Převládá v člověku dobro, nebo zlo? To je otázka, kterou se teologové a filozofové zabývají po staletí. Tradiční křesťanské učení o bazální lidské hříšnosti se mnozí později snažili reinterpretovat, například když Darwinův popularizátor Thomas Huxley tvrdil, že evoluce dala každému svému dítěti „porci dědičného hříchu“, a později byl mnohými zastáván názor, že jsme od přirozenosti sobečtí. Masové vyvražďování a zabíjení, které zvláště ve dvacátém století umožnily stále pokročilejší technické prostředky, povědomí o obecné povaze člověka nevylepšily a slavné experimenty psychologů jako Stanley Milgram a Philip Zimbardo jako by Huxleyho tvrzení po sto letech potvrzovaly.

I česky ale nyní vyšla kniha Lidstvo. Dějiny naděje, která se snaží tento nelichotivý obraz poopravit. Její autor, nizozemský historik Rutger Bregman, v ní netvrdí, že jsme od přírody dobří. Máme dobrou stránku a špatnou stránku a otázkou je, kterou z nich posilujeme. Na různých příkladech z minulosti i současnosti se snaží ukázat, že i v zátěžových situacích, jako je ztroskotání na opuštěném ostrově, válka nebo živelní katastrofa, lidé přirozeně tíhnou „k dobré straně“. Obecně tvrdí, že se více podobáme přátelským a mírumilovným šimpanzům bonobo než „machiavelistickým“ šimpanzům učenlivým.

Velká revize

Autor přitom reviduje výsledky některých slavných psychologických pokusů či zažité intepretace historických událostí – část knihy může být dobrou ukázkou, jak zásadně a relativně rychle se mohou i klasické až učebnicové výklady ocitnout pod palbou ničivé kritiky. Zvláště stanfordský vězeňský experiment přirovnává autor spíše k „divadelní hře“, v níž právě Zimbardo nutil strážce, aby se chovali násilně až sadisticky. (Rutger Bregman ovšem poctivě přiznává, že Zimbarda dříve sám uznával a v jedné své přechozí knize jeho experiment chválil.)

Vrací se také k slavnému případu vraždy Kitty Genovesové, uváděném často jako příklad lidské lhostejnosti. Rutger Bregman konstatuje, že po podrobnějším pátrání zbývá z původní, dlouho tradované verze příběhu jen velmi málo: skutečných svědků bylo mnohem méně, než se uvádělo, Kitty nezemřela všemi opuštěná, ale v náručí kamarádky a její vrah byl záhy dopaden právě díky pozornosti a zájmu místních občanů.

Další autorovy exkurzy se týkají dění na dvou ostrovech. První je historie Velikonočního ostrova, který byl dlouho uváděn jako příklad lokality, v níž původní obyvatelé nejprve zničili životní prostředí a pak se navzájem téměř vyvraždili. Nejnovější výzkumy nicméně naznačují, že pravda byla zřejmě jiná a skutečnou zkázu tamním obyvatelům přineslo až setkání s naší civilizací.

Dějištěm další tragédie je v Bregmanově knize fiktivní ostrov z románu Pán much. Ten autor vykládá jako projekci pesimistického pohledu jeho tvůrce Williama Goldinga, mimo jiné alkoholika trpícího depresemi. Podle Bregmana nebo biologa Franse de Waala ale „neexistuje jediný důkaz“, že by se opravdové děti chovaly stejným způsobem jako v Goldingově knize. Místo toho Bregman vypráví pozoruhodný případ skupiny skutečných chlapců ze souostroví Tonga, kteří v touze po dobrodružství ukradli loď a unášeni mořskými proudy se dostali na vzdálený opuštěný ostrov. Tam vytvořili cosi na způsob malé komuny „se zeleninovou zahrádkou, vydlabanými pařezy, do nichž zachytávali vodu, tělocvičnu s podivuhodnými závažími, badmintonový kurt, kurník a trvalý oheň.“ Nejen že všichni přežili, ale dokázali se vzorně postarat o jednoho z nich, který utrpěl zlomeninu nohy. Když byli po několika měsících v září 1966 objeveni, zachránci se podivovali nad jejich skvělou kondicí i nad zcela uzdravenou nohou.

