Česká podoba nejnovější rozsáhlé prózy Grigorije Kanoviče, spisovatele židovského rodem, litevského zemí původu a školením a ruského zvoleným jazykovým médiem, vychází z dřívější praxe Odeonu a Lidového nakladatelství, kde vycházely speciální edice východoevropských, popř. orientálních literatur. Už v osmdesátých letech bylo jasné, že se časem pod hlavičkou "literatur národů Sovětského svazu" českému čtenáři tak trochu podloudně dostávaly do ruky knihy, jimž se dařilo unikat tuhé ústřední reglementaci sovětské kulturní politiky. Také první díl Kanovičovy volné trilogie (Slzy a modlitby bláznů, 1987; Nevejdou otroci do ráje, 1992; Kůzle za dva groše, 2001) vděčil za své vydání této kulturní situaci. Ta se v následujících desetiletích podstatně změnila. Vznikl literární proud paralelní jevu world music jako hudbě globální svou lokálností. V literatuře však můžeme pro něj sotva můžeme nalézt lepší označení než literatura etnická (celosvětově ovšem zajímavá a přijímaná), do níž byly zahrnovány i některé nově aktualizované texty starší. Začlenění Kanovičových ruských i litevských publikací do východoevropského literárního kontextu vedlo ovšem k tomu, že překladatelka musela na vydání dalších děl spisovatele, který nemohl ve světovém ohlasu soutěžit s jinými židovskými autory americké lokace jako Isaac Bashevis Singer či Chaim Potok, vynaložit značné osobní úsilí a dokonce i materiální náklady.

Český čtenář měl až do seznámení s těmito moderními klasiky možnost nazřít kulturní exotiku východního židovstva především v mravoličných textech Šoloma Alejchema a baladicky laděné novelistice Olbrachtově (v podvědomí mu ovšem utkvěly spíše komické stránky jeho etnického svérázu z haličské anabáze Švejkovy). Oblast židovského osídlení na sever od "rakouského dědictví" po rozděleném Polsku zůstává přitom zcela nepokryta, ačkoli se i při společných rysech životního stylu místních židovských komunit ve srovnání s oblastmi polské Haliče i Podkarpatoruska od nich odlišuje (vedle osobitých rysů rozkladného působení carského potlačovatelského aparátu nelze nezmínit ani obdobný vliv ruského radikálního teroristického hnutí). Nejen kulturním materiálem, ale i literárními kvalitami svých děl však může Kanovič obstát v konkurenci i s nejvýznamnějšími nositeli Nobelovy ceny z řad prominentních židovských spisovatelů. Zatímco oni pracovali s literárními žánry na Západě běžnějšími - novelou a spíše personálním románem, dospívá on k širokodeché epice, reflektující epický stav východoevropského lidstva v klasické éře jeho národního bytí.

Takovému přístupu se sice obvykle připisují tendence pateticky oslavné, ale v tomto případě jde o zlatý věk židovského etnika jedině v tom smyslu, že neporušena zůstává souvislost jeho osídlení, početnost jeho obcí i stálost specifického a velmi tradičního životního stylu. Sám název Kůzle za dva groše, převzatý z folklorní říkanky (a v překladu nahrazený českou paralelou), symbolizuje bědnou existenci židovského obyvatelstva balto-slovanského prostoru. Říkankový text je však kromě lehce ironizujícího nadlehčení tíže místních životních poměrů dotažen až k naprostému zmaru vypité vody, snědených volů a pohřbených pánů. Jeho prostřednictvím se tak obnažují obrysy jisté krize nejen v rovině pragmatického žití, ale i vědomí a vyznání životní víry. Rozvíjeny poslední dobou v mýtopoetice Salmana Rushdieho, konstituují se tyto v širokém slova smyslu kultovní motivy jako základ specifického žánru kulturní tvorby.

I drobné strasti Kanovičových hrdinů smutných postav, na první pohled až žabomyší, pramení často z jejich celoživotního poznamenání a předznamenání. Své všestranně stigmatizované postavy autor neopouští pouze v elementárních rovinách jejich bytí. Jejich tragikomičnost dorůstá k tragickému rozmachu Shakespearova Krále Leara a stupňuje se až do rozměrů velké ságy marquezovské. Židovské etnikum, které mnoha svými tradičními rysy představuje uzavřenou enklávu, netrvá tu ve staletích samoty, ale je vydáno neustálým tlakům institucí a instancí státních, nacionálních, náboženských i sociálních silnějších sousedů, s nimiž je v tomto prostoru natěsnáno. Konec starých časů, jehož kontury se zřetelně rýsují i před očima současníků, se reflektuje i ve vědomí několika protagonistů, odrážejícím životní pocit obyvatel největšího světového ghetta, sahajícího od hranice Německa na Němenu až k proslulé čáře povoleného židovského osídlení v ruské říši z dob před první světovou válkou. Konflikt jednoho z nejstarších národů historie a mladých národů v dravém nástupu, jemuž se tato židovská enkláva jako celek marně snaží přizpůsobit a je tak odsouzena k zániku, rozšiřuje záběr Kanovičovy románové prózy do rozměrů kontinentu a epochy. Ságu rodiny, rodu a národa, završovanou několika životními osudy na pozadí širokých kulturních a filozofických souvislostí, nemůže dnešní čtenář číst jinak, než jako Odysseu, jejíž hrdinové se sice vracejí domů, tam je však očekává jejich osobní smrt a jejich pozůstalé příští hromadná apokalypsa dvacátého století.

