Všechny kulturní domy ve všech malých městech se změnily v obchody a před všemi jsou ti tři nebo čtyři, v gumových pantoflích abibas, a nalévají se pivem. První tvrdí, že politici jsou sráči, druhý nadává, třetí plive stranou a čtvrtý, pokud existuje, jen potichu tlačí plechový okraj starého okapu. V téhle společnosti nikdy nepotkáte Jovana Vokanoviće, jediného syna velké rodiny z obce Desimirovac, který je skoro univerzitně vzdělaný, má kvalitní zájmy a dovolené tráví u moře v Řecku. Jovan zásadně nenakupuje v této prodejně přeplněné nějakými lokálními produkty třídy C, ze kterých se asi nejvíc štítí košíku posraných vajec, který stojí hned u kasy. Přesto, když se mu nechce jít do města a zásobit se kvalitními produkty německých a francouzských distributorů, o kterých on, jako napůl diplomovaný ekonom, ví dost, nějak sebere sílu a projde okolo těch omšelých regálů. Ještě by to bylo celé snazší, kdyby se nemusel potkat s pokladní Jagodou Velikić, vysokou jako kříž před místním kostelem, černou jako uhel. Jagodiny dnes zkažené žlutočerné zuby byly první, kterých se dotknul jazyk Jovana Vokanoviće, a on si teď pokaždé, když ji vidí, vzpomene na ten večer v biliár klubu, a děsí ho představa, že s ní mohl skončit a teď by ji musel líbat na ta šeredná ústa. Ta šeredná ústa, tak to on sám sobě definoval, zatímco se snažil oddělit bankovku od bankovky, a díval se na ta posraná vejce raději než do očí neobyčejně smutné Jagody Velikić. A pohled, kterým každý den vesele pokukovala po ostatních zákaznících a který lovil nemastné i ty trochu mastnější vtipy, uhasl a sklopil se k podlaze pokaždé, když Jovan vkročil do obchodu. Ve skutečnosti si byla Jagoda jistá, že dokáže rozeznat pach benzinu jeho automobilu, že dokáže poznat, kdy vešel, podle zvuku, jak parkuje, a co je nejhorší, Jagoda nedokázala ani všemi svými odvrácenými pohledy umlčet ty motýly v břiše, kteří ji vždy tvrdě udeřili křídly do útrob, jakmile se objevil. Protože cítila, že by Jovan mohl každou chvíli zvednout pohled, chytnout ji za ruku a prohlásit, Jagodo, já bych si tě chtěl vzít za ženu. Ale Jovan se s Jagodou nikdy neožení. Bude do čtyřiceti osmi žít z peněz svých rodičů, tak okolo čtyřicítky si najde nějakou dvacítku, které otevře kadeřnický salon, ona mu porodí dvě děti, jedno tlusté a druhé pěkné po ní, a občas ji bude podvádět s její kamarádkou, která peče vysoké větrníky. To, čemu Jagoda nerozumí, zatímco prstem přejíždí po lepicí pásce, která nejde odlepit z pultu, a zatímco pečlivě rovná chleby na zítra a zatímco jí na tvář padá slaná slzička zklamání, je to, že v celém životě Jovana Vokanoviće odteď, kdy jí hodil těch dvacet dinárů před dlaň, až do okamžiku, kdy bude umírat na cirhózu, že v celém tom životě nebude existovat ani jeden jediný okamžik, jehož síla by se mohla měřit s Jagodiným nejběžnějším vtipem, který jen tak mimochodem řekne své kolegyni, kdykoliv vejde do obchodu nějaký pěkný chlap a potom sklopí oči, chytne se za čelo a rozšíří dvě řady žlutočerných zubů v úsměv. Tomu Jagoda nerozumí, ale zítra se zase, zcela jistě, stejně usměje.

