Dbejte na pestrou stravu. Buďte otevření novým zkušenostem. Ověřte si původ přísad, z nichž vaříte. Rady knihy, která nedávno vyšla v nakladatelství Host, by mohly působit všedně, ale ve skutečnosti tak banální nejsou – protože nejde o kuchařku. Publikace se totiž jmenuje Stravitelná ekonomie: Hladový ekonom vysvětluje svět. Potraviny a jejich zpracování, s čímž máme nějakou zkušenost všichni, v ní slouží jako nevšední pomůcka k osvětlení fungování světa finančních transakcí a ekonomického vývoje, který je běžnému člověku vzdálenější. Podle autora je možné vaření chápat i jako alegorii ekonomie. Nejlepší ekonomové, stejně jako nejlepší kuchaři, by měli umět skloubit různé teorie, tak jako se v kuchyni používají nejrůznější přísady: „Měli by být ochotni propojovat individualistické a socialistické

(nebo kolektivistické) teorie, aby docílili ucelenějšího pohledu na témata, jako jsou nerovnost, pečovatelská práce a sociální stát.“ Jakmile přijdeme na chuť rozdílným ekonomickým perspektivám, získá náš ekonomický „jídelníček“ nejen na pestrosti, ale bude také vyváženější a zdravější, podobně jako když konzumujeme různé potraviny a ochutnáváme pokrmy různých světových kuchyní.

Autorem knihy je (jiho)korejský ekonom se specializací na rozvojovou ekonomii Ha-Joon Chang (nar. 1963), který odešel studovat do Británie, kde potom přes třicet let působil jako profesor ekonomie na University of Cambridge. Nyní zastává obdobnou pozici na University of London. Česky už mu vyšla kniha 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismu (Argo, Dokořán 2013).  

Od krevet k velkým rybám

Vzájemná pojítka mezi oběma oblastmi, jídlem a ekonomikou, autor hledá velmi tvořivě a nápaditě. Sám přiznává, že se mnohdy nechával unášet dost svérázným proudem asociací. Někdy je spojitost dána skutečnou vnitřní souvislostí, neboli metonymicky, jako když je nějaké ekonomické odvětví (nebo dokonce ekonomika celého státu) přímo vybudováno kolem zpracování určité plodiny. Častější jsou ale metaforická přirovnání, kdy jsou třeba konkrétní státy v jednotlivých fázích svého ekonomického vývoje přirovnávány k živočichům: „Bez ochrany nedospělých odvětví by se ani jedna ze zemí, které byly kdysi ekonomickými krevetami (třeba Británie v osmnáctém století, USA, Německo a Švédsko ve století devatenáctém nebo Japonsko, Finsko a Korea ve dvacátém století), nedokázaly proměnit ve velké ryby dnešního světového hospodářství.“ Jindy k sobě autor přirovnává komplexní situace, kdy jsou například v sečuánské restauraci chilli papričky považovány za cosi bezpříznakového, neboť jsou automaticky přítomné v téměř každém pokrmu, stejně jako jsme si (analogicky) zvykli považovat neplacenou pečovatelskou práci za samozřejmost, „přestože bez ní naše hospodářství ani společnost nemohou existovat“.

Od sladkého ke slanému

Základní podobnosti a paralely jsou ale možná hlubší a spočívají obecněji ve stálé proměnlivosti: žádné dvě chuti nejsou tak neslučitelné, aby se nedaly zkombinovat. A to, že člověku nový pokrm připadá odporný, neznamená, že se za pár let nemůže stát jeho nejoblíbenějším jídlem. U žádné plodiny není předurčeno, jestli se má jíst s cukrem, nebo se solí. Do čehož výrazně promlouvají i kulturní faktory: avokádo tak konzumuje většina lidí naslano, ale Brazilci ho jedí nasladko jako zákusek. Z rajčat se zas ve většině světových kuchyní rovněž připravují slaná jídla, ale za autorových mladých let byla v Koreji považována za sladkou potravinu. A totéž v přenesených podmínkách platí i pro ekonomiku.

