Pan Turin má jediné velké přání: ukončit svůj život, dokud o tom může sám rozhodnout. Roztroušená skleróza postupuje rychle a není na co čekat. Jak o tom ale má mluvit s okolím? Jak to má vysvětlit ostatním, aby respektovali jeho rozhodnutí? A koho přinutit, aby ho z Vídně odvezl do Švýcarska, kde lze podstoupit asistovanou sebevraždu? Román Královna hor rakouského spisovatele Daniela Wissera se dotýká hned několika témat, která souvisejí s dobrovolnou smrtí pod dohledem lékařů.

Autor knihu napsal na základě rozhovorů s lidmi, kteří chtěli podstoupit eutanazii, a rovněž na základě osobních zkušeností s pacienty trpícími roztroušenou sklerózou či „královnou hor“, jak pan Turin v knize tuto nemoc nazývá. U nás téma nedávno otevřel příběh sedmatřicetiletého Martina Přecechtěla. Trpěl amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), která ho dovedla do stavu, v němž měl téměř nefunkční tělo, ale plně fungující mozek. Přecechtěl se rozhodl pro eutanazii, kterou podstoupil v červnu tohoto roku ve Švýcarsku. Podobného stavu, tedy bezmocného těla s plným vědomím, se obává i hlavní postava románu pan Turin.

Ačkoli je téma knihy závažné, Wisser ho pojal s velkou dávkou sarkasmu a nadsázky. Robert Turin dříve býval úspěšný podnikatel v oblasti IT a se svou krásnou ženou Irene chtěl založit rodinu. Na začátku románu už se s ním však čtenář seznamuje jako s poněkud komickou postavou pětačtyřicetiletého klienta v pečovatelském domově, který každý den konzumuje nezdravé množství veltlínského a dokola si v básničce opakuje jména sestřiček, aby je nezapomněl, flirtuje s nimi a sleduje pohyb na oddělení. A taky si povídá se svým mrtvým kocourem Dukakisem.

Turin si podmaní čtenáře
Jak dny v domově a přečtené stránky běží, čtenář se začíná zabydlovat na oddělení podobně jako pan Turin. Už tuší, kdy přijde jaká sestřička, kdy se pan Turin odebere do kavárny pro veltlínské nebo že ani během příští návštěvy si pan Turin se svou ženou Irene nebude mít o čem povídat. Už ví, jak jsou běžné denní úkony pro Turina náročné, a díky podmanivému vyprávění začne nahlížet na svět z jeho perspektivy. Zhruba v půlce už se z jeho područí téměř nedá utéct. Taková je síla Wisserova vyprávěcího stylu. Velmi empaticky přistoupila k překladu Magdalena Šulcová, která s jazykem pracovala hravě a neváhala například dokreslit postavu jedné sestřičky tím, že jí přidala do výslovnosti slovenské ľ.

Wisser zvolil pro Královnu hor experimentální formu, jako ostatně i u svých předchozích próz. Skládá se z dialogů, monologů a myšlenek pana Turina. Pocit odcizení od někdejšího skutečného člověka, zdravého Roberta Turina, zdůrazňuje i fakt, že sám o sobě pan Turin mluví a přemýšlí ve třetí osobě. „Sám pan Turin […] svůj dřívější život taky uzavřel. Už to není Robert Turin, ale pan Turin, on už není Já, ale On.“ (s. 184) Přijmout a pochopit tuto strukturu vyprávění sice chvíli trvá, nicméně právě ona dodává románu kouzlo a výpovědi intenzitu.

Části slov, vět či odstavců jsou místy přeškrtané či úplně začerněné. Lze tak sledovat proud myšlenek pana Turina i ostatních postav, je zřejmé, co řeknou nahlas a co raději sami zcenzurují. Tento experiment ukazuje, jak málo o svých blízkých víme – a to z důvodu, že nám to sami neřeknou, nebo to dokonce ukryjí sami před sebou. Irene Turinová možná není nejchápavější manželka, ale i kdyby se snažila sebevíc, k jádru své osobnosti ji její muž stejně nepustí. A velmi pravděpodobně tam nepustí ani čtenáře. Právě to je zádrhel a zároveň jedna z nejlepších rovin románu: v jednu chvíli se mezi řádky vloupá podezření, že pan Turin neodhaluje skutečný stav věcí. Je to opravdu ten pašák a lamač ženských srdcí i přesto, že je na vozíku? Anebo nás přece jen tahá za nos?

Body od mrtvého kocoura
Kvůli této pochybnosti si čtenář nemůže být jistý, jaké jsou vlastně další postavy příběhu. Turinova manželka vyznívá trochu necitelně, další pacienti většinou jako cvoci, sestřičky jsou v Turinově podání ženy, které s ním chtějí flirtovat, objímají ho a přijímají jeho dary. Často mu taky dovolí, aby jim tu a tam směl sáhnout na prsa. Pokud se mu to podaří, mrtvý kocour Dukakis mu za to udělí body.

Ať už je pravda o panu Turinovi jakákoli, ani na moment v románu nepřestane sledovat svůj cíl – ukončit život, dokud ho má ještě pevně ve svých rukou. I samotnou cestu ke smrti se Wisserovi podařilo zpracovat humorně. Zatímco se pan Turin snaží najít někoho, kdo by ho odvezl do Švýcarska, nezmarní ani příležitost k několika pokusům o sebevraždu, například vyjetím z otevřeného okna ve čtvrtém patře. Nic mu však nevychází, a tak alespoň plánuje sebevražedný atentát na prezidenta Donalda Trumpa, kterým by upozornil na téma nevyléčitelných chorob a eutanazie. I přes jeho odhodlání jsou však všichni v jeho okolí proti a snaží se ho udržet při životě za každou cenu.

Daniel Wisser napsal román o dobrovolné smrti a asistované sebevraždě, který čtenáře nutí přemýšlet nad otázkami, jež nejsou příjemné. Nepůsobí však pateticky či moralisticky. Je napsán s citem a sarkastickým humorem. Přesně to je forma, kterou podobná závažná témata potřebují.