Ivan Landsmann vstoupil do české literatury poměrně razantně. Hned první kniha Pestré vrstvy (Torst 1999) vynesla tomuto emigrantovi žijícímu v Rotterdamu uznání kritiky, a to uznání rozhodně ne ledajaké: některé recenze zázračně objeveného autora přirovnávaly dokonce hned k Célinovi či Genetovi. Jenže nadneseně, to dnes už víme téměř jistě. Pravda, Pestré vrstvy byla kniha v ledasčem pozoruhodná, autorovi se třeba naprosto úchvatným způsobem podařilo zachytit osobitou a v mnohém poetickou mluvu horníků a skrze ni i spektrální realitu pozdního komunistického režimu, ovšem jako román? To sotva. Literatura, děvka jedna proradná, si prostě libuje v převlecích, fintách a iluzích, a tak i když text předstírá co největší autentičnost, můžeme si být jisti, že za tím bude notná dávka stylizace, literárního (skoro by se chtělo říci "řemeslného") umu. A čím "autentičtěji" chce text působit, tím propracovanější musí tato iluze být - to platí jak o výše zmíněném Célinovi, Genetovi, tak třeba i o Henry Millerovi. Ne tak o Landsmannovi, jak ukazuje druhá polovina Pestrých vrstev a ještě výrazněji Fotr. Ano, autor toho nepochybně zažil hodně, určitě má i vypravěčský talent, ale ani tohle všechno přece mistrovské dílo nedělá (vždyť Proust načerpal inspiraci k jednomu z největších románů dějin literatury prakticky z jedné cimry). A tak ať recenze pěly sebevětší chválu, Pestré vrstvy zůstaly přinejlepším knihou několika zajímavých momentů, knihou o dvou polovinách, přičemž ta první (situovaná do dolu) byla o několik tříd lepší než ta druhá (popisující hrdinovu emigraci). A právě v druhé polovině Pestrých vrstev se poprvé objevily závažné literární nedostatky, hlavně pak neschopnost zvládnout prosté vyprávění.

Teď se Ivan Landsmann přihlásil o slovo knihou druhou, poměrně prostě nazvanou Fotr, která - soudě dle názvu i toho, co o knize říkal v rozhovoru poskytnutém před nějakým časem Lidovým novinám sám autor - zachycuje mládí a zlomové události v životě Landsmanna staršího. Jaká to tedy je kniha? Potvrdí Landsmannovy spisovatelské kvality, anebo naopak v celé míře odhalí předčasnost jásání nad debutem? Nuže, řečeno krátce a stručně, bohužel to druhé. Fotr tak trochu připomíná ekvilibristiku na samé hraně hlouposti a je s podivem, že nakladatelství jako Torst tuto knihu vůbec vydalo. Tam, kde v Pestrých vrstvách Landsmanna zachránila důvěrná znalost konkrétní, velmi "pestré" jazykové vrstvy, ve Fotrovi toto bezpečné útočiště neměl a byl nucen se vydat do poměrně zrádnější vod tvůrčí imaginace. A tady se bohužel úplně ztratil. Výsledkem je proto kniha banální, nudná, jejíž jazyk připomíná středoškolské slohové cvičení ("bylo vidět, že se zjevně nudí").

Celý "román" - a to je velmi smutné - stojí vlastně na jediném nápadu, a tím je kousek hlavního hrdiny, kdy, vydávaje se za režiséra, nechá v Karlových Varech odstranit sloup v hotelu (mimochodem, když tuto příhodu líčil Landsmann ve výše zmiňovaném rozhovoru pro Lidové noviny, vyzněla mnohem působivěji). Jinak nezaujme zhola nic - cynická scéna, kdy přemluví malou sestřičku, aby hnízdo hladových ptáčat polila vařící vodou, v nás vzbudí k hlavnímu hrdinovi pouze nechuť a odpor, který se během četby jenom stupňuje, aniž by dokázal přerůst v onu zvláštní fascinaci zlem. Landsmannův "fotr" se možná občas dokázal chovat jako "frajer", ale po většinu času se choval jako pěkný "blb" - člověk nechutně egoistický, krutý, omezený a prázdný - který, a zde je skutečné úskalí knihy, nedokáže být ve své hnusotě ani trošku zajímavý (na rozdíl třeba od célinovských hrdinů).

Asi v půli knihy se nám autor pokouší hrdinu podat v lidštějším světle, to když je postihne osobní životní neštěstí v podobě tragické smrti jeho přítelkyně Květy, která s ním byla v jiném stavu. Ale ani tady mu nemůžeme věřit - literárně je celá tragédie podána hodně nepřesvědčivě, navíc u Slávka - tak se hlavní postava jmenuje - nevidíme žádnou podstatnou změnu. Nafoukaný frajer využívající citů a dobroty druhých lidí přece není nějakého hlubokého utrpení ani schopen. Anebo snad ano? Jestliže ano, pak je Landsmann nedokáže zachytit.

Co proto říci závěrem? Jedině snad to, že Fotr je skutečně neuvěřitelně špatná kniha, a pokud Ivan Landsmann chápe literaturu jako ventilaci svých pocitů, pak je pozoruhodný extrovert.