Erotika, sex, podezření z voyeurismu a mohutná odezva - to jsou hlavní rysy událostí, které během měsíce dubna rozvířily vody kulturně-společenského života ve Francii a které stále provokují další a další debaty a otazníky. Projekt televize M6 "Loft Story" totiž přinesl už i do Francie tzv. "reality show" a Catherine Milletová svou knihou "Sexuální život Kateřiny M." obohatila feminní literaturu o nevídaně otevřenou zpověď.

Oba počiny vyvolaly vášnivé reakce - na objekt, ve kterém se Loft Story natáčí, už zaútočily stovky rozlícených Francouzů a knihu, prý jako pornografickou, zase odmítla prodávat jedna ze sítí supermarketů. Na druhé straně oba sklízejí veliký komerční úspěch - soukromou televizi od spuštění programu sleduje na francouzské poměry úctyhodných 21% všech diváků (téměř 8 mil. lidí, z toho 75% je mezi 15-24 lety) a z knihy Catherine Milletové se stal rázem bestseller, prodalo se ho kolem stovky tisíc výtisků. Platí zde obvyklá logika, čím více negativních reakcí, tím větší mediální ohlas, čím více pohoršení, tím větší přitažlivost.

Projekt Loft Story je další z variant na úspěšný projekt Big Brother. V této verzi televizní hry je cílem, aby se z pěti atraktivních žen a šesti mužů vytvořil jeden ideální pár, který získá bohatou odměnu (3 mil. FF a luxusní dům). Během sedmdesáti dnů, kdy tito lidé žijí uzavřeni v jediném bytě, odděleni od okolního světa, je nepřetržitě sleduje 26 kamer a diváci, kteří hlasují o tom, kdo ve hře dál zůstane a kdo ji musí opustit. Muž a žena, kteří nakonec zůstanou, získají zmiňovanou odměnu, pokud spolu vydrží žít dalšího půl roku pod dohledem kamer.

I v rámci notně uvolněných konvencí pořadů podobného typu nabízí Loft Story neotřelou podívanou - pro televizní verzi je sice přenos sestříháván, ale přes internet a kabel už bylo možné sledovat v přímém přenosu i žhavé milostné hrátky. Nekompromisní pravidla hry s nimi dokonce počítají - jde totiž o účinný způsob, jak si jejich aktér může získat přízeň diváků.

Loft Story je tedy jednoznačnou ukázkou současného mediálního trendu: o mimokomerčních ambicích nikoho nenapadne ani uvažovat. O jeho zařazení není pochyb a atraktivitu vzbuzuje jenom a pouze překračováním dosavadních tabu. Také se proti němu zvedla vlna odporu ze strany intelektuálů, představitelů státu a církve.

Naproti tomu kniha Sexuální život Kateřiny M. (La vie sexuelle de Catherine M.) je ze strany kritiky označována za cennou a také výborně napsanou knihu, ačkoliv jde vlastně o použití stejných prostředků jako v případě Loft Story.

Postava Kateřiny M. je samozřejmě obrazem samotné autorky, profesí kritičky umění, šéfredaktorky časopisu Art Press. Její kniha představuje jakousi zpověď, zveřejnění zápisků ze soukromého deníku, v nichž se Milletová věnuje především popisu svého sexuálního života. Už ten je sám o sobě dost nevšední, vlastně dalo by se říci kvantitativně bohatý - Milletová se netají množstvím mužů, které intimně poznala. Kniha je tedy atraktivní už svým skandálním obsahem. Kritika však vyzdvihuje především formu, která se staví proti obsahu - jde hlavně o přirozený, neafektovaný až lakonický způsob popisu a samozřejmost, s níž je předkládán. Právě forma má být hlavní devizou díla a důkazem toho, že kniha chce být a v konečném důsledku snad i je víc než jen pornografií, že je uměleckou literaturou.

