn. 6) v červenci 1891 ve Stuttgartu zemskou přijímací zkoušku do Maulbronnu. Začátek studia byl slibný, ale už v březnu 1892 utíká Hermann bez zjevného důvodu ze semináře, rodiče jej dají do psychiatrické léčebny v Bad Boll (ke spřátelenému léčiteli, jehož otec byl proslulým exorcistou; i to patřilo k švábským pietistickým tradicím), kde se 20.6.1892 pokusí o sebevraždu (revolverem) a je na několik měsíců zavřen do psychiatrické léčebny ve Stettenu u Stuttgartu. Následující pobyt na gymnáziu v Cannstattu trvá sotva rok, po němž je jasné, že Hermann v rodinné tradici pokračovat nebude.

V Hesseho nečekané vzpouře a celém zvlášť těžkém průběhu puberty zřejmě našlo průchod jisté skryté napětí z rodinného prostředí, zejména ze vztahu k otci. Důsledná mravní výchova vytváří hodně agresivní svědomí, nutí k sebeobviňování – a na to pud sebezáchovy v mladému člověku reaguje vzpourou: proč právě já, o nic horší než jiní, se mám pořád cítit vinen? Mimořádně ušlechtilý, mírný, milující, nekonečně se vciťující, neochvějně dobro hlásající i konající otec pak může být pro syna stejně frustrující jako neurvalý domácí despota. Toto (ze životopisu zřejmé) ambivalentní otcovo působení na syna se Hesse nikde nepokusil ztvárnit v myšlení nebo příbězích svých hrdinů (lze si představit, že by to byla látka spíš pro Ingmara Bergmana) a vlastně vždy tento účet s otcem ponechával v trezoru. V románě Pod koly není primární vztah hrdiny k otci, nýbrž přílišný tlak autoritativní školy (ale s ní i celé měšťanské ‚morálky výkonu‘) na žáky, který přesahoval únosnost dětské psychické i fyzické konstituce. To byla zkušenost, na niž reagovaly minimálně tři generace z přelomu století (od naturalistů po expresionisty) řadou románů, povídek i her o traumatech, či dokonce sebevraždách gymnazistů a školáků (Pozn. 7). Hesse se o těchto zkušenostech vyjadřoval i v korespondenci, třeba v dopise nevlastnímu bratru Karlu Isenbergovi z 25.11.1904: „Na mně toho škola poničila hodně, a znám málo významných osobností, kterým se nevedlo podobně [...]“ a vzpomíná zejména na bratra Hanse, kterého v calwské škole „skoro zabili“ a který „od té doby, co mu ve škole zlomili páteř, vždycky zůstal pod kolem“ (LB 42).

Takovéto obžaloby vůči rodině a dětství v ní Hesse ve zralém věku nikdy nevznášel, naopak si obojí s přibývajícími léty stále víc idealizoval (Pozn. 8). Že jeho vztah k rodičům nebyl bez napětí, přiznal v autobiografickém básnickém fragmentu Ohlédnutí (Ein Rückblick, 1937): „Ach, byl to, pro ně i pro mne / často trpký boj /.../ a nábožné výchově (byla / občas krutá, pro mne i pro rodiče) / se nakonec nepodařilo udělat ze mne / onoho křesťana /.../ rodiče i já jsme se vzájemně / rok za rokem mučili a trestali, / ale přesto nám nikdy / láska nevychladla [...]“ (GS V 768). Jak konfliktní byl v oné pubertální krizi jeho vztah k otci a jak silný byl ten ‚láskyplný teror‘ pietistické výchovy, lze vytušit v plném rozsahu teprve z posthumně uveřejněného dopisu otci, který byl, arci se značnou nadsázkou, přirovnáván ke Kafkovu tzv. Dopisu otci (1919):

Stetten, 14. září 1892
Vážený pane!
Jelikož tak nápadně dáváte najevo svou obětavost, mohu Vás snad požádat o 7 marek nebo hned o revolver. Poté, co jste mě dohnal k zoufalství, budete snad ochoten rychle zbavit mne toho zoufalství a sám sebe mne. Vlastně jsem měl chcípnout už v červnu.
„Otec“ je přece podivné slovo, zdá se mi, že je nechápu. Musí označovat někoho, koho můžeme milovat a koho tak opravdu od srdce milujeme. Jak rád bych takovou osobu měl! [...] Vaše vztahy ke mně se zdají být čím dál napjatější, myslím, že kdybych byl pietista, a ne člověk, kdybych každou svou vlastnost a náklonnost obrátil v její protiklad, mohl bych s Vámi harmonovat. Ale takto nemohu a nechci již žít, a jestliže spáchám zločin, jste kromě mne vinen Vy, pane Hesse, jenž jste mi vzal radost ze života. Z „milého Hermanna“ se stal někdo jiný, někdo, kdo nenávidí svět, sirotek, jehož „rodiče“ jsou naživu.
Nepište již „Milý H.“ etc.; je to sprostá lež. [...] Doufám, že katastrofa již na sebe nedá dlouho čekat. Kéž by tu byli anarchisti!
H. Hesse,
vězeň káznice ve Stettenu, kde „není z trestu“. Začínám uvažovat o tom, kdo v té aféře je slabomyslný. Mimochodem, uvítal bych, kdybyste sem příležitostně zajel (LB 56).

