Konžský spisovatel Georges Ngal (nar. 1933) po studiích teologie a filozofie ve své vlasti získal ve Švýcarsku doktorát v oboru africké literatury. Poté se začal věnovat kariéře univerzitního profesora – nejprve v Demokratické republice Kongo, později i na různých univerzitách v Evropě i Kanadě a USA. Jeho specializace se postupně rozšířila, Ngal je romanopisec, filozof, literární kritik a teoretik. Stejně tak se hlavní postava jeho románové prvotiny (1975), nesoucí jméno italského filozofa Giambattisty Vica, který žil na přelomu 17. a 18. století a řadí se k zakladatelům filozofie dějin, snaží vynikat ve všem, co je spojené s lidskými znalostmi a vědomostmi.

Román Giambatista Viko ou Le viol du discours africain (Giambatista Viko aneb zneuctění afrického projevu) vyšel poprvé v roce 1975 v autorově vlasti, v roce 1984 se dočkal nového vydání v pařížském nakladateství Hatier a roku 2003 se opět objevil rovněž na francouzské půdě, a to v nakladatelství L’Harmattan. Zabývá se tématem bolestného setkávání africké a evropské kultury. Ngal jej pojal i jako oslavu šíře lidského vědění, jaké je schopný obsáhnout jeden člověk, tzv. intelektuál své doby. Svým pojetím je to však román zcela specifický, zaujme především vyhrocením popisované problematiky až do téměř surrealistického extrému. Protagonista Giambatista Viko nestojí nerozhodně na hranici mezi dvěma kulturami, jako je to časté u postav jiných afrických románů. Naopak je pevně zakořeněn v kultuře okcidentální a tu africkou skálopevně odmítá, nechápe ji, a dokonce jí pohrdá. Afričan jako by tu zastupoval evropskou logiku a rozum a tím stojí proti ostatním obyvatelům afrického kontinentu. Jeho postava tedy představuje záporný prvek v africké společnosti – tato role však byla vždy přisuzována Evropanům.

I četné další prvky v příběhu odrážejí africkou identitární vykolejenost. Hlavní postava touží přesídlit do hlavního francouzského města, kde by se mohla plně rozvíjet a realizovat. Motiv vychází z neřešitelného střetu afropesimismu, citelného na straně mladší generace, a afrikanizace či afroidolatrie na straně starších. Tento problém dnešní africkou společnost tříští a prohlubuje téměř nepřekonatelnou propast mezi starou generací, která uctívá předky a zároveň tradice, a generací mladou, jež svou budoucnost jednoznačně spojuje s podřízením se evropskému způsobu života.

Příběh románu Giambatista Viko ou Le viol du discours africain popisuje Giambatistovu snahu napsat román, což se mu nedaří, dokud ho nenapadne postavit se k záměru zcela jinak a navrátit se k africkému uměleckému projevu. V tradiční africké oralitě nachází způsob vyjádření, kterou západní moderní styl psaní již dávno ztratil. Postup poevropštělého mladého profesora, přednášejícího na místní vysoké škole, se ale nelíbí radě starších z celé Afriky: Viko je odsouzen k dlouhému iniciačnímu rituálu, který je jakýmsi procesem jeho osvobození.

Příběhem nás jako vypravěč provází Giambatista Viko, sledujeme tedy jeho myšlenkové pochody, dlouhý a složitý vnitřní monolog. K pozoruhodným strukturním prvkům textu patří také negace prostoru a času v příběhu. Důraz je kladem pouze na Giambatistův niterný souboj – a vývoj jeho postojů. Pro popisy okolí nezbývá v příběhu o střetu afrického a evropského ducha žádné místo. Často není zjevné, kdy ani kde se postava nachází, zda je den, či noc. Nevíme nic ani o protagonistově minulosti: existuje pouze jeho přítomnost.

Africká tradice pro Giambatistu Vika představuje exotický a neznámý aspekt, kterým by chtěl svůj evropský umělecký projev jen obohatit – než se jeho schopnost psát zcela zablokuje. Román podrobně analyzuje kulturní odcizení s tragickým dopadem na tradiční africké prostředí a zároveň se kriticky staví i k původnímu subsaharskému myšlení, odmítajícímu jakékoli změny a často i kontakt s okolním světem.

Kniha je projevem nesouhlasu Afričanů s tím, aby byli v románech zobrazováni jako uzlíčky utrpení, jak to západoevropští čtenáři očekávají. Naopak africká rada starších se staví proti africké literatuře psané „evropským jazykem“ a v západním stylu, v nichž je Afričan hlavní postavou a příběh vypráví o jeho strastech.

Znovu se tu však objevuje onen paradox africké literatury: i sám autor, absolvent švýcarské univerzity, svým způsobem podlehl evropskému kulturnímu vlivu. Nejenom že píše ve francouzštině, ale užívá tradičního evropského žánru, románu, aby vyjádřil a popsal nejasný a nejistý stav mysli obyvatele subsaharské Afriky.