Reformní francouzská rabínka Delphine Horvilleurová (nar. 1974), která vystřídala v životě řadu profesí (mimo jiné studovala biologii a živila se modelingem i žurnalistikou), musela rabínský seminář vystudovat v USA. V její rodné Francii totiž vzdělávací instituce, která by na funkci rabínky připravovala i ženy, není. To ale Horvilleurové nebrání v tom, aby se právě z pozice duchovní autority otevřeně vyjadřovala k náboženským otázkám spojeným nejen s výklady tradičních textů judaismu či soudobé židovské identity, ale i s ženskostí, sexualitou či feminismem.

Výrazná společensky činná rabínka Liberálního židovského hnutí Francie, jedna z mála rabínek ve Francii vůbec, je autorkou řady esejistických knih, které se všechny vztahují k judaismu. V sérii úvah obsažených v knize Jak rabíni dělají děti (Comment les rabbins font-ils les enfants) se zabývá převážně otázkou přenosu židovské identity z generace na generaci. Jak ale autorka dodává, bylo by snad výstižnější knihu nazvat „Proč rabíni dělají děti“. V knize se totiž na základě čtení základních textů rabínského judaismu snaží nalézt odpovědi na otázky pokračování židovské tradice v současné společnosti.

Pro Horvilleurovou je alfou a omegou takového pátrání zaměření se na výklad tradičních textů, jako je Tóra (hebrejská bible), Talmud (po Tóře nejvýznamnější text judaismu sepsaný kolem 6. století občanského letopočtu) a midraš – kreativní žánr, který na základě veršů z Tóry interpretuje její implicitní obsah nebo slovy autorky „zaplňuje mezery v Písmu a ve vyprávění komentáři přenášenými z generace na generaci“.

Právě nová svěží interpretace veršů Tóry, úryvků Talmudu či vyprávění midraše autorce nejen umožňuje nabídnout pluralistický liberální pohled na vlastní identitu, ale především jí dovoluje opodstatnit to, co dělá, tedy obhajovat pozici ženy¬-rabínky z pohledu ortodoxního judaismu neakceptovatelnou, na základě využití nejtradičnější rabínské metody – textové interpretace. Se stejnou lehkostí do svých úvah zapojuje také hledání významů odvozených z hebrejského textu Tóry, všímá si souvislostí mezi kořeny jednotlivých slov a pojmů, zabývá se gramatickými odchylkami, kterým přisuzuje význam. Opět tedy využívá tradičního přístupu k textu k tomu, aby na jeho základě sdělila nový pohled na věc. Horvilleurová je ostatně šéfredaktorkou časopisu, jejž sama založila a který nese příznačný název Tenou’a. V hebrejštině znamená slovo tnua hnutí, ale také pohyb, který rabínka, titulovaná ve francouzštině Madame le Rabin, „paní rabín“, zosobňuje. (Kromě rabínského semináře, kde by mohly studovat i ženy, totiž nemá francouzština ani vhodné slovo pro označení rabínky.) Titul tak odkazuje k neustálému vývoji judaismu, který je tomuto náboženství, jak upozorňuje, bytostně vlastní – ačkoliv mnozí ortodoxní, konzervativní kolegové by se s ní na tomto pohledu zřejmě neshodli.

Je zřejmé, že tradičním autoritám nemusí být práce Horvilleurové po chuti. Judaismus v knize mimo jiné neustále srovnává s dalšími náboženstvími, především s křesťanstvím a islámem, a podniká četné historické exkurzy, aby ukázala, že judaismus byl během své dlouhé existence ovlivněn řadou kulturních i náboženských proudů a že jestli je pro něj něco skutečně typické, je to právě dynamická změna, pohyb, ne zkostnatělá ustrnulost.

Horvilleurová, sama vnučka rabína, se nebojí artikulovat nepopulární názory. Nedělá si ale ani iluze o své popularitě, kterou naopak zažívá u středo-levicově smýšlejících pařížských liberálů, ať už ateistů, Židů, či příslušníků dalších náboženských proudů. Autorka s nadhledem sobě vlastním střízlivě upozorňuje, že je jí jasné, proč právě Francouzi našli zalíbení v takzvané sekulární rabínce, jak ji někdy s nadsázkou titulují, a zároveň nezapomíná poznamenat, že je se svými postoji v jasné menšině.

Kromě textové interpretace si Horvilleurová při odpovídání na otázku, jak judaismus „dělá“ děti, tedy jak se člověk stává židem, kdo židem je a jak se tato identita obtiskuje a projevuje v dalších generacích, vypůjčuje také četné paralely z biologie, své někdejší oblasti profesního zájmu. Tvrdí, že ač se to může na první pohled tak jevit, nelze přenos a vytváření židovské identity (nebo jakékoli jiné identity) přirovnávat ke klonování a tvářit se, že děti přebírají od svých rodičů tradici ve zcela nezměněné podobě, a k tomu očekávat, že stejně tak ji i následně předají vlastním dětem. Naopak, přenos identity je podle ní třeba připodobnit k pohlavnímu rozmnožování, kdy „se v každé generaci objevuje cosi neznámého skrze setkání s druhým, který nás obohatí a dá život něčemu novému“. Dalším přiléhavým přirovnáním z oblasti biologie je metabolizace – podle autorky kulturní či náboženské dědictví pasivně nepřebíráme, ale „metabolizujeme“ – zpracováváme a přetváříme a tím si je přivlastňujeme a ztotožňujeme se s ním. Horvilleurová se ve svých úvahách neustále vrací k tezi, že k tomu, abychom se mohli „něčím stát“, tj. abychom se plně přihlásili k vlastní identitě a byli schopni ji definovat, je nutné se oddělit. Toto oddělení se děje na mnoha úrovních a mnoha způsoby, ať už jde u židovských chlapců o oddělení předkožky při obřízce, která je vykonána osmý den po narození, nebo o vymezení se vůči přehnaně pečovatelské „židovské matce“, což nemusí být nutně židovka, ale jakýkoli svazující princip. Kýžené bolestivé, ale životodárné a identitu utvářející oddělování ilustruje nejen na tradicích, ale i na řadě postav z Tóry, například Abrahamovi, Mojžíšovi či Kainovi a Abelovi, protože v zájmu pokračování je třeba „opustit místo a tělo svých otců“. Na zmiňované fenomény či pasáže náboženských textů nabízí autorka nejen několik pohledů, tradičních i inovativních, ale doplňuje je zároveň o mnoho dalších citací ze současné literatury, písňových textů, vtipů atd. Tím je zcela věrná tradici a zároveň činí to, po čem v knize volá – odděluje se od předchozí generace ne aby ji zavrhla, ale aby se naopak mohla stát její plnohodnotnou metabolizovanou součástí. Podle Horvilleurové je možné přihlásit se k tradici dědictví jedině poté, co sejmeme význam, který mu přisoudila předchozí generace. Přesně to podniká, když z pozice ženy cituje notoricky známé i okrajovější pasáže z tradičních textů a na jejich základě staví nový, plastický obraz svého pohledu na současnou židovskou identitu.