Všechny staré civilizace vznikaly „na základech, které nejsou o nic pevnější než bláto pod jejich políčky“. K těm se chováme skoro nepoučitelně: „místo abychom změnili podstatu potravinových říší, pouze jsme v rámci modernizace zvětšili jejich měřítka, takže problémy, s nimiž se potýkal jak starověký Řím, tak středověká Evropa, tu s námi jsou i nadále.“

Tak zní ústřední teze publikace Empires of Food. Feast, famine, and the Rise and Fall of Civilizations (2010), která nedávno česky vyšla jako Impérium jídla: Hodování, hlad a vzestupy i pády civilizací. Jejími autory jsou profesor geografie Evan Fraser a novinář Andrew Rimans, kteří v ní společně líčí vývoj farmaření a obchodování s potravinami, roli vody a hnojiv, stejně jako nejnovější trendy typu fair trade.

Uspokojená manželka a vyděšení Indové

Text není lineární v tom smyslu, že by chronologicky líčil dějiny stravování od pravěku až po dnešek, jako třeba Dějiny jídla ve 100 receptech (Argo, 2014). Jeho osu tvoří osudy cestovatele Francesca Carlettiho (1573 – 1636), jehož cestopis vyšel i česky jako Cesta kolem světa, kterou Francesco Carletti roku 1591 v rodné Florencii započal a přes Španělsko, Panamu, Peru, Filipíny, Japonsko, Čínu, Malakku a Zeeland vykonal a v téže Florencii roku 1606 ukončil a sám pak ve dvanácti rozpravách velkovévodovi toskánskému vylíčil (Orbis, 1973). Na vybraná témata, která jeho příběh obsahuje, pak autoři trochu nepřehledně a nesystematicky nabalují další, a to z různých dob a zemí. Jejich výklad nepostrádá barvitost a pikantní či exotické detaily, například když rozšíření čaje v Evropě s nadsázkou vysvětlují touhou jednoho krále uspokojit svoji manželku, vyznačující se silnou zálibou v tomto nápoji, nebo když obsáhle citují, jak Indové na počátku 19. století reagovali na první setkání s ledem: „Trvalo dlouho, než byli domorodci ochotni vzít tyto krystalicky čisté bloky do rukou, dřív od nich údajně vystrašeně utíkali, jelikož se domnívali, že je to cosi začarovaného a nebezpečného.“ Jejich podezíravý postoj se ovšem časem změnil, takže export ledu do Indie se stal výnosným obchodem: „Teď ovšem přicházejí v dlouhé řadě na palubu, každý si jednu velkou krychli posadí na hlavu a odnese ji do skladu v bezprostředním sousedství tak rychle, že led je vystaven horkému vzduchu jen několik vteřin. Po uložení cenný náklad definitivně přestává tát a za jednu tunu se může požadovat padesát dolarů, nikoliv čtyři jako v Bostonu.“

Sloužit Bohu i mamonu?

Do svého výkladu autoři zapojují široké spektrum aktérů, protože vedle samotné produkce potravin je zajímají především ekonomické a mocenské kontexty jejich distribuce, prodeje a spotřeby. Významnou a ambivalentní roli tak v knize hrají například středověcí mniši. Ti jsou nejprve chváleni jako zemědělští profesionálové, zavádějící technologické inovace a rozvíjející distribuci potravinových přebytků, později, když se mnohde stali monopolními producenty, se ale hodnocení ze strany autorů mění. Kniha tak líčí i bezskrupulózní metody, které někteří představení využívali k udržení svého monopolu, například na mletí obilí: „Opati v mnoha případech využívali gangy agresivních přívrženců, aby rolníky přinutili odevzdat ruční mlýnky. Někdy mniši dokonce v zájmu svého podnikání nechali pár lidem rozbít hlavy. Podnikání to bylo rozhodně výnosné – biskupství v anglickém městě Worcester mělo například v roce 1299 větší příjmy z mlynářské činnosti než z jakéhokoliv jiného zdroje.“ Autoři hned přidávají soudobé analogie – tento postup opakují v celé knize, v níž všechny historické příklady nakonec slouží k nějaké soudobé aktualizaci či všeobecnému nadčasovému poznatku. Podobnou roli jako zmíněné kláštery totiž podle nich „dnes hrají povýšenecky se chovající korporace, které operují v oblasti agroprůmyslu. Tyto velké firmy ovládají vstupy používané farmáři, způsob obdělávání půdy i to, kam výrobky směřují. Je to starý systém a stejně jako kláštery i ony vydělaly na zpracování potravin velké peníze. Dotyčné korporace prostě výrazně ovlivňují, jak se lidé na Západě stravují, přičemž většina pokrmů končících na jídelních stolech pochází od jen velmi malého počtu výrobců.“

