O knize Pohyby ledu s podtitulem Glaciologie pro manipuláty mnozí čtenáři věděli a diskutovali na sociálních sítích ještě předtím, než vyšla. Což v případě současné české prózy, a debutů obzvlášť, není zrovna běžná situace. Nebylo to jen díky tajuplnému autorově pseudonymu a kvalitní propagaci na sociálních médiích, jež je u nakladatelství Paseka zvykem, ale také díky dvěma doporučením, která můžeme číst na deskách tohoto románu. Prozaička Anna Cima doporučuje titul slovy: „Román potěší především ty, kdo se nebojí přestoupit hranice běžné detektivky. Čte se jedním dechem.“ Literární vědec Petr A. Bílek pak o knize tvrdí: „Jeden z nejpozoruhodnějších českých románů posledních let.“ O tom, že podobná doporučení mohou být poněkud zavádějící, už se dozajista přesvědčil nejeden čtenář. A po přečtení první zhruba stovky stran může mít čtenář pocit, že i tentokrát se mělo superlativy spíše šetřit.

Vypravěčem románu je Miroslav Hammer alias Rosli, třicetiletý novinář se sklonem k alkoholismu. Ten se coby redaktor časopisu Svět spíše náhodou připlete k možnému odhalení zpronevěry, jež je spojená s nově otevřeným skleníkem v botanické zahradě v pražské Troji a s jejím ředitelem Beránkem. Na stopu Miroslava přivede mladá doktorandka mikrobiologie Klára, jejíž výzkum se týká grónských ledovců (konkrétně „mikrobiální degradací polyaromatických uhlovodíků v prostředí grónského ledovce“). Z jejich pátrání po okolnostech zpronevěry postupem času vzejde milostný vztah, šetření však přinese i temnější výsledky. Beránek totiž krátce poté, co si s ním Miroslav domluví rozhovor, spáchá sebevraždu. Když dostane Miroslav nabídku od profesorky Červené, vedoucí Klářina projektu, aby se připojil k jejich nadcházející grónské expedici, neváhá. Jednak doufá, že by při výpravě mohl přijít na nové stopy v případě Beránkovy sebevraždy – profesorka Červená byla jeho dlouholetou milenkou –, jednak vítá možnost strávit nějaký čas v blízkosti Kláry. Ta však jeho nadšení částečně zkrotí ve chvíli, kdy mu řekne, že by byla ráda, kdyby vztah mezi nimi byl nadále čistě pracovní.

Tento nástin synopse, který zhruba zachycuje prvních osmdesát stran románu, nemusí být pro čtenáře současné české prózy zrovna lákavý. Románů, v nichž se prolíná milostná linie s detektivní a které zároveň nelze označit za žánrové tituly, není zrovna málo (jmenovat lze například knihy Miloše Urbana či Jiřího Hájíčka). A Pohyby ledu mezi nimi nijak nevyčnívají, ničím nepřekvapí. Nedostatek originality se týká i výrazně ironického a sebeironického vypravěče, s jakým se v současné české próze setkáváme poměrně často a jenž, není-li nějak inovován, už může leckterého čtenáře spíše nudit a štvát, než aby ho rádoby vtipnými postřehy bavil. Ironickými glosami míří vypravěč Pohybů ledu nejčastěji sám na sebe. Ve třiceti cítí, že mu život protéká, či snad už protekl, mezi prsty, v práci moc přátel nemá, jinde taky ne, a tak se povětšinou sebezpytně ohlíží do vlastní minulosti, nejčastěji k několikaletému vztahu s Annou, který však skončil neúspěšně. I podobně zahloubaných protagonistů bychom v českých románech z posledních let našli hned několik, a tak kniha zprvu působí sice čtivě, ale jinak vcelku okoukaně a zdá se, že mluvit v případě Pohybů ledu o nějaké literární události je trochu unáhlené.