Kde je pravda?
Kniha je však přijímána nejednoznačně, což je dáno rozpaky, které nutně vyvolává. Ukazuje se, že ani moderní společnost ještě není zcela připravená na podobná gesta a těžko je zařazuje. S ohledem na dobu vydání a posun hranice konvencí a tolerance by Milletová měla mít jistě jednodušší situaci než kupříkladu markýz de Sade nebo Henry Miller. Na druhou stranu zatímco Miller je dnes vnímán jako naprosto samozřejmá součást literatury, Milletová v ní ještě nemá své místo jisté. Ale když za svou otevřenost mohl sklízet obdiv on, proč by neměla i ona? Proč dnes, v době liberalismu, vydání takové knihy pohoršuje? Snad proto, že ji napsala žena?

Kdyby podobnou zpověď napsal dnes muž, asi těžko by někoho překvapil. Promiskuita a nevázaný sexuální život a všechno pěkně dopodrobna, to všechno tu už bylo - ale v mužském podání. Teď je tu i ženská verze, dvě stě let po Sadovi a sedmdesát jedna let od Millerovy knihy Obratník Raka, která vyšla poprvé právě ve Francii, v roce 1934.

Na rozdíl od Sada a jeho často destruktivních praktik pohrdajících člověkem je prý text psaný ženskou rukou velmi pozitivní a radostný. Milletová, která je podle slov svých přátel velmi "cudná" a v jiných situacích až plachá, v oblasti sexu nezná tabu, omezení, a proto ani výčitky svědomí či pocity viny. Svou knihu vzpomínek vypráví klidně, prostě, bez nadbytečných efektů a snahy za každou cenu šokovat. Svět nejrůznějších sexuálních praktik a fyzických prožitků je pro ni naprosto samozřejmý, nestigmatizovaný nálepkami pokryteckého pohoršení, je světem svobody a osvobození.

Tím, že ze svého sexuálního života "nedělá problém", že jej přijímala, prožívala a dnes i nabízí jako přirozenost, podle slov kritiky zabraňuje čtenáři, aby text vnímal jako čistou pornografii. Klasický voyeurismus nepřipadá v úvahu, neboť tomu brání až klinický způsob vyprávění a autorčin odstup od sebe samé jako hlavní postavy. Prostřednictvím prostého konstatování se čtenář seznamuje s extrémní sexuální zkušeností a poznává až na dřeň povahu fyzických, chtělo by se říci až fyziologických prožitků ženského těla. Zároveň tato "studie sebe sama" otevírá bránu pro uvolnění ženské představivosti, překonává stále existující předsudečné postoje mužů i žen na tradiční sexuální role, legitimizuje ženské nároky a ustavuje právo ženy být naprosto svobodnou. Tyto extrémní zážitky nevyzývají k následování, ale zbavují výčitek a pocitu viny. Spisovatel Phillipe Sollers v reakci na tuto knihu čtenářům hyperbolicky vzkazuje, že se pro ně "tato mladá žena osvobodila" (Le regard sur soi d´une femme libre, Le Monde interactif, 6.04.01).

S touto prostou samozřejmostí se však není snadné srovnat. Tím spíš, že autorkou je osobnost francouzského uměleckého života, a tak není možné knihu jen tak odsoudit či zavrhnout jako nepatřičnou a za každou cenu skandální. Je, nebo není společensky únosné vynést na mediálně exponované světlo světa to, co dosud obsahově patřilo pod pult novinových stánků nebo do pozdních nočních hodin televizního programu?