Z těžké krize se začal mladý Hesse dostávat pozvolna od roku 1893, kdy se už rodina smířila s tím, že z jeho studia nic nebude. Nejprve ho dali do učení na knihkupce v Esslingen, v r. 1894 se stal zámečnickým učněm v Calwu v továrně na věžní hodiny a od r. 1895 se vrátil k povolání knihkupce v Tübingen; tam a od r. 1899 v Basileji pracoval jako učeň, knihkupec a antikvář až do r. 1903, kdy se již začal živit publicistikou a literaturou.

V Tübingen (1895-99) Hesse zřejmě našel cestu, nebo alespoň směr, kterým chtěl jít. Po útěku ze škol nahrazoval regulérní vzdělání rozsáhlou četbou a sebevzděláváním v humanitních oborech; nenasytným čtenářem zůstal po celý život: dokázal nejen přečíst neuvěřitelné množství knih, ale také o nich psát; udává se, že napsal celkem přes 3 000 recenzí. V Tübingen navázal první trvalá přátelství s několika studenty, kteří se prezentovali jako „Petit cénacle“. Nejsilnější vztah měl k Ludwigu Finckhovi (1876-1964), tehdy studentu práv, pak lékaři, básníkovi a prozaikovi, který měl už od války dost blízko k švábskému regionalismu, popř. k ideologii „krve a půdy“ a už před r. 1933 sympatizoval s nacismem. Na výletě s „Malým kroužkem“ poznal Hesse v srpnu 1899 svou první (doloženou) Múzu, Julii Hellmannovou (1878-1972) z Kirchheimu; své nepříliš úspěšné dvoření i celkový romanticko-ztřeštěný styl kroužku zachytil v rozmarné ‚hoffmanniádě‘ kapitoly „Lulu“ v Hermannu Lauscherovi, ale i v několika básních (např. Lulu, SD I 14, nebo v Bláznovské písničce pro krásnou Lulu, GS V 417).

Literární začátky
V Tübingen začíná Hesse publikovat v časopisech (psal, hlavně verše, už od dětství) a navazovat první nitky k osobnostem a institucím literárního světa. Tehdy vyšly také jeho první knižní publikace. Útlou knížečku Romantické písně (44 str.) vydal na vlastní náklady (Pozn. 9). Teprve svazek kratších lyrických próz místy výrazně secesního střihu, prokládaných verši, Hodina po půlnoci (Eine Stunde hinter Mitternacht, 84 str.) vyšel v červenci 1899 ‚řádně‘, tj. u známého, tehdy lipského, později jenského nakladatele Eugena Diederichse, u něhož vycházela značná část antimodernistické krajinské i národovecké beletrie a publicistiky (později tzv. „konzervativní revoluce“); o vydání Hesseho knížky, která zaměření domu nebyla zcela cizí, se ale asi především zasloužila Diederichsova tehdejší žena Helene Voigtová (1875-1961), rovněž začínající autorka, která si s Hessem již dříve dopisovala. Knížku recenzoval, vcelku pozitivně, mj. i Rilke, který z ní ovšem vyčetl jakousi „nábožnost“ (Pozn. 10) – víc ve shodě se svými vlastními náladami po první cestě do Ruska než ve shodě s Hesseho textem.

V září 1899 se Hesse opět přestěhoval do Basileje, kde se stýkal s malíři a hudebníky a vnímal intenzivně vše, co město mohlo z kultury nabídnout, a nebylo toho málo. Pro jeho uměleckou orientaci v raném období je výmluvné, že k jeho velkým zážitkům patřili v hudbě Chopin (básně Chopin I-III, Valse brillante aj.) a v malířství Böcklin. Nejsilnějším a nejtrvalejším světonázorovým impulsem se mu nicméně v basilejském období stal historik a filosof Jacob Burckhardt (1818-97), snad že mu svou skepsí k ‚pokrokářskému‘ pojetí dějin poskytoval argumenty pro smýšlení, k němuž Hesse instinktivně tíhl a jež k stáru zastával s čím dál silnějším přesvědčením; ve Hře se skleněnými perlami (v kap. „Dva řády“) získává Josef Knecht od „pátera Jakoba“ asi podobné poučení o filosofii dějin, jaké získával Hesse od Burckhardta po roce 1900 (Pozn. 11).

