Když si člověk zapne zpravodajskou relaci některé z komerčních televizních stanic, popřípadě sáhne po nějakém tom bulvárnějším deníku (dnes už spíš navštíví příslušnou stránku, byť papír má stále svoje kouzlo), celkem snadno získá dojem, že svět se pomalu, ale jistě mění v říši zla. Neustále jsme bombardováni zprávami o bestiálních vrazích, zvrácených pedofilech, šílených teroristech a spoustě dalších, jež bychom bez okolků označili za zlé a nehodné našeho soucitu. Jsou však tito lidé skutečně zlí? Co je vůbec zlo? Je to nějaká objektivní kvalita, kterou lze člověku přiřadit na základě konkrétních činů, nebo jde jen o subjektivní hodnocení něčeho, čemu nerozumíme, ale co v nás vzbuzuje odpor, strach či jinou negativní emoci? Jinak řečeno, je zlo tam venku, nebo bychom je měli hledat spíš ve vlastní hlavě? Na tyto otázky se v knize příznačně nazvané Zlo (Evil, 2019) pokouší odpovědět německo-kanadská psycholožka Julia Shawová (nar. 1987), která se českým čtenářům představila již před pár lety titulem Iluze paměti (Paseka, 2017), v němž se zabývala problematikou falešných vzpomínek. V nejnovější knize se však zaměřila na poněkud „temnější stránky lidství.“

Godwinovo pravidlo
Přestože se nejedná o nijak rozsáhlý svazek (včetně poznámek a rejstříku má nějakých tři sta stran), informací a myšlenek do něj autorka dokázala vtěsnat požehnaně. V rámci osmi tematicky ucelených kapitol postupně probere řadu konceptů, které si se zlem často spojujeme, a snaží se je nahlédnout v trochu jiném světle, než tomu je třeba právě na stránkách bulvárních periodik i některých knih (třeba všelijakých encyklopedií sériových vrahů). Jak praví Godwinovo pravidlo, každá diskuse se časem stočí k Hitlerovi. Shawová proto nijak nelení a Hitlerem rovnou začíná, ačkoli nacistický vůdce jí slouží spíš k ilustraci našeho uvažování o zlu či k představení pojmů deindividuace a dehumanizace, jež se proplétají celým textem. Hitlerem také začíná svou dlouhou pouť k pochopení zla, během níž hned zkraje probere naše přirozené sklony k sadistickému chování (důležitý je kontext), vysvětlí, proč máme tendenci štípat do tváře roztomilá miminka či zatahat za ocas ještě roztomilejší štěňata (jde o takzvanou roztomilou agresi, která je dost možná obrannou reakcí mozku na náhlý přebytek pozitivních stimulů) a představí soubor „temných“ osobnostních rysů – psychopatii, narcismus, machiavelismus a sadismus –, jež jsou známé pod označením temná tetráda. I přes zdánlivou „temnost“ mají však zřejmě zásadní evoluční význam.

Ačkoli kniha nemá být přehlídkou manifestací „zla“, kupříkladu psychopatických vrahů, v části věnované „psychologii lačnění po krvi“, která se zabývá podstatou vraždění, se tomu zcela vyhnout nelze. Několik klasických příkladů, například sériový vrah a kanibal Jeffrey Dahmer, se tedy nakonec v textu objeví, avšak ne proto, aby se čtenáři „kochali“ výčtem spáchaných bestialit, nýbrž aby pochopili, jak se člověk může stát vrahem nebo jestli je ve světle (nejen) neurobiologických poznatků ospravedlnitelné na někoho, kdo zabil jinou lidskou bytost, pohlížet jako na zlého a dát mu celoživotní nálepku „vrah“. Pokud by se snad témata agrese či vraždění jevila příliš fádně, další část to napraví. V ní si totiž Shawová posvítila na zamotanější otázku, totiž co je to divnost. Proč nám někdo připadá divný? Proč přisuzujeme negativní vlastnosti lidem, které vůbec neznáme? A to navíc bleskurychle a zcela automaticky: „Intuitivní úsudek o něčí divnosti si vytvoříme za 39 milisekund.“ Přesto, jak ukazují vybrané studie, jsou takové úsudky o něčí povaze většinou chybné. Zdá se, že i v tomto případě lze najít evoluční vysvětlení, byť v dnešním světě náš detektor divnosti moc nefunguje a měli bychom se ho snažit spíš ignorovat.

Technologie a sexuální deviace
Od divnosti se autorka přesouvá k technologii a jejímu dopadu na náš život. Technické vymoženosti jsou podle ní sice užitečné, ale také snadno zneužitelné. Jejich rychlý vývoj před nás navíc staví zcela nové a zásadní otázky ohledně kyberkriminality či viny a trestu ve virtuálním světě, kde se dají v mžiku napáchat obrovské škody. V souvislosti se zneužitím technologií přijde řeč též na únosy letadel a drakonické kontroly na letištích, jež podle autorky ničemu nepomáhají, ba naopak, vytvářejí iluzi bezpečnosti, přestože jsou dle různých zkoušek zcela neúčinné, a dokonce mohou být škodlivé, například proto, že se lidé při kratších cestách raději z časových důvodů rozhodnou jet autem, v němž jim však hrozí vyšší riziko smrti než v letadle: „Letištní ostraha nás doslova zabíjí,“ dodává autorka, která ovšem zapomíná na pádný argument, a sice že intenzivní bezpečnostní kontroly mohou mít na případné únosce či atentátníky odrazující efekt.

