„Příběhy nežijí osaměle: jsou to haluze jedné rodiny, které musíme sledovat zpátky i dopředu. V Evropině opojení mořeplavbou na hřbetě bílého býka se tají, jako možnost dosud nepostřehnutelné, osudy jejích láskou oblouzených vnuček Faidry a Ariadny, které se z hanby a zoufalství oběsily. A v nebeských kořenech tohoto stromu pověstí najdeme putování splašené jalovice, pramáti Io, která zase v sobě uzavírá obraz jiné šílené jalovice, matky Faidry a Ariadny: Pasifae, která se z hanby rovněž oběsila.“ Ona pavučina navzájem se prostupujících příběhů, proud vyprávění v nepřeberných záhybech stále se vracející k sobě, byl kdysi podle všeho neproblematický a přístupný. Mýty tvořily součást každodenního života a v jejich zdánlivých protikladech nebyl vnímán rozpor. Tuto dobu chápeme jako počátek našeho světa, jako primární stav, z něhož se racionální konstrukcí vydělila určitá hierarchie – příběhy byly uspořádány, zbaveny svých protimluvů, všeho nepohodlného a jako takové přirozeně brzy zapomenuty.

Právě do onoho původního stavu věcí, do doby, kdy svět byl ještě mladý, chce proniknout Roberto Calasso ve své knize Svatba Kadma s Harmonií, kterou v působivém přetlumočení Aleny Hartmanové vydala Mladá fronta. Ostatně tato kniha z roku 1988 došla z autorova díla největšího uznání – vedle ní Roberto Calasso (nar. 1941) publikoval ještě knihu zabývající se indickými mýty (Ka) a romány L'impuro folle, vyznačující se experimentováním s narativními postupy, či La rovina di Kasch, postavený na dávných afrických pověstech.

Calasso se v knize skutečně vrací do cyklického světa mýtů, kde jeden příběh, neustále se vracející na svůj počátek, obsáhne příběhy ostatní. Takový příběh není vyprávěním v lineárním čase, nýbrž mnohem spíš pavučinou, jejíž oka neustále mění tvar. Autorovým východiskem je jeden mýtus, který se však s opakováním donekonečna proměňuje, nabývá nových kontur a akcentů, a tak kniha připomíná hudební variaci na určité téma. Zde je jím uchvácení Evropy a s tím nevyhnutelně spojená otázka po původu – „Jak to všechno začalo?“ rezonuje v průběhu celé knihy, ale nejsilněji na jejím začátku, který je možná taky esteticky nejpůsobivější. S opakováním příběhu se mění i autorův narativní postup a Calasso místy silně připomíná svého krajana Itala Calvina (hlavně jeho román Neviditelná města). Antická látka se prostupuje s aspekty románu, který jsem si navykli označovat za postmoderní (byť jeho počátky lze vysledovat staletí zpět), přičemž stále jasněji vychází najevo, jak blízko k sobě mají, a to zejména pluralitou, zpochybněním racionality, hravostí a neustálým kladením otázek. Mýty v Calassově podání netvrdí, nepřikazují, nemoralizují, nýbrž ukazují – autor nám před oči staví působivé scény, jež nikterak nezbavuje jejich krutosti, ale ani smyslnosti, naopak tyto stránky akcentuje, pochopitelně hlavně u postavy Dionýsa, který zde plní roli prostředníka mezi ženským a mužským: „Dionýsos neobcuje s ženami jako dravec, který je drapne za prsa, pak je najednou pustí a hned je pryč. Dionýsos o ně ukládá ustavičně, protože jejich fyziologie do něho ústí. Patří mu nejen šťáva z hroznů, ale každá šťáva životní … Dionýsos je proud, jehož neustálý tok k nám zdálky doléhá jako nepřetržité vzdálené hučení; jednoho dne však může zatopit všechno, jako by neponořený stav věcí, střízlivá ohraničenost, býval pouze krátkou, rychle vymazanou vložkou.“ Tato charakteristika Dionýsa je z hlediska románu nadmíru významná, a to hlavně z toho důvodu, že jaksi zrcadlí charakter textu samotného - Calassovo vyprávění nabírá zřetelně dionýsovských rysů, je to téměř neohraničený proud řeči, postupně stírající původní protiklady: tak zatímco v prvních pasážích knihy je uchvácení mocných bohem popisováno jako střetnutí jasně definovaných sil, mužné brutální síly a ženské pasivity, v dalších opakováních stejného mýtu se ona jasná definice postupně stírá a nakonec zamlžuje i samotná hranice mezi násilným uchvácením a sexuální přitažlivostí.

Nicméně přesto je mezi románem a mýtem zásadní rozdíl: „Na rozdíl od osob románu, připoutaných vždycky k jednomu gestu, prožívají postavy mýtu mnoho životů a mnoho smrtí. V každém z těch životů a smrtí jsou však obsaženy i všechny ostatní a rezonují v nich. Můžeme říci, že jsme přestoupili práh mýtu, teprve když mezi neslučitelnými příběhy postřehneme soudržnost.“ Ne, Calassova kniha rozhodně mytická není, byť tuto soudržnost mezi neslučitelnými příběhy znovu nastoluje. Ale není to ani román. Jako by se italský autor postavil někam mezi tyto dvě základní polohy vyprávění, mezi základ veškeré evropské literatury a její moderní vyústění, přičemž z té první roviny čerpal látku, inspiraci, témata, z té druhé pak postupy a nezbytnou distanci vůči popisovanému. Žánrově stěží uchopitelný útvar by však mohl být i literárním esejem navazujícím v mnohém na Ovidia a zaměřující se na proces metamorfózy poháněné silou vášně. Ať už je ale Calassova kniha čímkoli, rozhodně čtenáři skýtá obrovský zážitek. Není to snadná literatura, snad až příliš výlučná, leč možná díky tomu tolik působivá.