Z osobních zážitků zanechal v jeho díle znatelnou stopu platonický vztah k Elisabeth La Roche (1876-1965) z rodiny spřáteleného faráře, tanečnici a později choreografce, jejíž jméno i obraz přitažlivé, ale pro své tvůrčí zaujetí nedosažitelné samostatné ženy („Jak bílý oblak / na vysokém nebi / tak bílá a krásná a vzdálená“, GS V 443) se objevuje v řadě básní (Elisabeth I-IV; čes. Alžběta, SD I 18), v Hermannu Lauscherovi (oddíl „Deník“), Petru Camenzindovi a rýsuje se i za titulní postavou románu Gertruda. Společenský styk v basilejských intelektuálních kruzích v něm zřejmě vyvolával rozporné reakce: na jedné straně si musel uvědomovat, že zde získává hodně z toho, k čemu se nedostal řádným studiem, na druhé straně asi prožil sám i onen odpor k těmto kruhům, který přisoudil svému Camenzindovi v příslušných basilejských pasážích románu: hrdina se v rozptylujícím intelektuálském prostředí necítí nikdy úplně doma (Pozn. 12) a propadá stesku po venkově, samotě a možnosti koncentrovat se na sebe.

Z Basileje podnikl Hesse (stejně jako jeho Camenzind) také svou první cestu do Itálie (1901, navštívil hlavně Florencii, Ravennu a Benátky, srv. básně SD I 21-26), která na něj hluboce zapůsobila, jak o tom svědčí nejen pasáže v Camenzindovi, ale i v některých povídkách, a zejména v řadě básní. Výsledky této italské inspirace nejsou vždy umělecky přesvědčivé, je v nich hodně odvozeného, jakož vůbec ‚italské cesty‘ v německé literatuře a umění tvoří sice rozsáhlý, ale hodnotově velmi různorodý ‚komplex‘. Německý intelektuál cestující kolem roku 1900 do Itálie to neměl lehké, protože ať pohlédl na cokoli, do jeho vidění se mu stále prolínaly minimálně dva cizí pohledy: Goethův a Burckhardtův, či spíš: pseudogoethovský a pseudoburckhardtovský, totiž způsoby vidění oběma velkými muži podnícené, ale pak po desítiletí žijící v literatuře různé úrovně a mnohdy zplošťované na laciná klišé. Takovýto ‚goethovský‘ protiklad slunného, naivně-lidového a radostného, smysly otevírajícího, umění plodícího Jihu a hloubalského, nelomeným radostem málo příznivého Severu je občas až příliš zřetelně cítit za Hesseho verši, třeba i docela dobrými, např. v šesti monolozích Benátské rozhovory v gondole (Venezianische Gondelgespräche): „musím zpátky na svůj mračně potemnělý / Sever, kde jiskří bledé ledovce, [...] kde nemá nikdo ponětí o kráse, o tónech ani o radosti“ (GS V 464). Jen částečně burckhardtovský, do značné míry už anglickými a německými romantiky vytvořený je obraz ‚renesanční‘ Itálie, kde se titánsky žije i umírá, pod každou mantilou se skrývá vražedná dýka a do každého poháru je namíchán jed. Taková ‚medicejská‘ Itálie nebo nevyčerpatelný groteskně-hrůzostrašný benátský karneval byly oblíbeným námětem v historisující novelistice 2. poloviny 19. století a zůstaly jím i v moderně kolem r. 1900 (např. u Hofmannsthala, H. a Th. Manna). Hesseho benátský příběh Trpaslík (Der Zwerg, 1903; SD IV) dokládá, že dějová novela, navíc s nutným historickým koloritem, nebyla právě jeho silnou stránkou.

