O Franzi Kafkovi byly už napsány stohy sekundární literatury. Od pozitivisticky historických pojednání mapujících téměř každý den spisovatelova života přes teologické, marxistické, psychoanalytické a kulturně kritické teorie, přes teoretické přístupy francouzských poststrukturalistů a amerických dekonstruktivistů se literární věda nyní opět obrací k otázkám širšího kulturního a historického kontextu. A nejen literární věda je fascinována. Kafka se dávno objevuje i jako literární postava (v humorné povídce I. B. Singera Kafkův přítel), motivy a postavy jeho textů se jako literární narážky vinou díly postmoderních autorů - připomeňme si Schwindel. Gefühle (Závrať. Pocity) v předloňském roce tragicky zemřelého W. G. Sebalda. Teoreticky založení autoři ve svých kafkovských interpretacích definují vlastní vztah k literatuře (např. Maurice Blanchot či Vladimir Nabokov, který ve svém skvělém eseji o Kafkově Proměně vítá do řad dobrých, pravých čtenářů všechny, kdo v této povídce vidí "víc než entomologickou fantazii".) Mnohé Kafkovy životopisy jsou především pokusy o interpretaci díla tohoto obtížného autora, u něhož život a literatura splývají v jedno. Kafka je, jak píše své snoubence Felici Bauerové, sám literatura. Málokterý světový autor měl ovšem, z hlediska vnějších událostí, život tak nezajímavý.

Uchopit Kafku je tedy dosti nemožné. Literární vědci se snaží přiblížit ke kulturním místům, vymezují se "pražská teritoria" a věnuje se pozornost kulturním praktikám Kafkovy doby. Dizertace a odborné práce publikované v devadesátých letech analyzují např. úlohu médií a komunikačních technik na přelomu století (dopis, telefon, parlograf - předchůdce dnešního diktafonu - a jejich úlohu pro psaní), vizuální kulturu, estetický problém ornamentu a i oblékání v habsburské monarchii. (Kafka jako syn obchodníka s galanterním zbožím věnoval nejen velkou pozornost svému zevnějšku, ale oblečení vůbec a jeho společenská funkce, spolu s příznakovostí moci, jsou velmi důležitými prvky v jeho dílech). Kultura oblékání např. přímo souvisela s chápáním vlastního těla a koncepty tělesné zdatnosti a tělesné nemoci (často motivované národnostně-rasisticky). Určitý kulturní rituál se stává výchozím bodem k popsání jedné epochy - v tomto směru za převratné "události" platilo např. cestování a využívání moderní techniky.

Peter Demetz, vynikající znalec německé a české literatury a evropské moderny (nyní také host letošního Festivalu spisovatelů v Praze), si pro svůj záměr zvolil tehdy senzaci vzbuzující leteckou přehlídku, která se konala v blízkosti severoitalského městečka Brescia od 8. do 20. září roku 1909. Obsáhlá kniha Letecká přehlídka v Brescii. Kafka, d'Annunzio a muži co padali z nebe vyšla nejprve v angličtině (1909: The Air Show at Brescia), v loňském roce byla přeložena do němčiny. Letecké dny v Brescii byly druhou takovou přehlídkou v Evropě vůbec (první se konala tři týdny předtím v Remeši) a přitáhly několik stovek tisíc diváků všech společenských vrstev. Účastnil se jí i italský král a vysoká evropská šlechta, skladatel Giacomo Puccini a stárnoucí básník Gabriele d'Annunzio. Ten sám vstoupil do aeroplánu a prohlásil, že se naučí létat - což opravdu udělal.

Skutečnými hvězdami byli ale piloti a jejich létající stroje. Američan Glenn Curtiss a Francouz Louis Blériot, který měsíc předtím přeletěl kanál La Manche, se stali prvními moderními hrdiny letectví, jimž se lidé obdivovali až do druhé poloviny 20. století.

Demetzův literární nápad je ale rozvedením jiného textu, Kafkovy zprávy o této události, která vyšla 29. září 1909 v pražském německy psaném deníku Bohemia (Aeroplány v Brescii). Kafkův text je průkopnickým zpravodajstvím, a nejenom to. Jeho popisy váznoucích vrtulí některých strojů a jiných, které se náhle vznesly a zmizely z horizontu diváctva, a souběžně chaotických reakcí lidí v publiku přímo předvádějí neudržitelnost jediné perspektivy. Za Kafkovým strohým stylem se zároveň skrývá rozporuplnost původního, archaického vyprávění (o události) ve vyprázdněné formě moderních textů. Kafka zde tematizuje dilema moderního vypravěče čelícího ztrátě autentické zkušenosti a možnosti jejího předávání.

Kniha Petera Demetze, s Kafkou jako tajným středobodem, sestává ze samých vypravěčských exkurzů. Cesta Franze Kafky s přáteli Otto a Maxem Brodovými do Itálie včetně nesmírně precizně popsané přehlídky samotné i s její historií tvoří první část knihy. V druhé autor sleduje další osudy účastníků, především Pucciniho, bratrů Brodových, d'Annunzia (který tvoří protiklad k zdrženlivému Kafkovi) a některých z pilotů až do jejich smrti. Úctyhodně bohatý materiál nás zasvěcuje do kulturních, literárních, sociálních a technických diskurzů doby, jejichž mnohá propojení dávají vyniknout překvapivým souvislostem. Demetz ale není jen zpravodajem, nýbrž virtuozním vypravěčem. Cituje dávno vybledlé fráze a ovládá jemnou ironii: zatímco si Kafka (skutečně) všimne, a zaznamená, "trochu moc těžkých" šatů madame Blériotové, zkoumá d'Annunzio (fiktivně) její ňadra v dosti hluboko posazené šněrovačce. Demetzovo vyvolávání minulosti má však ještě jeden aspekt: byl to totiž on sám, kdo jako pětadvacetiletý Aeroplány v Brescii objevil jako do té doby neznámý Kafkův text. Tehdy, v roce 1947, Kafka ještě zdaleka nebyl světově proslulý. Letecká přehlídka v Brescii je tedy knihou o jednom dávném literárním objevu a symbolickým návratem do Prahy Demetzova mládí. O tom svědčí i vzpomínka na Demetzova otce, dramaturga a divadelního režiséra tehdejšího Německého divadla Hanse Demetze, jenž s Kafkou na rohu Celetné hovoříval. "Můj otec se ovšem zdráhal věřit", říká Peter Demetz, "že by z nadaného Kafky Francla měl být najednou nový Dante či Goethe".

V březnovém vydání časopisu Host právě vyšel rozhovor s Demetzem, v Literárních novinách 17/3/2003 vyšla ukázka z překladu Austerlitz od G. W. Sebalda, o němž se v článku zmiňujeme.