Od prvního vydání nejslavnějšího románu Nazí a mrtví spisovatele, žurnalisty a protiválečného aktivisty Normana Mailera uplyne tento rok 55 let a Mailer sám oslavil 31. ledna 2003 osmdesáté narozeniny. V ten samý den také vyšla jeho v pořadí již dvaatřicátá kniha, Špionážní umění (The Spooky Art), jež nese podtitul Několik úvah o psaní.
Jedná se v zásadě o souhrn různých útržků textů, rozhovorů a vzpomínek z celé Mailerovy literární kariéry, který podobně jako předchozí Mailerova publikace, antologie Doba naší doby (Time Of Our Time) z roku 1998, není řazen chronologicky.

Mailer měl jako autor vždy velké ambice, jeho životním snem bylo napsat monumentální román o Americe, podobný Tolstého Vojně a míru, v němž by propojil osudy hrdinů s historií společnosti, nikdy však nedosáhl takového významu, aby dokázal změnit americkou společnost. Možná to bylo způsobeno tím, že Mailer byl vždycky více novinářem než spisovatelem a jeho romány nikdy neoplývaly výraznou zápletkou. Sám autor k tomu ve Špionážním umění podotýká, že v novinařině se příběhy nabízejí samy a žurnalista tedy nemusí fabulovat.

Ve Špionážním umění popisuje Norman Mailer svůj vzestup od vystrašeného amatéra k protřelému profesionálovi. Věnuje se především svému oblíbenému tématu: fascinuje jej spojení mezi brutalitou a odvahou. Hned v Předmluvě také podotýká, že tato kniha je určena jako "příručka těm mladým spisovatelům, kteří se chtějí zlepšit v psaní i v oddanosti překážkám a mystériím seriózního romanopisectví", staví se tedy do pozice jakéhosi rádce či přímo guru začínajících autorů. Celé dílo pak rozdělil do tří částí: v první se věnuje úvahám o identitě a vztahu umělce ke svému dílu a k literární kritice. Ve druhé, nazvané "Žánr a kolegové", pak rozebírá vztahy a možnosti, které spisovatelům nabízejí jiná média, například malba, film, žurnalistika či televize. V posledním, z hlediska literární historie asi nejzajímavějším oddílu uvádí Mailer krátké postřehy o svých literárních současnících, rivalech a idolech, namátkou jmenujme alespoň Ernesta Hemingwaye, Saula Bellowa, Josepha Hellera, Williama Burroughse, Dona DeLilla či Jorge Luise Borgese.

Většina díla však se psaním románů nemá mnoho společného. Mailer si všímá tisíce různých věcí, hýří kupříkladu efektními přirovnáními ze sportovní terminologie: spisovatelé jsou jako automobiloví závodníci, na své literární konkurenty pohlíží jako "atlet na své soupeře", na dalších stranách se objevují ještě další disciplíny jako toreador, fotbalista či boxer. Stěžuje si na špatné recenze svých knih, zařazuje bez ladu a skladu celé pasáže ze svých slavných děl jako eseje "Reklamy na mou osobu" či románu Proč jsme ve Vietnamu? a na mnoha místech se upřímně vyznává z chyb, které za svou literární kariéru učinil. V oddíle věnovaném jiným spisovatelům pak zpochybňuje talent nositelky Nobelovy ceny za literaturu Toni Morrisonové, přičemž bez okolků přizná, že od ní "četl jen jednu nebo dvě knihy". Jeho poznámky tak někdy spíše znějí jako zahořklé komentáře jednoho starce, plné závisti a soutěživosti. Občas se dokonce objeví opravdová perla jako třeba výrok, že "povolání spisovatele Vás může zachránit před šílenstvím či rakovinou". Mailer je nesmírně sebestředný, nevydrží dlouho mluvit o něčem nebo někom jiném než o sobě. Podle literární kritiky tak trochu připomíná užvaněného vypravěče bez jakékoli vnitřní autocenzury: vedle skvělých pasáží se nacházejí úseky plné narcismu a osobní zášti. Nevyrovnanost tohoto svazku však dobře ilustruje obě polohy celé Mailerovy literární kariéry: jak poctivou snahu zachytit ducha moderní americké společnosti, tak i egocentrický zájem zviditelnit svou osobu.