V basilejském období se už plně rozvinula Hesseho produktivita. Napsal množství básní a řadu povídek, které publikoval v časopisech (nemálo z nich bylo vydáno až posthumně) (Pozn. 13), a vyšel mu další svazek lyrických próz a básní, volně spjatých rámcem Hesseho oblíbené vydavatelské fikce, Spisy a básně z pozůstalosti Hermanna Lauschera (Pozn. 14), v nichž je pozornost většinou cele soustředěna na nitro, tj. pocity a názory ústřední postavy nebo vypravěče. Základní životní postoj jeho raných hrdinů spočívá především na konfliktu mezi společensky závaznou měšťanskou, občanskou existencí a volnou, vůči nikomu a ničemu se nezavazující existencí outsidera, tuláka, většinou s uměleckými sklony; to je známý problém, s nímž se potýkal snad každý literát kolem přelomu století a jejž snad nejvšestranněji zobrazil a analyzoval Thomas Mann ve svém raném díle – přímo paradigmaticky v Toniu Krögerovi (1903). Hesse si pro měšťácké prostředí vytvořil konstantní model, městečko Gerbersau, za nímž se samozřejmě skrývá především rodný Calw, jeho topografie i někteří obyvatelé. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků v umělecké moderně Hesse měšťanskou či venkovskou spořádaností a přičinlivostí neopovrhoval – jeho tuláčtí hrdinové se v tomto prostředí dusí, mají potřebu je opustit, ale vracejí se, a vlastně svým rodákům ani nevyčítají, že jsou takoví, jací jsou (Krásné je mládí – Schön ist die Jugend, 1907; Knulp, 1915); zdá se ale, že v pozdějších povídkách přibývá negativních rysů, Gerbersau se stále zřetelněji ukazuje jako společenství, jež ničí některé lidi nebo omezuje přirozené jednání (např. Návrat – Die Heimkehr, 1909).

Řadu Hesseho knížek básní, vydávaných i v různě kombinovaných výborech, zahajuje svazek Básně (Pozn. 15), věnovaný matce, která ale v dubnu 1902, krátce před vydáním svazku, zemřela. Hesse je sice znám především jako prozaik, ale on sám považoval verše za svůj přirozený, ne-li nejvlastnější umělecký projev – básně psal, na rozdíl od beletristické prózy, do posledních dnů života – a byl v tomto směru velmi produktivní: poslední autorizovaný výbor ve Spisech obsahuje přes 600 básní o rozsahu asi 11 000 veršů (Pozn. 16). Básně celého prvního období se dají přiřadit k tehdejšímu hlavnímu proudu německé poezie, který stále ještě čerpal z klasicko-romantické tradice, z níž pro Hesseho byli kromě Goetha hlavní inspirací Eichendorff, Mörike i virtuóznější Brentano a uctívaný Novalis (Pozn. 17). K tomuto navázání na romantiku je však třeba dodat, že k Hesseho romantice, stejně jako už k romantice Hoffmannově, Eichendorffově aj., patřila i sebeironie: často si dělal legraci z pokleslé romantiky, z romantických snílků i módních bohémů, kteří pohrdají obyčejnými občany, ale nechávají se jimi živit a sami nic pořádného nedokáží.

Hesseho poezie si kritici i čtenáři všimli i uprostřed tehdejší lyrické nadprodukce: jazykově i motivicky byla relativně osobitá, byť ničím nápadně nevybočovala z řady; v samých počátcích, asi 1895-99, najdeme v některých básních (Chopin I-III) bravurně zvládnutý secesní slovní ornament (květinové dekorace, vláčný, až taneční rytmus) i příznačně unylou náladou – podobně jako u raného Rilkeho v básních typu Paví pero (Pfauenfeder, 1897); způsob, jakým se lyrický subjekt v některých básních zcela ztotožní s popisovaným předmětem, a tím mu dodá auru jedinečnosti – např. Ravenna II (asi 1901): „Ravennské ženy líbají zvláštně a hluboce a oddaně [...]“ –, silně připomíná řadu čísel z pozdější Rilkeho tvorby od Knihy obrazů (z let 1902-06). V řadě raných básní i próz se objevují typické rekvizity konce století, zaznívají módní dekadentní tóny a projevy apartní přesycenosti životem i uměním: v básni Říše smrti píše sotva dvacetiletý básník „má hlava je šedivá a všichni, / jež jsem měl rád, jsou mrtvi“ (GS V 397) a stylizuje se teatrálně: „Halím se do purpuru / a obhlížím svou říš“ – podobně jako císař Algabal ze stejnojmenné sbírky Stefana Georgeho (kterého ovšem Hesse nikdy neměl v lásce). Stejně hraná je u začínajícího básníka i únava či rozčarování z umění: „Nemám již co říci, / již jsem všechno řekl.“ (Houslista VI, GS V 423). O důslednější inovace poetiky a jazyka, jaké se najdou u Georgeho nebo Hofmannsthala, Hesse tehdy ani později neusiloval, a i když svůj výrazový rejstřík rozšiřoval různými směry, lyrika směřující k temné metaforice nebo k hermetismu mu zůstala vzdálená.