Simona Bohatá (* 1965) debutovala před dvěma roky knihou Máňa a my druzí, v níž, jak naznačuje anotace, popsala vlastní dětství a dospívání. A rovněž ve své druhé knize vycházela autorka do jisté míry z vlastních zážitků a vzpomínek. Prózu Všichni sou trapný, kterou vydalo nakladatelství Host, otevírá věnování: „Žižkovu a mým drahým spolužákům za to, že mě přijali s otevřenou náručí a dovolili mi stát se navždy Žižkovákem, ať budu kdekoliv.“ Právě na Žižkov osmdesátých let je děj této knihy situován.

Od osmdesátých let se Žižkov markantně změnil. I dnes však pamětníci vzpomínají na tuto pražskou čtvrť jako na místo, kde nikdo nikomu nezáviděl, protože toho měli všichni podobně málo. Místo, kde se to jen hemžilo hospodami čtvrté cenové kategorie a kde byly rvačky a drobné výtržnosti na denním pořádku. Kde se děti učily ve dvanácti kouřit a ti odvážnější chodili čichat toluen.

Takový Žižkov vyvstává před čtenářem novely Simony Bohaté. A atmosféra prostoru kolem Koněvovy ulice či parku Parukářka je na knize Všichni sou trapný nejvíce pozoruhodná. V současné české literatuře je hned několik autorů, jejichž tvorba je úzce spjata s určitou lokalitou, která se, s jistou mírou nadsázky řečeno, stává jednou z (hlavních) postav jejich děl. Mezi tyto autory by Simona Bohatá se svou druhou knihou zapadla. Už jen proto, že většina lokalit, jež jsou takto literárně exponované, je specifická tím, že v nich žijí lidé ze společenské periferie.

Děj novely Všichni sou trapný se rozbíhá pomalu. Dlouho se zdá, že se vyprávění o žádnou zřetelnou příběhovou berličku neopře, že půjde spíš o sled situací a mikropříběhů, v nichž se budou postavy vynořovat a opět ztrácet a v nichž půjde především o zmíněné vykreslení specifické a literárně dosud opomíjené žižkovské atmosféry. Ačkoliv je pravda, že mnohé epizody autorka nakonec (záměrně) nezaplete do jednoho celku, několik příběhových linek, které jsou podstatnější a výraznější než jiné, v knize rekonstruovat lze.

Když malí cikáni, kteří se obvykle pohybují za žižkovským tunelem, velmi brutálním způsobem týrají zaběhnutého psa, Martin, odtažitý žák z jedné žižkovské třídy, jež stojí v popředí novely, se rozhodne psa pomstít. Vydá se proto na „nepřátelské území“, na druhou stranu tunelu. Nejenže tam dostane nakládačku, také mu kvůli incidentu, při němž uhodí menšího chlapce, hrozí pobyt v pasťáku či v blázinci. Třídní učitel Jura se snaží záležitost urovnat, v cestě mu však stojí lidé úzce spolčení s normalizační mašinérií. Do toho se invalida Hany pokouší zachránit týraného psa místního sadisty, zatímco ambiciózní Lojza, který opustil školu, aby se naplno věnoval podloudnému kšeftování, plánuje vykrást dům a číšnice Libuše udržuje ze všech sil v chodu oblíbenou žižkovskou hospodu, poté co jejího majitele Ekrta zavřeli.

Z nastíněného – neúplného – výčtu je patrné, že v dějových liniích, jež autorka rozehrává, účinkuje velké množství postav (kniha má však jen něco málo přes dvě stovky stran). Je jednoznačným kladem prózy, že i přesto nepůsobí přelidněně a čtenář se v postavách neztrácí. A to lze navíc do výčtu důležitých postav knihy Všichni sou trapný započítat i dva zmíněné psy. Jsou to totiž především oni, kdo rozhýbou děj. Sugestivní popisy jejich utrpení můžou vést k tomu, že ti se slabším žaludkem nebudou s to knihu dočíst. Vždyť právě násilí na zvířatech je těžko stravitelné i pro otrlé čtenáře (a diváky) – na rozdíl od lidí se zvířata nemohou bránit.

Jenomže v knize Všichni sou trapný jsou v podstatě stejně bezbranné i lidské postavy. Ani ony se nemohou bránit útlaku ze strany státní moci a podobně jako pes, jehož zachraňuje invalidní Hany, jsou uzavřeny v metaforické kleci žižkovské čtvrti. Těžko si představit, že by se odtud vyšplhaly po společenském žebříčku někam výš. A Lojza, který se snaží tuto situaci přece jen zlomit, neskončí zrovna nejlépe. Tématem, které v knize silně rezonuje, je samozřejmě i politická zvůle normalizačních pohlavárů. Postavy mohou jen přihlížet tomu, jak je nakládáno s jejich blízkými, a čekat, jestli a kdy si oficiální moc došlápne i na ně. Do toho sledují, jak je Žižkov, který znaly, postupně srovnáván se zemí, aby na jeho troskách v budoucnu vyrostly sterilní panelákové budovy.

Byť se novela odehrává v období tzv. normalizace, nelze říct, že by se řadila mezi množství próz o normalizaci. Podstatnější roli hraje v knize skutečnost, že většina z ústředních postav je ještě školou povinná a normalizační atmosféru příliš nevnímá. Škola zdánlivě zaujímá v životě většiny žáků jen okrajovou pozici (jejich hlavní starostí je, kdy budou moct konečně tuto budovu opustit). Ale třeba dohled třídního učitele Jury mnohé z nich chrání před nenechavýma rukama režimu – aniž by si to žáci ve své mladistvé bezstarostnosti pořádně uvědomovali. V knize se tak svářejí dva světy. Ten normalizační a ten, v němž je nejdůležitější najít si holku a nezakuckat se při šlukování cigarety. Jazyk knihy – příslovečná „pražština“, díky níž zaznívá při odchodu z místnosti „nasanou“ – myšlení a dialogy mladých Žižkováků přibližuje velmi věrohodně.

Běžného čtenáře novela Všichni sou trapný může potěšit, avšak čtenáře, který něco z toho, co autorka popisuje, zažil na vlastní kůži, může i nadchnout. Předností knihy je totiž především to, jak plasticky zachycuje mapovaný časoprostor.