Příznivci severských detektivek možná znají scénu z románu Vrazi bez tváře, prvního dílu série případů ystadského komisaře Kurta Wallandera z pera Henninga Mankella, ve které rasisté střílejí po náhodně vybraném uprchlíkovi ze Somálska. Patrně jen málokdo z Mankellových českých fanoušků ví, že zhruba ve stejné době, kdy detektivka v originále vyšla, tedy na přelomu let 1991 a 1992, se ve Stockholmu odehrávalo podobné drama, ale v mnohem větším měřítku. Rasisticky smýšlející pachatel se celkem při deseti příležitostech pokusil zastřelit lidi, jejichž jediným „proviněním“ byl jejich zahraniční původ. Řízením osudu většina napadených útok přežila, v jednom případě však střelec, pro kterého se ujalo označení Laserový muž, oběť skutečně usmrtil. Novinář Gellert Tamas (nar. 1963) zhruba deset let po událostech kontaktoval samotného pachatele, přeživší napadené i vrahovy příbuzné a bývalé kolegy. Na základě těchto rozhovorů a dalších rešerší vznikla kniha Laserový muž – Příběh o Švédsku (Lasermannen – En berättelse om Sverige), kterou nyní v českém překladu Anežky Chrudinové vydalo slovenské nakladatelství Absynt.

Kvalitní edice Prokletí reportéři, v jejímž rámci kniha vyšla, je sama o sobě dostatečnou zárukou, že autor knihy je s tématem do hloubky obeznámen a že se nejedná o horkou jehlou sešitý slepenec nesourodých detailů z pera bulvárního novináře, který vycítil díru na trhu. Gellert Tamas se již od počátku devadesátých let zaměřuje na švédskou pravicově extremistickou scénu a otázky národní identity, xenofobie a přistěhovalectví. Není tudíž příliš překvapivé, že pro českého čtenáře se jedná o zatím neobjeveného autora.

V Laserovém muži Tamas sleduje tři základní roviny. Tou bezesporu nejdramatičtější je popis samotných útoků a policejního pátrání. V řadě ohledů zde vyprávění splňuje základní rysy severských detektivek: komisař pověřený vedením vyšetřování cítí, že nemá plnou oporu svých nadřízených, jednotlivé instituce spolu kvůli byrokratickým předpisům komunikují neefektivně, řadoví pochůzkáři několikrát zkomplikují pátrání svou liknavostí. Klíčový obrat v případu vzejde z víceméně náhodné debaty mezi vyšetřujícími policisty, tisk na každou informaci reaguje nepřesnými až úmyslně zavádějícími titulky a nechybí ani falešné stopy a akční finále vrcholící zadržením podezřelého. Řadu zajímavých informací v knize naleznou zájemci o dějiny kriminalistiky, za všechny zde zmiňme alespoň skutečnost, že při pátrání po Laserovém muži si švédská policie vůbec poprvé nechala od odborníků vypracovat psychologický profil pachatele (českoslovenští policisté tuto metodu přitom použili již v roce 1980 a jejich východoněmečtí soudruzi dokonce ještě zhruba o deset let dříve).

Výrazně méně akční, ale psychologicky velmi zajímavou rovinou jsou životopisné pasáže samotného pachatele Johna Ausonia, který se narodil ve Švédsku německy hovořícím rodičům, několikrát změnil školu, zaměstnání, dokonce i vlastní jméno, a jako Laserový muž nakonec několik měsíců rozséval strach v ulicích švédských měst.

Třetí rovina se zaměřuje na politické prostředí Švédska první poloviny devadesátých let, konkrétně na stranu Nová demokracie, vyznačující se především ostrou protiimigrační rétorikou. Právě tyto pasáže knihu výrazně posouvají ze švédského do celoevropského kontextu, neboť postupy použité zakladateli a posléze lídry strany, která dokázala doslova z ničeho získat během velmi krátké doby hlasy zhruba šesti procent voličů a tím se stát pověstným jazýčkem na vahách mezi ustálenými mocenskými bloky, zdaleka nejsou jen švédským specifikem. Reakce představitelů zavedených politických stran, ať už přehnaně ostentativní, nebo naopak přehnaně korektní, teatrální výstupy na parlamentní půdě a šíření zkreslených nebo neověřitelných informací – to vše zní povědomě jistě nejen českému publiku.