Problém válčení

Co autor ovšem nemůže popřít, je zabíjení při válkách a genocidách. K tomu dodává, že jednotlivý člověk má k fyzickému zabíjení odpor, v posledních desetiletích je ale zabíjení usnadněno tím, že se může odehrávat na dálku a stačí k němu jen stisknout jedno tlačítko. Velmi aktuální je pak jeho tvrzení, že pokud chceme porozumět fenoménu války, musíme si posvítit na mocipány: „Na generály, krále, prezidenty a ministry. Války vedou právě tito leviatani, protože to posiluje jejich moc a vážnost.“

Holocaust pak vysvětluje přesvědčením pachatelů, že stojí na správné straně barikády: „Osvětim byla zakončením dlouhého historického procesu, v němž se zlo čím dál úspěšněji maskovalo jako dobro. Spisovatelé, básníci, filozofové a politici dlouhá léta otupovali a kazili duši německého národa.“ Němci se tak stali obětí lží, indoktrinace, vymývání mozků a manipulace. Dodejme, že takové vysvětlení asi není zcela uspokojivé, protože tak lze vysvětlit zřejmě jakékoli násilí a bezpráví. (Je také otázka, nakolik je používání pojmů jako dobro a zlo v podobných diskusích vůbec užitečné.)

Každopádně autor varuje před tím, že jako lidé máme tendenci upřednostňovat členy vlastní skupiny před jinou, i proto na místo omezené „empatie“ doporučuje pěstovat univerzálnější soucit. A také u tzv. nepřátel hledat spíše to, co nás spojuje: uvádí přitom nevšední příklady, například oslovování jihoamerických protivládních vzbouřenců pomocí vánočních stromečků, které v nich měly evokovat touhu po rodinných hodnotách a usedlejším životě, než jaký vedli. Doprostřed džungle byly umisťovány vysoké stromy s LED žárovičkami, které se díky pohybovým senzorům měly rozsvítit, jakmile kolem nich někdo prošel. Vzkaz zněl jednoznačně: „Pokud Vánoce mohou přijít do džungle, můžeš i ty přijít domů. Slož zbraně. O Vánocích je možné všechno.“

Každému jednotlivému čtenáři autor dále důtklivě doporučuje držet se dál od denního zpravodajství, protože podává zcela falešný obraz světa (ostatně i zkreslení okolností smrti Genovesové dává autor rovněž za vinu tamním novinářům). Výsledkem konzumace denního tisku je prý chybné vnímání rizik, strach, navozená beznaděj, nepřátelské chování vůči ostatním a emoční otupělost. Schvaluje jen čtení „uvážlivě napsaných sobotních novin“.

Na obecnější rovině se pak přimlouvá za takové typy sociální organizace, které budou k lidem přistupovat jako k odpovědným a tvořivým jedincům, což se pak skutečně i vyplní. (Platí ovšem i opak: „Pokud věříme tomu, že se většina lidí nechová slušně, budeme se k sobě navzájem také tak chovat.“) Píše tedy pochvalně a návodně o manažerech, kteří důvěřují svým zaměstnancům; o učitelích, kteří nechávají děti, aby si volně hrály; i o politicích, kteří s občany jednají jako s angažovanými bytostmi. Kritizuje přitom strategie založené jen na finančním zisku a přimlouvá se za větší rozšíření principu sdílení. (To, že jakékoli jeho uplatnění paušálně nazývá „komunismem“, s nímž neměla praxe v SSSR nic společného, může asi leckteré čtenáře v postkomunistickém prostoru dráždit, ale jde jen o věc terminologie.)

Ke komu máme blíže?

Diskutabilní je autorovo výše zmíněné tvrzení o tom, že máme blíže k bonobům: zřejmě rozšířenější je mezi vědci názor, že máme k oběma šimpanzím druhům asi stejně daleko. To, čím se liší, „vzniklo dávno poté, co jsme se my lidé vydali vlastní evoluční cestou“, vysvětluje biolog Jaroslav Petr. Bonoby samotné si navíc Bregman idealizuje: i u nich existuje agresivita mezi různými skupinami a hlavně samice v zajetí „dovedou být velmi kruté. Samcům chovaným v zajetí běžně chybí články prstů, protože jim je samice ukously,“ doplňuje Jaroslav Petr.

Naše drobná polemika ovšem neznamená, že bychom neměli zkoušet vytvářet takové instituce, které budou povzbuzovat tvořivost, hravost, angažovanost a zodpovědnost. A že bychom neměli ty, jež pokládáme za svoje nepřátele, oslovovat spíše na základě toho, co nás spojuje. Ovšem pokud se někdo chystá pronajímat nemovitost, asi je i nadále záhodno u potenciálního nájemníka zkontrolovat, kolik je s jeho jménem spojeno dluhů a exekucí – bez ohledu na to, jestli patří do (jakkoli definované) „mé“ skupiny či nikoli.

Bregmanova kniha není tak převratná a obrazoborecká, jak sugeruje oficiální anotace, jde ale o čtivý a poctivý pokus zodpovědět otázku, na kterou každá generace stále znovu hledá odpověď. Vzhledem k tomu, že autor sleduje aktuální vědecké výzkumy, se přitom zdá pravděpodobné, že už za pár let by jeho odpověď možná zněla trochu odlišně.