Autobiografické vyprávění Margot Vanderstraetenové o letech, kdy jako nežidovská, nevěřící studentka vypomáhala s výukou a výchovou čtyř dětí z židovské rodiny v Antverpách, se podle informací nakladatele v Česku rychle rozprodalo a chystá se dotisk. V Antverpách žije v jedné čtvrti řada Židů, která judaismus praktikuje odlišně. Rodina Schneiderů se čtyřmi dětmi, u které vypravěčka pracuje, je tzv. moderně ortodoxní: „My jsme moderně ortodoxní. Chodíme do jiných synagog a máme jiné rabíny. Chasidské děti chodí do škol, které jsou v náboženské výuce mnohem přísnější než ty naše. Pokud teda vůbec chodí do školy, kde se vyučují i světské předměty. Ti nejzbožnější mají za to, že povinná školní výuka není to samé co povinná školní docházka. Někteří mají domácí vyučování. Nedrží se žádného učebního plánu, jejich jediným zdrojem informací je Tóra, Talmud a interpretace Tóry. To tvoří referenční rámec, který celý život studují a o kterém od rána do večera diskutují. My takoví nejsme. My před současnou společností nezavíráme oči, my jsme její součástí.“ (s. 56) Tak shrnuje jeden z dospívajících svěřenců mladé studentky, v čem se jednotlivé proudy judaismu zastoupené v židovské čtvrti v Antverpách – přezdívaných poslední evropský štetl – od sebe liší.

Samotným námětem, tedy zprostředkováním podrobného vhledu do fungování moderně ortodoxní židovské domácnosti, není kniha ojedinělá. Zmiňovaný seriál Unorthodox (Neortodoxní) je koneckonců napsaný podle stejnojmenné autobiografické předlohy, knihy Deborah Feldmanové, ženy, která svou komunitu opustila. Kromě toho mohou čeští čtenáři znát i svého času populární titul Rabínova dcera autorky Revy Mann, popisující prostředí ortodoxního judaismu, v němž vyrůstala a vnímala ho jako svazující. V roce 2015 pak byla především v USA úspěšná mj. kniha All Who Go Do Not Return (Nikdo z těch, kdo odejde, se už nevrátí) Shulema Deena na stejné téma: proces opouštění z jeho pohledu nesvobodného, ale domácího, důvěrně známého prostředí, vyprávěný tentokrát z mužské perspektivy. Ve výčtu čtenářsky úspěšných titulů by se dalo pokračovat. Kniha Mazl tov je v kontextu zmíněných autobiografií jedinečná v tom smyslu, že do světa určité komunity nahlížíme prizmatem vypravěčky, která k ní má velmi blízko, není však její součástí. Mladá Margot se u rodiny Schneiderových ocitne víceméně náhodou a celkem nečekaně se sblíží s jejími dospívajícími dětmi natolik, že se téměř stává součástí rodiny, a tak získává přístup do jejího jinak takřka neprodyšně uzavřeného světa. Na rozdíl od výše zmiňovaných knih se nejedná o autobiografický narativ o odloučení a následném odchodu, ale naopak o příběh sblížení a přijetí.

Ačkoliv je kniha díky tomu, že poskytuje vhled do uzavřené komunity, velmi poutavá, beletrie v pravém slova smyslu to není. Některé pasáže mají jasně reportážní až didaktický charakter a i proto, že hlavními protagonisty jsou velmi mladá dívka a čtyři dospívající děti, puberťáci, působí někdy jejich rozhovory o vlastní identitě a světonázoru poněkud škrobeně. Spolu s mladou studentkou Margot máme možnost po několik let sledovat vnitřní vztahy v rodině Schneiderových a její vztah k členům rodiny, nezdá se však, že by se nějak zásadně vyvíjely. I po ukončení Margotina pracovního poměru, když na konci knihy popisuje své částečně rozpačité, částečně vřelé udržování kontaktu s rodinou, se nezdá, že by vývoj těchto citových vazeb vypravěčku nějak zásadně zasáhl. Celý text se skládá z jednotlivých historek a vzpomínek, které dohromady tvoří dobrou, čtivou mozaiku reportáže ze zajímavého prostředí, nicméně zatímco tmel jednotlivých kamínků známe, občas lze zapochybovat, jaký společně tvoří obraz.

