Román Normální lidi irské spisovatelky Sally Rooneyové se během dvou let, která dělí český překlad od vydání originálu, stihl stát bezmála generačním fenoménem. Univerzalita a sevřenost druhého románu Rooneyové nápadně zastiňuje její prvotinu Rozhovory s přáteli. K celosvětovému okouzlení výpovědí o první velké formativní lásce letos dopomohla také geniální seriálová adaptace, která se v budoucnu bude od samotného románu jen těžko oddělovat. Zatímco filmový Connell a Marianne diváka hodně vtahují do konkrétních kulis, knižní předloha čtenáři poskytuje více prostoru pro imaginaci.

Rooneyová zprostředkovává srdcervoucí náhledy do duší dvacetiletých milenců a nutí tak především generaci lidí stojících dnes na prahu třicítky potkat se se svými mladšími já. Síla těchto setkání může mít výbušný potenciál. Mileniálové jsou totiž nuceni se poprvé v životě ohlédnout a pokusit se vyrovnat s tíhou onoho magického procitnutí do života utvářeného láskou. Jejich kusé vzpomínky na ztroskotané vztahy jsou resuscitovány životem tepajícími dialogy „normálních“ protagonistů, kteří člověka vytrhávají z reality a nutí se vracet k emocím dávno zatlačeným do podvědomí. Fakt, že kniha spouští podobné procesy u tolika rozličných lidí na celém světě, je nejvyšším oceněním, které se spisovatelce může dostat.

Dobré a špatné dny v životech hlavních postav Connella Waldrona a Marianne Sheridanové sledujeme v rozmezí tří let. Román začíná sledem Marianniných mnoha špatných dnů. V posledním ročníku na střední škole je nápadným outsiderem, jenž zbytek třídy provokuje inteligencí a odlišností. Connell je naopak hvězdou fotbalového týmu a objektem zájmu většiny dívek v okolí. Dohromady je Rooneyová svede prostřednictvím v podstatě klasické zápletky s třídním podtextem – Mariannina matka zaměstnává tu Connellovu jako uklízečku. Náhodná střetnutí mimo dohled spolužáků tak dvojici, kterou spojuje víc, než se na první pohled zdá, rychle svedou do vášnivého vztahu. Na povrchu je jeho dominantou sex. Pod povrchem se skrývá pocit nepopsatelného štěstí, jaké pramení z nalezení spřízněné duše.

Ani jeden z partnerů však nově objeveným citům nerozumí. Marianne je obětí domácího násilí a do role submisivní oběti se přirozeně staví i ve vztahu ke Connellovi. Na Connella doléhá tlak spolužáků. Za vztah s ostrakizovanou a často vysmívanou spolužačkou se stydí. Ve škole se na Marianne nedívá ani s ní nemluví. Tajemství přirovnává k nošení tácu s horkými nápoji, které nesmí rozlít. Přesto jí v soukromí začíná vyznávat lásku. Jediná existující formulka odvozená od slovesa „milovat“ však přináší do vztahu ještě víc zmatku. „Byla to pravda? Neznal toho dost, aby to věděl.“

Ještě než se o něm kdokoliv dozví, vztah po několika měsících krachuje. Znovu se dvojice setkává až o půl roku později na prestižní Trinity College v Dublinu, kde oba studují literaturu. Situace se v mnohém obrací. Connell přichází o výsostné postavení provinčního playboye – jeho dělnický původ náhle způsobuje v jeho okolí pozdvižení obočí. Bohatá a sebejistá Marianne se naopak stává hvězdou univerzitní bohémy. Podstata jejich problematického vztahu však zůstává nezměněna. Rooneyová skvěle zachycuje dysbalanci mezi intimním životem, ve kterém člověk nemusí nic předstírat, a životem ve společnosti, kde stále bojuje o rozličné pozice. Propast mezi těmito dvěma rovinami se v období dospívání a rané dospělosti zdá být zdaleka největší. Neslučitelnost těchto dvou realit spolu s neschopností komunikovat mimo jiné o třídním rozdílu, který především Connella nepřestává tížit, vyústí v řadu nedorozumění a odchodů. Nesnesitelná přitažlivost a náklonnost pak zase v řadu momentů hlubokého porozumění a návratů.

Klasickou literární zápletku bychom v Normálních lidech hledali těžko. Zápletkou je zde sám život, jeho uplývání a boj o nalezení sebe sama v podobě, která bude kompatibilní s milovanou osobou. K síle hledání, které Rooneyová zachycuje, přispívá její jednoduchý sloh. Ten může, obzvlášť vzhledem ke „školním“ kulisám, místy připomínat produkci typickou pro young adult literaturu. O žánru určeném dospívajícím však v souvislosti s tvorbou Rooneyové nemůže být řeč. Vrstevníci Connella a Marianne sice často žijí přesně to, o čem se v Normálních lidech píše, od událostí však nemají potřebný odstup pro zhodnocení skutečného významu těchto prožitků. Stejně jako dvojice v románu si lámou hlavu s tím, co je a co není normální, a stejně jako Connell a Marianne budou tuto kategorii považovat za podstatnou po další léta.

Význam románu, který už nyní mnozí kritici označují za budoucí klasiku, spočívá v odvaze postavit se tématu první lásky a v ní obsažené tragičnosti zpříma a přiznat tak nahlas jeho důležitost (stejné poslání má například Hledání Aljašky Johna Greena). Spisovatelka předkládá radikální antitezi klišé o „mladické naivitě a hlouposti“ a definuje řadu „poprvé“ jako fundamentálních prožitků lidského života. To je také jeden z důvodů, proč je v souvislosti s románem možné cítit „potěšení z doteku velkého umění“, které Connellovi vytane na mysl, když čte Emmu Jane Austenové. Jako by tak Rooneyová čtenáři zmoženému tempem, s jakým postmoderní doba postupně vyvrací vše, co se dřív zdálo jisté, vzkazovala, že i v dnešní době se dá prožít láska „jako z románu“.