V antologiích bývá Israel Joshua Singer uváděn jako starší bratr nositele Nobelovy ceny Isaaca Bashevise Singera. Častější transkripce je ovšem Jisroel Ješaja, nejspíš proto, že je třeba dostatečně odlišit iniciály dvou význačných spisovatelů stejného příjmení. Obvykle se o něm dočteme, že Bashevisovi zprostředkoval zaměstnání v jidiš týdeníku Literariše Bleter, že byl už v té době známý a brzy se stal slavným, a že jeho smrt v roce 1944, krátce po emigraci do Spojených států, znamenala pro Bashevise velkou ztrátu. Zcela správně se o něm píše jako o Baševisově ochránci a vzoru a jako jeho nejslavnější dílo se zmiňuje divácky úspěšné drama Joše Kalb.

J. J. Singer byl však především prozaikem a to v nejklasičtějším duchu evropského románu 19. století. Díla jako Soudruh Nachman, Rodina Karnowských nebo Bratři Aškenaziové jsou charakteristická rozsáhlým epickým záběrem, v jehož rámci se příběh protagonistů odvíjí v těsném spojení s historickými událostmi, samozřejmě viděno prizmatem osudu evropských Židů. Na rozdíl od Baševisova magickorealistického stylu výrazně poznamenaného emocionalitou chasidismu se drží realistické tradice, která místy přerůstá v naturalismus, jak lze sledovat v novele Sender Prager. Vedle známé antologie jidiš povídek Rozinky a mandle Jakuba Markoviče (v obnoveném a upraveném vydání z roku 1996 pod názvem Trocha rozinek a mandlí), v níž byl otištěn již zmíněný Sender Prager a Stanice Bachmač, má český čtenář nyní poprvé možnost seznámit se s románovou tvorbou pozapomenutého Singera staršího. Bratři Aškenaziové jsou stylově vytříbeným exkurzem do celé jedné éry evropského židovstva, do časů, kdy se formovalo vnímání Židů coby bezohledných průmyslníků a potenciálních světovládců.

Historický kontext
Je paradoxem, že první rozsáhlé prozaické dílo J. J. Singera, které u nás vychází, je tak bytostně ukotveno v jiných dobách a jiném literárním vkusu. Bratři Aškenaziové jsou archetypálním bildungsromanem, který čtenáře prostřednictvím ústřední postavy Simhy Mejra Aškenáziho a jeho životních eskapád od narození k smrti protáhne pořádným kusem historie. Velký vypravěč by ovšem neměl své publikum nudit, ani by v něm neměl vyvolávat pocit méněcennosti, a Singer si toho byl vědom. Kdo nemá zájem, nemusí slučovat jednotlivé epizody s reálnými událostmi; může se prostě jen vézt a z okénka sledovat krajinu 19. století.

Většina děje se odehrává v polské Lodži, která byla ve své době jednou z evropských metropolí textilního průmyslu. Singer mapuje polské dějiny od neúspěšného protiruského povstání v letech 1830-1831 až do získání nezávislosti v roce 1918. Atmosféru doby v regionu přitom charakterizují jednak proticarské nálady - tato část Polska je od dob trojího dělení země v letech 1772, 1793 a 1795 součástí samoděržaví, jednak sílící dělnické hnutí jako průvodní jev průmyslové revoluce. Prostřednictvím hrdinů, z nichž každý reprezentuje jinou společenskou třídu a její zájmy, nás autor provádí ekonomickopolitickými vzestupy a pády té doby.

Román vznikal v letech 1933-1935, což má svůj význam. Singer měl dostatečný odstup od událostí, o nichž psal, a současně tehdy ještě neměl zkušenost 2. světové války, takže jeho výpověď můžeme považovat za relativně objektivní. Dalším faktorem, který paradoxně přispívá k důvěryhodnosti historické složky díla, je i fakt, že Singer své židovské zbohatlíky v čele se Simhou Mejrem vykresluje bez sympatií, kriticky a místy až s odporem. Právem bychom ho v tomto směru mohli řadit k tzv. “self-hating Jews”, Židům nenávidícím sami sebe, jak si literární kritici navykli nazývat židovské literáty, kteří se kriticky vyjadřují o příslušnících vlastního etnika. Již tradičně (a paušálně) bývá do této kategorie řazeno dílo Philipa Rotha, ale řada autorů se kvalifikuje třeba jen jedinou prací. Vzpomeňme kanadského židovského autora Mordecaie Richlera, jehož The Apprenticeship of Duddy Kravitz (1959) má s Bratry Aškenaziovými mnoho společného.