Obrázky z minibusu

První olej na plátně malíře Neši Nedeljkoviće byl prodán právě v minibuse firmy Gea v blízkosti Bujanovce. Přítel mu za něj nabídl padesát eur, tak zněla sms, a Neša byl vděčný bohu, že byl stále na této straně hranice, a tak mohl tuhle skvělou zprávu obdržet. Nejdřív chvilku hleděl do mobilního telefonu a pak začal vymýšlet co nejteatrálnější způsob, jakým to oznámí svojí ženě Djurdje Nedeljković, která v tuto důležitou chvíli ukázkově chrápala na nafukovacím polštářku do auta, malíček na nákupní tašce plné dinárů. Po několika minutách Neša opatrně probudil svoji ženu, ukázal jí obraz a zeptal se jí, jestli by si ho chtěla vystavit u nich doma nebo darovat přátelům. Djurdja, která si od chvíle, co Neša odešel do důchodu, velmi vážila mužova vstupu do světa umění, ve kterém se k ní nakonec přidal, pomalu lhostejně navrhla, aby obraz daroval příbuzným. Na to Neša vyskočil ze sedadla tak, že to skoro polekalo i jeho samotného, a vykřikl se smíchem: Tenhle nikomu darovat nemůžeme. Profesorka hudební výchovy v důchodu Djurdja Nedeljković se narovnala na sedadle a pohlédla do rozpraskaných žilek v mužových očích, zatímco on si jazykem olizoval obroučky svých brýlí. Protože tento okamžik byl v životě Neši Nedeljkoviće nejdůležitější, on věděl, že i on bude mít někdy svoji chvilku slávy, věděl to, i když ho odmítala děvčata, protože měl akné, a zatímco byl nejlepší žák ve třídě, i když mu matka a otec zemřeli, a proto se mu nepovedlo dokončit práva a místo toho věnoval celý svůj život vnitřnostem automobilů Yugo. Neša Nedeljković věděl, že jednou přijde takový den, kdy se z jeho prstů smyjí desetiletí motorového oleje. Nyní rozkvetl jako strom na jeho obrazech, Nešův mozek se přiblížil nebi namalovanému ve fialových odstínech. Možná ho trefil šlak, pomyslela si pomalu naivně Djurdja a nepřetržitě hleděla do pulzujících očí svého muže. Tenhle nemůžeme nikomu darovat, protože je prodaný, proto ho nemůžeme nikomu dát, konečně ze sebe dostal Nedeljković jakýmsi divným hlasem, pisklavým a otřeseným: skoro jako by zakrákal. Profesorka hudební výchovy v důchodu vyskočila z místa, zjevně šťastná, několikrát objala svého muže, políbila ho na ústa vlhkými opečovávanými ústy a několikrát si výskla. Poté na ten obraz společně dlouze hleděli, vyfotili ho mobilním telefonem jako všechny obrazy, dohromady osmdesát, které Neša namaloval během prvního roku v důchodu. Tenhle se jim líbil nejvíce. To kvůli té řece, ukázala Djurdja na tenkou říčku, jež se spouštěla od chalupy ke kopečku, který obraz uzavíral, vidíš, jak živě jsi ji namaloval, ne, ne, nejvíce se jim líbil kvůli mrakům, Neša prstem přejel přes malou obrazovku telefonu, jako by se na ně snažil dosáhnout. Na benzinové pumpě v Albánii všichni vystoupili z autobusu, pokusili se nasát trošku čerstvého vzduchu, protáhnout si nohy na lavičkách s cigaretou a s předraženým burkem. Djurdja a Neša Nedljkovićovi seděli na svých místech, němě zahledění na racka, o kterém byli přesvědčeni, že jenom on je tím důvodem, proč se podařilo prodat tento obraz. Neša Nedeljković opřel hlavu o rameno své ženy a za hodinu spal opřený čelem o chladné sklo, které každou chvíli silně zavibrovalo, jak přejížděli nerovnosti na cestě. Profesorka hudební výchovy v důchodu i dál držela v ruce mobilní telefon s fotografií obrazu a dívala se na domek z proutí a živoucí říčku, která se vlévala do jednoho krajně disproporčního kopce, a také na racka, který letí směrem k tobě, když se na něho podíváš. Hleděla na spícího Nešu, na jeho ruce, které se škubaly jako kočičí tlapky. Djurdja věděla, že je génius, dříve než všichni ostatní, co bude dělat, jestli se teď změní? Co když si najde mladou ženu, přestěhují se do Paříže a tam bude zahajovat výstavy a jíst kaviár a pít šumivá vína? Temný pruh dálnice projel skrz Djurdjiny vnitřnosti a vtáhl ji za sebe. Nešo, probudila ho, Nešo, a že tenhle neprodáme, ten mám zrovna ráda. Ospalý Neša okamžik tiše přemýšlel, pak ji pohladil po hlavě a souhlasil s ní: Najdeme jiný, pak velmi rychle a úplně nevinně opět upadl do snu. Djurdja věděla, že jde o sekundy, na okamžik je zachránila od velkého neštěstí, které by odneslo jejího muže do Amsterodamu, možná do New Yorku, nebo kdovíkam, daleko od její vůle. Přesto, nemohla si přestat představovat širokou halu Pompidou a v ní Nešův Východ slunce v rodném kraji, jak suverénně dominuje prostoru. A jak ho úplně všichni obdivují.