Pro poslední svazek celé trilogie jako by se přímo nabízel titul Podzim patriarchy. Zcela opuštěný osmdesátiletý marciální stařec Jefim Dudak, otec "jakého dej Bůh každému" (podle slov ruského četnického démona jeho zpronevěřilého syna Šachny) prožívá závěr svého života v neustále zpřítomňovaných reminiscencích lidských vztahů celého svého bytí. I tváří v tvář smrti ční mezi svými třemi už dávno mrtvými ženami, čtyřmi před jeho očima hynoucími dětmi, umírajícími vrstevníky i třemi pro něho nedosažitelnými vnuky. Přes noční sny a denní vize řady postav, bludné kruhy vzpomínání, iluzívní vylepšování minulosti, magií vůle naplňovaná niterná přání, střídání horečnatých aktivit s pokornou odevzdaností i sebezničující obětavostí dospívá až ke stavům zcela halucinacinativním. Nade vším však vítězí vědomí otcovské odpovědnosti a povinnosti chránit a bránit děti, třebas už pro něho definitivně ztracené.

Neodbytná potřeba hledat vlastní identitu kolektivní i osobní pozvedá obyvatele jedinečného regionu k rozmanitým formám duchovnosti, vede je k různým formám transcendence pragmatických životních faktů. Bezprostřední, často podivínské reakce na tlak nepříznivých, ne-li přímo nepřátelských okolností, nabývá zejména v katastrofických životních událostech podob zobecněné lidové zkušenosti rázovitých osobností, starozákonní moudrosti i specifického náboženského přesvědčení. To všechno má pak za následek umanuté činy a opovážlivé rozmluvy s osobním i národním bohem, zoufalé snahy o naplnění poznaného poslání a utopické plány na absolutní řešení konfliktů, pociťovaných jako osudové.

Transcendenci umělecké, filosofické i humanitární nejlépe slouží zvláště předsmrtná pouť trojice přátel, bloudů a bláznů božích - až umělecké duše v Dudakově obřím těle, pracujícím v symbolických kamenech náhrobních i dlažebních, Avmerova přímo rituálního židovského žebráka s dvojnickým existenciálním osudem a bývalého rozvažeče vody s jeho chatrným potahem dojemné Rosinanty. Cesty nesoucí všechny rysy pikareskního putování, která svým protagonistům zprostředkovává kontakt s celou šíří a hloubkou nejen jejich života, promění se nakonec také ve velkolepou donkichotiádu. Jen úlohy idealisty povzneseného nad každou realitu a realitou spoutanějšího Sancha Panzy jsou rozděleny rovnoměrněji mezi všechny tři představitele příznačných židovských povah. Navíc probíhá pod ještě zoufalejším tlakem situace, kterou Leskov v jedné své črtě popsal jako příběh Žida, který ve chvílích ohrožení života svého dítěte doslova potil krev.

Suverénní autorův vypravěčský styl staví na opakovaných impulsech nejčastěji vzpomínkových, které jako kamínky házené do proudu vědomí šíří kolem sebe rozbíhavá kola lyrických asociací, gnómických charakteristik, žalmových nářků, zobecněných úvah, z paměti vyvstávajících příběhů, iluzívních stavů mysli i krásných bludů. Tradiční řešení židovského problému - po tisíciletí zklamávané čekání na Mesiáše - je však v situaci generální krize vyhrazeno už jen obecním bláznům, šílícím z nelidského pronásledování domnělých rituálních vrahů. Zato mýtus zaslíbené země nabývá hned několika konkrétních podob - Jeruzaléma litevských Židů, který leží v bájném městě Vilnu s desítkami synagog, pohřebních bratrstev i rabínskou školou, i pravlasti všech Židů Palestiny (kam se o století později uchýlí i sám autor). Zato dosažení neméně bájné Ameriky, ráje všech úspěšných podnikatelů, nejen nevyhovuje jako řešení pro všechny, ale jeví se i jako varianta fantasticky neuvěřitelná.

Epický rozmach textu tak vrcholí mnohostrannými realizacemi mýtů různého rozsahu a dosahu. Vedle mýtu zaslíbené země k nim patří jak Dudakův mýtus rodu praotce Jákoba, tak mýty všeobecné lásky jako atributu lidství věčného Žida, Mojžíše, patriarchy, žebráka, Rotchilda i amerického úspěchu židovského podnikatele Berla, který celý v bílém zahrnuje všechny doma bezpočtem hrajících hodinek. K nim patří i Dudakova osobní víra, že sotva pětiletý "nevlastní" vnuk vytesá nakonec za umírajícího děda náhrobní kámen celému svému rodu.

Realita přelomu uplynulých věků je tak obestírána oparem duchovních reflexí, které nemají jen význam lokální, etnicky do sebe uzavřený, ale význam obecně lidské, a v tomto smyslu modelové zkušenosti života ve světě vydaném všanc novým krizím a katastroficky ohroženém právě ve svém lidství.