Po svém posledním, společensky angažovaném románě Račí chůzí si Günter Grass uložil přestávku v psaní. Tvůrčí pauza dala vzniknout Posledním tancům, dílu velmi odlehčenému, které u některých kritiků vzbuzuje až mírný údiv.

V rychlém sledu vznikaly tančící a kopulující páry, které Grass buď formoval z červené hlíny a nechával odlévat do bronzu, nebo je kreslil. Při této výtvarné práci se přihlásil ke slovu opět básník, zkušený, vášnivý a nespoutaný tanečník vlastních kreací. Básně ve volném verši a kresby se doplňují, vycházejí ve velkém formátu v pečlivém vázaném vydání.

Jak kresby, tak i básně znázorňují poživačnou lásku blízko hranice trapnosti. V opojně klamném omlazení zaznívá víření plechového bubínku i rozjařenost starce nad tím, že už není mnoho co ztratit.

Zdá se ti ohavné že touha smyslná
roztančit chce má stará kolena
chtíč pro mne v mládí nebyl tak zlou trýzní:
co jiného dnes přiměje mne k písni?
(W. B. Yeats v překladu Martina Hilského)

Oproti Yeatsově tanci Grass křepčí:
U polárního kruhu, v poušti Gobi koitují
i starci ještě, než zkolabují.
„Grass tančí. Grass miluje. Grass se zapomněl.“