Další kapitoly pro některé čtenáře asi nebudou příjemné, leč o to důležitější je o tématech v nich nastolených mluvit. Točí se totiž kolem sexuálních deviací, sexuální orientace či pedofilie. Ani tentokrát se však nejedná o přehlídku zrůdnosti, nýbrž o vědecké objasnění těchto ve společnosti celkem běžných jevů, a především o jejich demytizaci. Je totiž těžko pochopitelné, že i přes současné penzum znalostí se na celém světě stále najde mnoho lidí i státních představitelů, kteří menšinovou pohlavní orientaci považují za úchylku, koncept třetího pohlaví za dílo ďáblovo a pedofilii za volbu, kterou člověk může změnit silou vůle (ovlivnit může své chování, nikoli sexuální preferenci). Náročné bude pro někoho jistě i následující zamyšlení věnované zoofilii, jež na úryvcích z rozhovorů s několika lidmi, kteří vyznávají lásku ke zvířatům, ukazuje, že se nejedná o žádné degenerované bytosti, ale ve všech jiných ohledech o zcela obyčejné lidi. Shawová se pak provokativně táže, proč nám vlastně zoofilie tolik vadí, když ani nemrkneme nad utrpením zvířat ve velkochovech a nad každodenním zabíjením miliónů živočichů kvůli jídlu, kůžím či zábavě.

„Zlo“ má však mnoho podob, jak ukazují poslední dvě kapitoly. První z nich se věnuje psychologii skupinového myšlení a v návaznosti na předchozí část se ptá, jak si například dokážeme obhájit konzumaci masa, zatímco se bijeme za práva zvířat, nebo jak si dnešní otrokáři ospravedlňují své nehumánní zaměstnání. Zde autorka upozorňuje na termín kognitivní disonance (rozpor mezi postoji člověka a skutečností) a vysvětluje naši potřebu si post hoc vytvářet výmluvy, aby byla kognitivní disonance co nejmenší: svá přesvědčení měníme tak, aby byla v souladu s naším chováním. Závěrečná část se potom zabývá vědeckým vysvětlením „vyhovění“, jevu, jenž stál za některými z nejhorších zvěrstev historie, zejména těch, která se odehrávala v minulém století. V této souvislosti, tak jako ostatně v každé podobně laděné knize, dojde na slavný Milgramův experiment, který se snažil objasnit, jak slepá může být poslušnost vůči autoritě, a ještě slavnější stanfordský vězeňský experiment Philipa Zimbarda, jenž ukázal, že i ze zcela obyčejných lidí se mohou mrknutím oka stát bezcitná monstra.

Poznej sám sebe
Kniha Julie Shawové je pozoruhodnou výpravou do podstaty zla, ale jak už bylo naznačeno výše, cíl své cesty nakonec nachází trochu jinde, než jej většinou spatřujeme, totiž v naší hlavě. Je sympatické, že autorka se nezalekla ani velmi kontroverzních témat, jako jsou například pedofilie či zoofilie, a pokusila se ukázat, že pod tím, co vnímáme jako ryzí zlo, se skrývá něco mnohem komplikovanějšího, čemu bychom se raději měli snažit porozumět než to odsuzovat. Nemluvě pak o zajímavém pohledu na některé aktuální palčivé otázky, jako je třeba kampaň #MeToo, jež odhalila, kolik nevyřešených problémů se v na první pohled rovnostářské společnosti stále skrývá.

Přestože témat, která v knize zazní, je skutečně hodně, jedná se stále jen o ta, jež autorku nejvíc zajímají, a na některá se tudíž nedostalo. Nicméně fakt, že text není zcela vyčerpávající, mu na síle neubírá. Jeho hlavní poslání totiž nespočívá ve vyjmenování jednotlivostí, nýbrž v proniknutí do našeho vlastního uvažování, do podstaty našich předsudků a často výrazně zkresleného pohledu na svět. Protože když si tyto skutečnosti uvědomíme a pochopíme například, jak nebezpečné je dehumanizovat jiné, ať už jsou jejich skutky jakékoli, pomůže nám to stát se lepšími lidmi a v důsledku i žít v lepší společnosti. Jakkoli jsou to někdy nepříjemné otázky (zejména konzervativněji založení čtenáři by mohli při čtení zažít silnou kognitivní disonanci), je třeba, aby zazněly a aby se o nich mluvilo.

Závěrem lze dodat, že vyzněním, a vlastně i mnoha tématy připomene Zlo nedávno vydané Chování Roberta Sapolského (jehož Shawová kupodivu necituje), které jde však hlouběji a řadu zde zmíněných fenoménů dává do ucelenějšího biologického kontextu, což se ovšem odráží i na jeho rozsahu. (Shawová sice na některé biologické skutečnosti upozorňuje, ale její text nahlíží témata především z psychologické perspektivy). Čtenářům, které Zlo zaujme, by se proto dal právě Sapolsky doporučit jako vhodná navazující literatura. Zlo lze každopádně doporučit každému, kdo se chce dozvědět něco víc o druhých i sobě samém, třebaže cesta to občas nebude vůbec příjemná.