Člověk je v Bouškově básnickém světě od úvodního verše pevně spjat se slovem samotným. Uchopení člověka skrze básníkovu řeč se přitom v úvodu sbírky děje v až dekonstruktivistickém módu. V něm jazyk jako takový opětovně selhává v zachycování skutečnosti a stavu věcí. Když Bouška píše „všechno, co můžu říct, je všechno, ale nemám slova“, vystihuje dokonale nejen nemožnost básnické řeči postihnout realitu, ale i hluboký pocit vykořeněnosti, který se od první básně stává ústředním motivem Inventury. Bouška člověka slovem zaříkává, svou řečí ho omílá jako voda kameny. Doslova jej slovně štěpí, aby k němu pronikl co nejhlouběji: „Člověk se pak musel slepovat, lepit, pracně letovat kosti světlem pozdních odpolední.“ Lidé v jeho básních jsou odsouzeni topit se v prachu, v němž se mohou ukrýt, mluví sami k sobě, aniž si mají co říci, ukrývají hlavy mezi koleny a sami sebe vymazávají z povrchu zemského. Bouška hněte člověka ze slovní hmoty. Abstraktní a metaforický tón těchto prvotních pasáží má za úkol jediné – zachytit skrze naši skutečnost takřka univerzální podobu člověčenství, jež má být následně vyjeveno ve své zrůdnosti.

„A člověk viděl tu děsnou jámu, která nadýmá člověka člověkem, a člověk šel potmě tou jámou, podkluzovaly mu nohy, a člověk šlapal po člověku a překračoval člověka v jámě,“ čteme v jedné z prvních básní a jsme svědky hrůzostrašného obrazu lidství: jáma, jež nadýmá člověka člověkem a v níž je člověk sám jámou. Bouškova obraznost se od těchto lyricky abstraktních veršů vyvíjí, nabírá podobu daleko konkrétnější, hovorovější, ale i zhnusenější, v níž nenajdeme s člověčí rasou žádné slitování. To, okolo čeho Bouška v úvodu krouží pomocí metafor, je následně pojato mnohem doslovněji. Autorův jazyk záměrně hrubne. Člověk se dusí člověkem (Bouška klade velký důraz na násilí, které různými způsoby deformuje vztahy a interakci mezi lidmi), miluje se se vzduchoprázdnem, je lítostivým a odpudivým pěšákem na básníkově obludném poli lidských osudů. Setkáváme se zde s dítětem požírajícím z donucení jiného člověka: „jen hezky pořádně otevři tlamičku, mám ti pomoct, no pojď, ty moje sviňátko, já ti ho tam nasoukám,“ nahlížíme do hlavy skladatele hudby k násilnému pornu a popravám: „U porna šlo o hudbu k filmu, ale tady jsem složil hudbu přímo k aktu popravy… Tak nikdo by se přitom neměl cítit zle, z toho jsem vycházel.“ Nebo sledujeme schůzku na inzerát, při níž je muž svým ženským protějškem ponížen a umučen: „Tak jsem ho zabalila do hadrů na podlahu, nasoukala do igelitovýho pytle, vynesla ho ven, a hodila do popelnice před barákem… ach jo… Ale teď už mám novýho… fakt fešák.“

V této části sbírky Bouška s rozkoší sobě vlastní zachycuje perverznost našich vztahů, nesnášenlivost lidského pokolení a neúctu jednoho jedince ke druhému. Lidský egoismus válcuje harmonii lásky: „Já určím, kdy budeš člověkem-služebníčkem a kdy prasetem.“ Autor se přitom nesnaží o dokonale vyšperkované básnické výrazivo. Jeho hovorová řeč se příčí stylizaci a v lecčem se vymezuje proti estétství a tzv. literátštině, o čemž mimo jiné Bouška promluvil v únorovém rozhovoru pro A2: „Pro každého básníka nebo spisovatele je nutné, aby se zbavil předpokladů o tom, co je literatura. Při psaní mi jde o to, aby báseň pokud možno obsáhla co nejvíc z podnětu, na základě kterého vzniká. Je důležité vyhýbat se uměleckosti. Skutečnost, kterou básní předávám, chci mít co nejživější a chci, aby působila živě i na čtenáře.“

Ona „živost“ díky přiblížení se prosté lidské řeči z jeho básní výrazně vystupuje a místy možná až mizí hranice mezi autorovým prožíváním a samotným psaním. Bouškova kniha je ale daleko komplexnější, což dokazuje její druhý oddíl. Tam, kde v první části sbírky byla jedna osoba pro druhou jen fackovacím panákem a kde slovo samotné sloužilo jako nástroj násilného zmocnění se lidských bytostí, vedoucího k jejich mechanickému pokřivování, tam autor v další fázi sbírky zabředává do naprostého úžasu z bytí, do daleko bázlivější a něžnější výpovědi. Bouškův jazyk se jemně rozkolébává, aby uchopil civilistní motivy vypovídající o všednosti lidského počínání, které ozařuje opakující se světlo každodenní krásy: „Doma pro ně upečeš jablkový koláč a necháš ho stydnout pod oknem v předsíni na plechovém tácu přikrytém těmi kostkovanými utěrkami. Vnuci přiběhnou celí ulepení letním světlem a rozesmátí jak dvě slunce.“ Společně s autorem zakoušíme bezpočet rozechvělých pocitů: kráčíme na konci dne a ruce nám tiše spočinou na věcech, abychom v poslední básni zakusili voňavý opar rána, které „rozkvétá nad hlavami žen a fialové plátky světla rozkládá na listy stromů v parku a parapety pod opatrně otvíranými okny.“ Nepamatuji si, kterou báseň jsem v poslední době přečetl vícekrát než tu poslední z Inventury.

Jak už bylo řečeno, Kamil Bouška v Inventuře dokáže skrze mikropříběhy mluvit o lidském druhu univerzálně. Asi bychom proto v některých básních mohli vypozorovat odkazy na aktuální společenská témata jako například přetechnizovanost doby a s ní spojené vzájemné odloučení lidí nebo osvícenecký pozůstatek antropocentrického postoje. Podnětnější je ale to, jak Bouška umí ve své řeči stírat hranici mezi stylizovaností a poetičností, jak uplatňuje několik rozdílných poetik najednou a jak dokáže pracovat s balastem slov stejně jako s kondenzovaným vyjádřením. Tato poezie prostě dýchá jako život samotný.