Vždyť co si počít s textem, jako je tento: "Pořád stejná konfigurace - ruce mi jezdily po těle, zatímco já jsem chytala penisy, otáčela jsem hlavou napravo nalevo, abych je mohla sát, zatímco jiné se mi tlačily do rozkroku. Během večera se jich tam mohla vystřídat dobrá dvacítka." Přijmout? Odsoudit? Má pravdu Sollers, když říká, že jde o osvobození sebe sama a díky této otevřenosti i o zbourání bariér u čtenáře? Nebo lze souhlasit se známým sociologem Jeanem Baudrillardem (u nás vyšla např. jeho kniha O svádění), že jak Milletová, tak Loft Story jsou jen důkazem vyprázdněnosti doby, která v krajních experimentech marně touží překonat banalitu vypjatým, ale stále stejně prázdným prožitkem skutečnosti? Že funkcionalistický popis sexuálních praktik není osvobozením, ale naopak popřením sexuality, jejíž význam není v mechanice a absolutním otevření, ale naopak ve skrývání, hře a tajemství? "Naivita všech Kateřin Milletových je v přesvědčení, že šaty se svlékají kvůli tomu, abychom byli svlečení, abychom byli nazí, a tím dospěli k nahé pravdě, k pravdě sexu a pravdě světa." (L´élevage de poussiere, J.Baudrillard, Libération 29.05.01).

Sexuální život Kateřiny M. se tak stává dalším důkazem nejednoznačnosti doby, která je na jedné straně pro někoho stále povrchnější, bezhodnotová a bezvýznamná, která však na druhé straně umožňuje plnější a svobodnější prožitek zbavený strachu a obav. Současná postmodernita je tak komplexní, že jeden čin dokáže vzbudit naprosto protichůdné reakce, které však mohou vedle sebe naprosto legitimně a bez větších potíží existovat. Někdo tomu říká anarchismus, někdo demokracie a svoboda. Vyberte si.

Sexuální život Kateřiny M. vzbuzuje mnohem více otazníků než projekt Loft Story, kde je každému jasné, proč jej komerční televize vysílá. Především není jisté, jestli jsou oba příznakem téhož, nebo zda jeden člověka a humanitu ubíjí a druhý naopak osvobozuje.

Několik poznámek o Catherine Milletové
- narozena 1.dubna 1948
- kritička umění (např. Současné umění ve Francii (1987)), šéfredaktorka časopisu Art Press
- literární debut Sexuální život Kateřiny M. (nakladatelství Seuil, duben 2001) 
- na začátku sedmdesátých let poznala svého budoucího manžela Jacquesa Henrica

Jacques Henric
- narozen 21.12.1938
- spisovatel a esejista, jeden z předních členů skupiny kolem časopisu Tel quel a spisovatele Phillipa Sollerse
- nasnímal tisíce aktů své manželky a část jich spolu se svými reflexemi vydal pod názvem Legendy Kateřiny M. (Légendes de Catherine M., nakladatelství Denoël, 2001) ve stejnou dobu jako ona Sexuální život

Nakladatelství Seuil chystalo vydání knihy Sexuální život Kateřiny M. s tím, že titul způsobí menší poprask, možná i skandál, ovšem nečekalo se, že bude mít významnější komerční úspěch. Prvních 4000 výtisků se také (na začátku dubna) prodávalo jen v knihkupectvích zaměřených na beletrii a knižní produkci studijního a vědeckého charakteru. Kniha byla velmi příznivě přijata médii: deník Le Monde jí věnoval dvě celé strany, v nejvýznamnějším televizním pořadu s literání tematikou, Bouillon de culture, zaznělo, že "se stane klasickým dílem"... Během několika dní se Sexuální život Kateřiny M. objevil i v hypermarketech (s výjimkou řetězce Auchan, jehož majitelé kontroverzní knížku nepřijali do prodeje z etických důvodů, označili ji za dílo pornografického charakteru). Titul se v žebříčcích prodejnosti umístil na druhém místě, těsně za kresleným seriálem Asterix. V květnu se prodávalo 5000 výtisků denně. Autorská práva na Sexuální život KM prodalo nakladatelství Seuil do Itálie, Španělska a Portugalska už ve chvíli, kdy kniha nebyla ani svázána, zahraniční zájemci nabízeli šestimístné sumy (ve francích) už po přečtení prvních korektur... Z Německa přišlo neuvěřitelných deset nabídek, oddělení prodeje práv do zahraničí nakladatelství Seuil ještě nezažilo takový nápor.