Snad každý člověk si občas položil otázku, kdo byli jeho předkové, jak se jmenovali, čím se živili, jak se chovali a co po nich zůstalo. Bez větší námahy lze rodokmen sestavit čtyři generace nazpět, tedy k prarodičům vlastních prarodičů, hlouběji do minulosti už je potřeba pátrat v matrikách a dalších archiváliích, zřídkakdy se ale lze dopracovat dále než do 17. století. Všichni amatérští i profesionální genealogové tak mohou jen závidět Islanďanům, kteří v mnoha případech dokáží doložit svůj rodokmen až do dob kolonizace ostrova v druhé polovině 9. století. Funkci matrik pro nejstarší období přitom do značné míry nahrazují staroseverské rodové ságy, specifický žánr, pro který bychom ve světové literatuře jen stěží hledali paralelu. Díky práci tuzemských badatelů a překladatelů se může alespoň s některými rodovými ságami seznámit i český čtenář, jde ovšem jen o reprezentativní výsek z mnohem většího celku. V ságách vystupuje mnoho historických postav, které se samostatné „vlastní“ ságy nedočkaly, nebo se tyto texty přinejmenším nedochovaly. Pokud zároveň další prameny takovouto historickou osobnost označují přívlastkem „nejznamenitější ze všech záborců země“, je na místě si začít klást otázku, proč někdo takový vystupuje jen jako vedlejší postava ság popisujících vzestup rodin jiných záborců. Tuto otázku a mnohé další s ní spojené si položil islandský badatel Bergsveinn Birgisson (nar. 1971), přičemž vedle vědeckého zájmu měl i motivy ryze osobní – zmíněný „nejznamenitější ze všech záborců země“ byl totiž jeho přímým předkem. S výsledky svého výzkumu seznámil autor, který se může pyšnit doktorátem v oboru staroseverské filologie, v roce 2013 nejprve norské publikum, na základě dalších poznatků, získaných mimo jiné i přímo od čtenářů, poté připravil rozšířené vydání v rodné islandštině. Právě tato rozšířená verze s názvem Hledání Černého vikinga se nyní díky nakladatelství Kniha Zlín dostává v překladu Markéty Ivánkové i na český trh.

Výsledek svého bádání Bergsveinn Birgisson rozdělil do pěti kapitol, z nichž první plní roli osobně zabarveného úvodu, bez jakého se v posledních letech neobejde téměř žádná severská literatura faktu, následující čtyři potom v chronologické a geografické shodě mapují jednotlivé úseky života vikinga jménem Geirmund, kterému jeho okolí dalo přízvisko Heljarskinn neboli „Černá kůže“ – odtud vychází i název publikace. Při líčení Geirmundových osudů autor zavede čtenáře nejprve do Norska, kde se Geirmund narodil a vyrůstal, poté do dnes ne s jistotou identifikovatelné, patrně sibiřské oblasti Bjarmaland, kde strávil několik let jako dospívající muž, následně do Irska, kam se vydal na pokyn svého otce, aby se zúčastnil odtud pořádané lovecké výpravy na sever, a na závěr na Island, kde Geirmund díky svým znalostem, schopnostem a v neposlední řadě i tvrdosti získal přední postavení mezi prvními kolonisty. Uvedený přehled je ovšem jen přibližný, kvůli nutným souvislostem kniha často zabíhá do minulosti, nebo naopak i několik staletí dopředu, k tomu autor vkládá pasáže popisující vybrané momenty ze svého výzkumu, odehrávající se i v prostředích jako kavárna nebo archeologická konference. K vyjmenovaným etapám Geirmundova života je pak nutné si před všechna slovesa domyslet slova jako „prý“, „patrně“ nebo „nejspíše“, neboť jak již bylo zmíněno výše, žádný samostatný text popisující Geirmundův život se nedochoval a jeho životopis je tak nutné rekonstruovat na základě krátkých úryvků z jiných textů, domněnek, historických paralel, archeologických nálezů a dalších podobně nejistých a nejednoznačných podkladů.