Právě zmíněná zkušenost Korejce, který po příchodu do Evropy v oblasti kulinárních zvyků opakovaně zažíval kulturní šok, je v knize silně přítomná. Autor stručně rekapituluje i hospodářský zázrak své země, která podle něj byla ještě v sedmdesátých letech chudým rozvojovým státem, jehož příjem na hlavu nedosahoval ani dvou třetin toho ekvádorského. Kdybyste měli stroj času, vrátili se do roku 1976 a tvrdili, že naprosto neznámá automobilka Hyundai, vlastně sotva víc než lepší autodílna, bude za necelých čtyřicet let vyrábět víc aut než General Motors, „nechali by vás zavřít do blázince“. Ale je to tak a podobným hvězdným vývojem prošly i další korejské firmy: Samsung se původně zabýval potravinářstvím, ale propracoval se k vůdčímu světovému postavení v oblasti polovodičů a mobilních telefonů; firma LG se od výroby kosmetiky a zubních past vyšvihla k prvenství na globálním trhu s obrazovkami atd.

Od lenosti k pracovitosti

Ha-Joon Chang se zamýšlí i nad příčinami takového technologického i ekonomického skoku. Názor, že jde o typický důsledek konfuciánství, které údajně nutně podněcuje k pracovitosti, považuje za nepřesný či přímo zavádějící. V minulosti totiž líčili západní návštěvníci východní Asie její obyvatele naopak jako lenivé. Když jistý australský inženýr, jehož japonská vláda požádala o radu, jak zvýšit produktivitu, objížděl v roce 1915 tamní továrny, shrnul své postřehy takto: „Při pohledu na vaše pracující muže jsem nabyl dojmu, že jste velice spokojené a bezstarostné plemeno, jemuž pranic nesejde na čase. Někteří vedoucí mi v hovoru sdělili, že zděděné národní zvyklosti nelze měnit.“ Anglická socioložka a společenská reformátorka Beatrice Webbová roku 1912 o Korejcích dosti nezdvořile prohlásila, že jde o „dvanáct milionů špinavých, zpustlých, sveřepých, lenošných a bezbožných divochů, kteří se různě potloukají v neuměle zhotovených, usmolených bílých oděvech a žijí v zaneřáděných hliněných chatrčích“. Obojí je podle autora stejně jednostranné: kultury i náboženství mají rozmanité aspekty. Konfuciánství existuje v podobě, která zdůrazňuje píli, vzdělání, spořivost a kázeň, ale také v podobě protikladné, kdy nedokáže vést obyvatelstvo k soustavné práci, omezuje společenskou mobilitu, pohrdá obchodem a výrobou a potlačuje tvořivost.

Dodejme, že konfuciánů dnes v obou zemích mnoho není, což ale váhu autorovy argumentace nesnižuje. Podstatné podle něj je, že to, jak se svou „kulturní surovinou“ společnost nakládá, je do značné míry otázka volby. „Správně nastavená hospodářská a sociální politika může rozvoj, rovnost příležitostí i další příznivé jevy prosazovat v libovolném kulturním kontextu.“ Konkrétně Japonsko a Korea podle Changa postrádaly moderní pracovní sílu zvyklou na dochvilnost a zaměstnaneckou kázeň. Tamním lidem ale byla vštípena několika konkrétními kroky, jako byla výchova k dochvilnosti ve školách či ideologická kampaň zdůrazňující potřebu usilovné práce ve „vlastenecké válce“ za „obnovu národa“ prostřednictvím hospodářského rozvoje a zavedení zákonů, které připouštěly dlouhou pracovní dobu a tvrdé podmínky na pracovištích.

Knihu můžeme vnímat jako zdroj řady drobných zajímavostí – například jak a proč vzniklo spojení „banánová republika“ nebo co je pravdy na tom, že mrkev je kvůli své barvě nejvíce zpolitizovanou zeleninou v dějinách. Na vážnější rovině ale rozvíjí hlavní tezi už své zmíněné knihy 23 věcí, totiž že „nic takového jako volný trh neexistuje“. Především tedy takřka urputně polemizuje s jistě problematickou představou volného trhu, který funguje zcela autonomně a umí sám vyřešit všechny problémy.