Ač kniha obsahuje i zmíněné zábavně a odlehčeně laděné pasáže, závěry, ke kterým autoři dospívají, jsou závažné a neradostné, a její celkový tón je tak spíše pochmurný: převažuje kritika chamtivosti a kořistnického zacházení s přírodními zdroji bez ohledu na ekologické následky. Ze studia dějin totiž Fraser a Rimans vyvozují ponaučení, že „důstojných vlastníků půdy bylo vždy podstatně méně než nevolníků, počínaje starověkým Egyptem přes Severní i Latinskou Ameriku po Sovětský svaz. Výroba potravin je pro každou společnost tak důležitá, že vládnoucí vrstvy se ve vztahu k těm, kdo pěstují plodiny, uchylují k brutalitě.“

Slow food: světlo na konci tunelu?

Dokonce i k pokusům nespravedlivé podmínky napravit se autoři stavějí s částečnou skepsí. Plantáže, na kterých se pěstují fair trade potraviny, podle nich v současnosti „nejen že nejsou zárukou minimálních cen, ale ani demokracie, a už svou podstatou vedou ke vzniku krajiny s monokulturami.“ A i když „fair trade v uplynulých dvaceti letech nepochybně řadu lidí vysvobodil ze začarovaného kruhu bídy, ubohých mezd a vykořisťování,“ až skoro fatalisticky konstatují, že „nějakou novou podobu potravinové říše nepřinesl“, protože se i v tomto případě nakonec prosadila ekonomická logika. Snad trochu optimističtější jsou autoři u hnutí slow food, které prosazuje místní produkty i recepty, stejně jako domácí odrůdy plodin. Autoři tedy sympatizují se „zakládáním přímých nákupních skupin vytvářených ve spolupráci se sedláky nebo rozšiřováním počtu farmářských trhů“ a uvádějí i některé povzbudivé příklady z praxe. Pokud by se takto začalo chovat dostatečně velké množství zákazníků, jež by zajímalo, kolik kilometrů urazila daná potravina cestou k nim, „moderní potravinové říše by se tomu musely přizpůsobit“.

Český čtenář může na této knize ocenit, že obsahuje odkazy i na české reálie, což u anglosaských knih zabývajících se globální historií rozhodně nebývá pravidlem. Najdeme v ní třeba zasvěcený výklad o českém pivu nebo kostnici v Sedleci a dále odkazy na myšlenky Václava Smila (nar. 1943), kanadského ekonoma a ekologa českého původu. Slova o povýšeneckých agroprůmyslových korporacích pak zdejšímu čtenáři mohou znít až nepříjemně povědomě. Zdali se dá ovšem agrofirma (respektive „zemědělský, potravinářský a chemický holding“), jež podle některých indicií pozvolna prorůstá naší státní správou, porazit pouhým praktikováním slow food, kniha samozřejmě neřeší. K obecně uvědomělejší a z hlediska ekologie promyšlenější spotřebě jídla by ale její četba jistě přispět mohla.