Zároveň si však čtenář musí klást otázku, do jaké míry lze mezi vzestupem Nové demokracie a Ausoniovými útoky hledat souvislost. Obojí nepochybně vychází ze stejného základu, avšak podobně jako nalezneme širokou škálu proudů na levé straně politického spektra, je tomu analogicky i na straně pravé. Autor neuvádí jediný citát dokládající, že by někdo z vedoucích představitelů Nové demokracie Ausoniovy útoky schvaloval, a i Ausoniovy sympatie k Nové demokracii je možné z textu jen vytušit. Hlubší analýza xenofobních nálad ve Švédsku na počátku devadesátých let by nejspíš odhalila, že jak střelba na náhodně vybrané přistěhovalce, tak provokativní veřejné výstupy za hranicí slušného chování představovaly extrémní a nikoli standardní projev. Předsudky však ve švédské společnosti jistě existovaly, policie i justice na ně reagovaly často spíš laxně a senzacechtivá média je ještě přiživovala. Zásadní nepochopení situace přistěhovalců pak projevili i někteří vrcholní politici.

K nejpůsobivějším pasážím v knize bezesporu patří úryvky z rozhovorů, které Tamas vedl přímo s Johnem Ausoniem. Tato vyjádření poskytují poměrně unikátní vhled do psychiky člověka, který se vědomě rozhodl vraždit náhodně vybrané jedince. Překvapivé je, že Ausonius si sám jasně uvědomoval, že to, co dělá, je špatné. Mezi vší projevovanou cyničností a naprostou neschopností soucitu s oběťmi svou děsivostí vyniká jeho přiznání, že od určité doby v útocích pokračoval hlavně proto, aby odvedl pozornost policie od bankovních loupeží, které mu v podstatě zajišťovaly obživu.

Navzdory třem různým rovinám, z nichž jedna připomíná klasickou severskou detektivku, druhá realistický bildungsromán a třetí politologicko-sociologickou studii, se autorovi podařilo udržet čtivost textu, což je při více než pěti stech stranách úctyhodný výkon. Ocenit je nutné i práci překladatelky, která se zdárně vypořádala s mnoha méně obvyklými prostředími, kam osud Ausonia, jeho oběti i další postavy zavedl. Pozorný čtenář ovšem přeci jen odhalí několik chyb a překlepů, které překladatelce i redaktorce unikly, za všechny uveďme alespoň záměnu ledna a listopadu v nadpisu na straně 310, která v první chvíli vyvolá dojem, že policie nebyla tři čtvrtě roku schopná pokročit v pátrání.

Finální úpravě knihy lze vytknout, že postrádá rejstřík. To by vzhledem k označení „dokumentární román“ bylo ještě pochopitelné (dle autora je mimochodem zařazení velmi nejednoznačné a v různých knihkupectvích a knihovnách je titul k nalezení na zcela odlišných regálech). Chybí ale i obsah, což při uvedeném rozsahu velmi komplikuje zpětné dohledávání informací, není-li čtenář dostatečně prozíravý na to, aby si při prvním čtení pořizoval poznámky (nebo nečte-li knihu v elektronické verzi).

K výpiskům kniha koneckonců přímo vybízí. Trefné postřehy a důkladné rozbory obecných principů, na jejichž základě extremistické strany získávají vliv, se totiž zdaleka netýkají jen Švédska, nýbrž poskytují námět k zamyšlení pro čtenáře v mnoha dalších zemích. Recept na jednoduché řešení ale Gellert Tamas nemá a nejspíš ani mít nemůže, neboť žádné jednoduché řešení prostě neexistuje. Staré úsloví říká, že moudrý člověk se dokáže poučit z chyb druhých. Tamas si dal tu práci, že chyby a opomenutí, k nimž ve Švédsku ve vztahu k přistěhovalcům a v boji se sílícími xenofobními náladami došlo, shromáždil a zasadil do širších souvislostí. Zda se z nich čtenáři, voliči a politici v dalších zemích poučí, už záleží na nich samotných. Zcela eliminovat riziko, že psychicky narušený člověk sáhne po zbrani, samozřejmě dost dobře možné není, ovlivnit však lze nálady ve společnosti, aby se potenciální pachatel neměl důvod domnívat, že mlčenlivá většina bude jeho radikální krok schvalovat.