Kain a Ábel průmyslového věku
V centru ságy stojí dvojčata Aškenaziova, neduživý a prchlivý Simha Mejr a statný a dobromyslný Jákob Bunem. Těžko bychom hledali nesourodější dvojici. Tam, kde Jákob bez námahy vítězí přirozeným šarmem a slunnou povahou, musí intelektuálně nadanější, ale morálně vrtkavý Simha o úspěch usilovat za pomoci pletichaření. Přirozené rozdíly mezi nimi navíc zostřuje zájem o stejnou ženu, krásnou, byť mírně povrchní Dinele. Její rodina si zvolila Simhu, protože spojuje tradiční hodnoty židovského manžela, vzdělanost a bohabojnost, s nadáním pro obchod. Netuší však, že si do hnízda nasadili kukačku. Simha, zraněný ve své pýše manželčiným nezájmem, připraví tchána o továrnu. Stává se bezohledným průmyslníkem, v pravém slova smyslu vykořisťovatelem a králem Lodže. Když si ve snaze dovršit svou asimilaci ostříhá pejzy, shodí tradiční kaftan a začne si říkat Max, jeho ortodoxně smýšlející otec se jej zřekne. Jen zpola asimilovaný a všemi obávaný Max zůstává sám.

Ani Jákobovi se zprvu příliš nedaří. Vysněnou Dinele si vzal jeho bratr a vlastní žena Pearl nesdílí jeho nadšení pro večírky a okázalost. Naštěstí se mezi manžely ustálí jistý kompromis: hypochondrická Pearl stoná ve Varšavě, Jákob hýří v Lodži. Znovu se může dvořit Dinele, která v manželství nenašla štěstí a utápí se v romantických románech. Když se začne schylovat ke skandálu, Jákob a Pearl na čas předstírají harmonii, aby kamufláž v zápětí rozpustili.

Paralelně s bohatstvím Aškenaziů čtenář sleduje bídu a beznaděj vzrůstající dělnické třídy. I zde dochází k sekularizaci, postihuje však především intelektuální sféru a vyhraňuje se doleva. Syn rabína Nissan Zpustlík a podivínský tkadlec Tevje Spravedlivý se v dělnickém slumu na Balutách stávají hlavními agitátory. Jejich činnost poznamenaná značným nepochopením a opakovaně trestaná vězením i vyhnanstvím se v Singerově interpretaci nakonec ukazuje jako jediná životaschopná. Vrstva boháčů a továrníků je rozprášena ekonomickým krachem spojeným s koncem 1. světové války, zatímco ti, kteří bojovali za samostatnost Polska a lepší podmínky pro dělníky, si své vydobyli.

Simha Mejr alias Max v životě prohrál, co mohl. Zapudil Dinele ve chvíli, kdy si k němu nalézala cestu, a oženil se s ohavnou, ale bohatou Ruskou. Přes všechny své machinace přišel o jmění i postavení a skončil v ruské káznici. Jákob jej vysvobodil, ale právě když si Simha umínil, že svou bezohlednost celé rodině vynahradí, o bratra přichází. Pravda, nalezl znovu cestu k Bohu, ale dlouho si ji neužil. Krátce po návratu z vězení, aniž by se mu podařilo stmelit rozvrácenou rodinu a komukoli cokoli vynahradit, umírá náhle na infarkt.

Jákob se po rozchodu s Pearl znovu oženil. Jeho svazek s Gertrudou, Dinelinou dcerou, je vyvrcholením tragédie zklamaných nadějí a nenaplněných citů od počátku provázející trio ústředních protagonistů. Umírá hrdinně a zbytečně cestou domů z Ruska, když na rozdíl od Simhy není ochoten uchlácholit novopečené polské oficíry na hranicích ponižující šaškárnou. V dobách dramatických změn a neprůhledných mocenských klání se lidový antisemitismus zdá být nejpřirozenějším ventilem napětí.

J. J. Singer nevytváří atmosféru okultního tajemna jako bratr Bashevis, vládne však schopností kritického myšlení v souvislostech. Přestože formálně neopouští dobové mantinely lineárního posloupného vyprávění a ani žánrově neexperimentuje – předkládá na gram vyváženou směs realistického, sociálně kritického, psychologického a naturalistického románu – představuje po nakladatelské smršti povídek Singera mladšího určitou úlevu. Hledat mouchy na sedmdesát let starém díle, když vytknout by se chtěla právě dobou a tématikou determinovaná nechuť k experimentu, by bylo kopání do mrtvol. Bratři Aškenaziové jsou právě tím, čím se světu staví: nosným příběhem s morálním poselstvím, obrazem otevření ghetta světu na úkor tradiční religiozity a v neposlední řadě pohledem příslušníka etnika na úspěchy i pochybení vlastního lidu. V tom také spočívá výlučnost Singerova románu – těsně před vypuknutím evropského masakru definuje charakteristické rysy progresivní vrstvy židovského obyvatelstva, které se pro něj staly záminkou.