*

Na třístém padesátém kilometru za Bělehradem si Marina uvědomila, že by něco mohla sníst. Pomalu vytáhla svůj párek v těstíčku, ale co se dalo dělat, pytlík se vlnil a šustil jako moře. Teď musela nabídnout těm, co sedí vedle ní. A to párek v těstíčku, o který se obvykle nikdo nedělí. Přesto: musí. Dáte si trochu, ne, v pořádku, jistě, pak zaryla malé, ostré zoubky do vrstev listového těsta. Minibus zrovna v té chvíli zastavil na benzinové pumpě a Marina se teď na větru pokoušela dojíst svoji svačinu. Vracela se z fakulty, třikrát týdně jezdila na trase Gračanica – Bělehrad. Někdy přespala u sestry v Borče, ale bylo jí hloupé se ptát často a sestra už jí to ani nenabízela, protože ji nudilo trávit čas s někým, kdo tak zarytě mlčel. Od okamžiku, kdy se zapsala na doktorské studium, jako dcera nejbohatších v kraji, na ni konečně začali být všichni pyšní. Kvůli poďobanému obličeji o ní nikdy nemluvili jako o krásné, ale jako o chytré, a to taky po několika letech jedniček a áček vyprchalo. Přesto, Marina nyní dostala novou sílu: v sousedství se o ní mluvilo jako o nějakém důležitém vědci a jako o číslu jedna ve vesnici. Kdyby nebyla poďobaná, mluvilo by se i o tom, že si někoho našla a že ve skutečnosti nestuduje, ale že se kurví a rodiče se to snaží zakrýt. Takhle jí všichni věřili, že je doktorand, a pokaždé, když přijela, ptali se jí na otázky, které slyšeli v televizi, a ona tiše odpovídala a byla stručná, což je úplně vždy přivádělo k šílenství, protože očekávali mudrce a dostali tuhle tichou ženskou. Ale přesto, dalšího doktoranda neměli a museli se smířit s Marininými krátkými odpověďmi, nervózním křížením tenkých prstů. Oni teď netuší, že je to naposled, co jede z Bělehradu, a že už se tam nikdy nevrátí, že v moři studentů byla potopena pevnou rukou tamní intelektuální elity. I ona sama se divila, do té chvíle studentka se samými áčky, odteď ona, která nepostoupila do dalšího ročníku, kvůli naivní emotivní práci o Bratrech Karamazových, ve které napsala, že je Aljoša anděl, na což zareagoval šokovaný eminentní profesor tím, že jí vrátil index, a kolegyně vedle ní se samolibě ušklíbla. Tak to chodí, když přijdou s diplomem ze soukromé fakulty, slyšela zmatená Marina, když vycházela, naposledy, z okrového kabinetu svého profesora literatury. A tak je tady, stahuje rukávy přes promrzlé prsty, i dál stejně zmatená, snaží se pochopit, co se stalo, a nyní na vysušené trávě před pumpou OMV cítí, že je úplně odtržená od poslání, které měla ještě před několika dny. Od stresu i městského prachu, bledá tvář jí ještě více zrudla a tuk vířil pod tenkou kůží. Řidič minibusu zavelí, že se cestující musí vrátit do vozidla, protože nehodlá být na cestě deset hodin. A když se podíváte jen na Maru, ona nenastupuje, nohy se jí zasekly v trávě, uvolněné prsty jí visí podél těla. Ví, že se nemůže vrátit domů, toho se její tělo zaleklo a teď se proměňuje v dub. Řidič běsní, cestující dávají najevo svoji nespokojenost. Nějaká žena k ní přistupuje, ale vyděsí se jejích bezvýrazných očí a zastaví se na metr od ní. Míjejí minuty v čekání na jakýkoliv Marinin pohyb, ale ona se nehýbe, jenom vlasy okolo ní živě poletují. Mara je pochodeň. Sama sebe osvětluje a ví, jak daleko to světlo dopadá. Řidiči došla trpělivost a její sportovní taška jí přistála u nohou. V tu chvíli sebou trhne a posune se trochu na stranu, načež se řidič a ostatní cestující ještě jednou podívají jejím směrem a ona se na ně podívá jediným pomalým a stydlivým úsměvem, pak zdvihne pravou ruku jako na pozdrav. Když prásknou dveře kombíku, vzpomene si na slova svého profesora: vy jste stylisticky i odborně nevzdělaná, ostuda akademické obce, pak vezme svoji tašku a vydá se na cestu, až k výjezdu z dálnice. Odbočky na Velikou Drenovou si ani nevšimla. Chladný noční vzduch ji zastudí do tváří a Mara, možná ve snaze prokrvit si tváře, široce rozevře čelist a trochu i náhodou vykřikne: ALJOŠA BYL ANDĚL! A pak se vydá ke klášteru svatého Iliji, kde zůstane do konce života.

Ana Marija Grbić: Srnčí hřbet (pracovní název). Ukázku přeložila Markéta Chlebovská.