Vlastní zkušenost přetavená šikovně do jednoho z pilířů příběhu autorce umožňuje neodsuzovat cizí, jiná a pro ni nezvyklá životní rozhodnutí a kulturně-společenské způsoby a nemoralizovat nad nimi. V jejím vyprávění jsou postřehy a historky o zaměstnání v židovské rodině se všemi překvapeními a kulturními šoky, které taková spolupráce přináší, postavené (někdy trochu nuceně, jindy však přirozeně) do kontrastu s jiným kontaktem s „cizostí“: studentka translatologie Margot po celou dobu práce u židovské rodiny žije ve vztahu s Nimou z Íránu, levicově orientovaným politickým uprchlíkem a – nepřekvapivě – kritikem státu Izrael. Naproti tomu Schneiderovi jsou jako většina moderně ortodoxních Židů přívrženci sionismu. Mimo jiné pasáže o Nimovi by v právoplatném románu neobstály, jeho postava má v tomto autobiografickém vzpomínání jasnou srovnávací funkci: svůj vztah s Nimou musí Margot před většinovou společností neustále obhajovat, vysvětlovat. Stejně, jako postupem času díky rodině Schneiderových poznává, že není jen jeden judaismus, ale že způsobů praktikování židovského náboženství je pestrá škála, vysvětluje svému okolí například to, že její přítel je sice muslim, ale islám nepraktikuje. Podobně koneckonců vysvětluje svou vlastní jinakost v kontextu židovské rodiny dospívající Elziře, které pomáhá s domácími úkoly: „Já nejsem věřící. Už několikrát jsem ti vysvětlovala, že je rozdíl mezi tím, jestli je někdo praktikující katolík, nebo jenom kulturní katolík. Můžeme se teď pustit do tvých úkolů?“ (s. 124) Tento nástroj – paralela mezi jinakostí či „zvláštností“ Schneiderů a jinakostí jejího partnera – napomáhá k celkovému přístupu k textu, kdy je zcela „košer“ se nad něčím řádně podivit, třeba nad tím, proč ortodoxní židovky v izraelském vedru chodí ve dvojích punčochách, ale ne snížit se k zlomyslnému úšklebku. S lehce prostořekým zájmem mladé ženy s vytříbeným pozorovatelským smyslem se nad určitými praktikami někdy s údivem pozastaví, klade otázky, věcně popisuje konkrétní situace, ale nehodnotí. Tón autorčina mladšího já, které je docela „od rány“, jí dělá službu i v tom, že se mladá žena s lačností a zvědavostí, ale i sebevědomím vlastním dívce jen o pár let starší než její svěřenci ptá na vše, co ji napadá (a co napadá nejednoho turistu, který se dnes ocitne ať už třeba v Jeruzalémě, nebo v židovských čtvrtích některých evropských měst), například jak se od sebe liší pokrývky hlavy praktikujících židů – kipy neboli jarmulky: „Můžeme nosit v podstatě všechny barvy. Chasidé a charedim ne, ti nosí jenom černé. A kipy nemají nikdy pletené jako já. Ty jejich jsou sametové.“ (s. 56) To si může autorka „dovolit“ díky tomu, že svou zkušenost z 90. let popisuje s odstupem tří dekád. Mimochodem řeč je ve skutečnosti o kipách háčkovaných. Nicméně přes některé drobné nepřesnosti se překlad dobře vyrovnává s řadou interních termínů z oblasti judaismu, převzatých mj. z hebrejštiny či jidiš.

Seriál Unorthodox (Neortodoxní), založený na autobiografickém vyprávění o odchodu z ultraortodoxní komunity, má velkou sledovanost a dívají se na něj především lidé, kteří nejenže nemají s judaismem mnoho společného, ale často o něm ani moc nevědí. Přesto se jeho tvůrcům podařilo odpovědět na vzrůstající poptávku po detailním vhledu do uzavřených náboženských společenství s tím, že diváky nijak výrazně nešetří: ačkoliv Unorthodox vyrobil mainstreamový Netflix, v prvním ze čtyř dílů například stojí v ústředí zápletky tzv. eruv, pojem, který na rozdíl od pejzů nebo tzv. šábesu není součástí běžného povědomí průměrného předplatitele streamovací služby. (Eruv, vymezující hranice soukromého a veřejného prostoru pro pohyb lidí a věcí během šabatu, je sám o sobě relativně komplikovaný koncept, řídící se řadou nábožensko-právních principů.) Kniha Mazl tov je naopak v tomto ohledu ke čtenáři mimořádně vstřícná. Protože je vyprávěná z pohledu někoho, komu je většina praktik židovské domácnosti zcela cizí, vše nezvyklé vysvětluje. Výjimečně až na úkor přesnosti, kdy vychází čtenáři vstříc možná příliš. Například když mluví o stěžejním židovském svátku Pesach, který sice obvykle připadá na podobné období jako křesťanské Velikonoce, nejedná se však o synonyma: „… Během Pesachu – Velikonoc – se musí z domu vymést i ta sebemenší stopa po droždí.“ (s. 226)

Zdá se, že kniha Mazl tov odpovídá na tutéž aktuální potřebu globálního publika jako Unorthodox, ale i izraelský seriál Shtisel, pojednávající o životě v ortodoxní jeruzalémské čtvrti, a další: trochu voyeursky, ale citlivě, s respektem nahlédnout „pod sukni“, do kuchyní a obýváků, dětských pokojů i ložnic lidí, kteří se právě pohledu zvenčí tolik straní. Ne za účelem výsměchu, avšak zároveň bez ambice do hloubky proniknout do víry a zásad uzavřené komunity. Jako by západní společnost momentálně fascinoval pohled na lidi praktikující určitou formu náboženství, žijící nenápadně ve středu majority. Chceme se na ně podívat. Z bezpečí našich domovů si zazírat, jak se konkrétně, do všech intimních detailů, žije ve světě, kde pravidla udávají náboženské rituály. Zajímá nás mikrohistorie současnosti mimo naši vlastní sociální bublinu. Přesně to kniha Mazl tov nabízí.

Jednotliví členové rodiny Schneiderových mají ke svému náboženství různý vztah a stejně tak se liší od svých sousedů: tato pestrost je většinou nežidovskému návštěvníku židovských měst či čtvrtí, ať už v Evropě, USA, či Izraeli, zcela skrytá. Český čtenář navíc nemá obvykle na rozdíl od čtenáře amerického či vlámského tak silnou alespoň vizuální zkušenost s přítomnou, leč uzavřenou židovskou komunitou. Přesto kniha nabízí velmi platný příspěvek do diskuse o toleranci v širším slova smyslu, přičemž se nebojí při svém voyeurském pohledu občas nad něčím nevěřícně zakroutit hlavou.