S otázkou „Kdo byl a jak žil Geirmund Heljarskinn?“ se nerozlučně pojí otázka další: „Proč se o tak významném muži dochovalo tak málo zmínek?“ I tu se snaží autor zodpovědět, závěry, k nimž dospívá, ovšem potěší jen málokterého Islanďana – řešení záhady vidí ve skutečnosti, že Geirmundova existence do značné míry zpochybňovala, ne-li přímo vyvracela narativ o prvotní islandské společnosti jako o společenství sobě rovných svobodných kolonistů. Geirmund jako bohatý obchodník, využívající bez sebemenšího zaváhání práci stovek otroků, a mocný muž, jehož ozbrojená družina byla přibližně stejně početná jako družina samotného norského krále, skutečně příliš nezapadá do vzorce, který se ve 13. století, kdy se Island nacházel v podstatě ve stavu občanské války, snažili zapisovatelé ság předložit celé společnosti jako vzor. Ovšem ani zde nesmíme zapomínat tento poměrně radikální závěr doplnit oním „prý“, „patrně“ nebo „nejspíše“.

Je nutné zmínit, že autor se nežene za senzacemi a svá tvrzení podkládá množstvím argumentů z nejrůznějších, nejen humanitních oborů – vedle filologie a archeologie využívá i poznatků etnografie, genetiky, antropologie a dalších disciplín. Nezůstal jen badatelem-teoretikem, své poznatky a hypotézy neváhal ověřit přímo v terénu. I v případě, že by čtenář s některými vývody ohledně osudů konkrétního jedince nesouhlasil, představuje tento široký záběr velmi plastickou sondu do života dávných mořeplavců a kolonistů.

Jak již bylo zmíněno, do odborného textu Bergsveinn Birgisson zařadil i řadu pasáží ze života své rodiny a z průběhu výzkumu, některé na základě jen velmi volných či jen jemu srozumitelných asociací. Ty sice přibližují badatele samotného jako člověka chybujícího a pochybujícího, tedy skrz naskrz lidského, zároveň ale mohou působit rušivě a občas i vyvolat otázku, zda se vůbec ještě jedná o literaturu faktu – scénu fiktivního telefonického rozhovoru s Geirmundem rozhodně nelze označit jako typický prvek tohoto žánru. Této dvojsečnosti si je vědom i autor, který knihu v doslovu sám označil za „experiment s formou“ a „hybrid“, ale přesto ji výslovně pokládá za vědecké dílo. Tomu odpovídá i řada formálních náležitostí (poznámkový aparát, přehled použité literatury), přesto text místy připomíná spíše reportáž o pátrání po původu vlastní rodiny nebo rešerše k historickému románu. Pozitivem tohoto přístupu nicméně je, že čtenář se tak blíže seznámí s procesem vzniku publikace a může uvažovat, jakým směrem by se v roli badatele dále vydal on sám.

Český čtenář, neobeznámený se staroseverskými ságami a Islandem natolik jako čtenář originálního norského, resp. rozšířeného islandského vydání, o jehož jazykově zdařilý překlad se v tomto případě jedná, jistě ocení přehledné mapky a rodokmeny, jimiž je text doplněn. Pozornost si zaslouží i poznámkový aparát, který obsahuje řadu dalších doplňujících informací a nikoli jen odkazy na další literaturu, v češtině obvykle nedostupnou. Po knize může bez obav sáhnout každý, jak člověk s povrchními vědomostmi o životě vikingů, tak čtenář již poučený – i on se z ní dozví mnoho zajímavého a nového. Příklad Geirmunda Heljarskinna nás ale nevede jen do vzdáleného světa raně středověkých mořeplavců a kolonistů, ukazuje zároveň, jak děsivě snadné může být nepohodlného jedince téměř vymazat z dějin a jak složitou prací je pak následné pátrání po roli, kterou ve své době sehrál.