Ukáže se však, že unáhlený by byl ten, kdo by po prvních desítkách stran odvrhl celou knihu. S odjezdem Miroslava Hammera do Grónska totiž příběh získá na mimořádné intenzitě. Není to pouze zásluhou neobvyklých kulis, nutno ale podotknout, že prostředí Grónska má na mimořádné čtivosti dalších částí románu neoddiskutovatelný podíl. Gravensteen však vybavil svůj román i mnoha dalšími kulisami, u nichž lze jednak ocenit autorovu představivost, jednak je třeba vyzdvihnout, že nejsou v textu samoúčelné. Pohyby ledu jsou totiž mimo jiné pozoruhodné pečlivou kompozicí, v níž mají své místo i noční fenomenologové, které vypravěč opakovaně potkává, i výstřední hudebník Valdemar, jehož fascinují sebevraždy. Stejně tak je do výstavby románu umně zakomponován motiv, či dokonce téma paralelních světů. S narážkami na ně se v průběhu četby setkáváme opakovaně, projevuje se to třeba i tím, že některé kapitoly mají více verzí (17a a 17b). Ty jsou někdy totožné, někdy se v dílčích aspektech liší.

Především je však třeba vyzdvihnout autorův jazyk, jenž kypí ironií, až cynismem a slovními hříčkami a jímž může Gravensteen připomenout třeba Pavlu Horákovou nebo Terezu Semotamovou. Ten působí s postupem četby čím dál promyšleněji – jednak tím, že se úroveň jazykových hříček zvyšuje, jednak tím, že v ironii nachází vypravěč možnost, jak čelit vlastním problémům. To čtenář zjišťuje postupně s tím, jak Rosliho lépe poznává. Prvotní dojem pouhé jazykové exhibice se tak brzy vytrácí: „[…] příští stanice Palmovka, Rosli, Palmovka, tady bydlíš, tady bydlím, vždyť už jdu, nahoru po schodech, doprava, doleva, klíče mám v kapse, nevypadly mi, to je dobře, do zámku, do bytu, do pokoje, do postele, dobrou noc“ (s. 126) či: „Vrátím se domů a ve schránce najdu kromě reklam ještě tlustou obálku s něčím těžkým uvnitř a s mým jménem lehce načrtnutým na ní, bez adresy a známky: někdo ji sem přinesl a vhodil osobně. Rukopis nepoznávám, ale jako grafolog-amatér soudím, že to psal někdo, kdo mě zná a ví, kde bydlím.“ (s. 127)

Autorova (nejen jazyková) hravost se výrazně projeví například v kapitole nazvané Přestávka. Ta rozhodně není přestávkou pro čtenáře, protože zachycuje asociativní proud vypravěčových myšlenek, který plyne skoro devět stránek bez jakékoliv interpunkce: „[…] co ty s tou kytarou hlas máš silný to jo ale zkus zpívat melodii a ne jen řvát hey mister tambourine man Dylan se asi obrací v hrobě ne vlastně vždyť je naživu kdy jsem měl první kytaru ve třinácti ve čtrnácti většina kluků začne hrát kvůli holkám ale holky ve třídě to nebavilo jak dlouho jsem hrál jen dva akordy na Dylana by to stačilo jenže si nepamatuju texty to by byl problém stejně nedávají smysl […]“ (s. 161).

V případě knih, jako jsou Pohyby ledu, se nesluší prozrazovat či ani naznačovat vyústění. Naznačím tedy alespoň to, že podobně jako s celou knihou jsem byl i s jejím závěrem zpočátku spíše nespokojený. Je totiž vcelku předvídatelný a neoriginální. Dovedu si tak představit, že se najdou čtenáři, v jejichž očích kniha právě díky závěru trochu klesne. Při opakovaném čtení jsem však svá stanoviska k závěru knihy přehodnotil. A to nejen proto, že i opakované čtení bylo díky jazykové vybavenosti A. Gravensteena výjimečným zážitkem, ale především proto, že autor stvořil sugestivní románový svět, s nímž se čtenář jen nerad loučí, a závěr knihy tento dojem umocňuje. Jedinou výraznější výtku bych tak adresoval posledním zhruba čtyřiceti stranám. Části nazvané Dodatky I. a Dodatky II., jež trpí přílišnou doslovností a snahou dovysvětlit to, co dovysvětlovat není třeba, by dle mého názoru v knize být nemusely.

Asi stěží si lze představit, že by kniha A. Gravensteena do současné české prózy výrazně zasáhla, či by ji dokonce nějak ovlivnila. Na to je román i ve svých přednostech málo výrazný. Gravensteen v rozhovoru s Jonášem Zbořilem a Karolínou Demelovou v pořadu Liberatura sdělil, že se při psaní Pohybů ledu především bavil. A čtenář této knihy se bude bavit také. A dost možná se spolu s ironickým Roslim nakonec i trochu dojme. Jako debut jsou však Pohyby ledu skutečně mimořádné.