Zdá se, že z jednoho z kdysi „nejlépe střežených finských literárních tajemství“, jak nám tvrdošíjně tvrdí nakladatelský medailonek na konci aktuální knihy, se v Česku pomalu stává zavedený autor. Pasimu Ilmarimu Jääskeläinenovi (nar. 1966) vyšel po Literárním spolku Laury Sněžné (2006, č. 2015) a Magickém průvodci městem pod pahorkem (2010, č. 2017) již třetí titul, přičemž nesmíme zapomenout ani na povídku Kéž bychom tu byli taky vydanou v české antologii finské fantastické literatury Lesní lišky a další znepokojivé příběhy (Pistorius & Olšanská, 2016). Překladu nového románu se opět zhostil Vladimír Piskoř a redakčně mu asistoval Michal Švec.

Hlavní architekt fiktivního finského města Marrasvirta (název se dá přeložit jako Smrtný proud, jak poukazuje anotace nakladatelství) jménem Kaarna má problém – v den, kdy promluví před občany při slavnostním otevření nového parku a kdy jeho žena veřejně odhalí tajemství jednoho z nejprominentnějších občanů, jež se týká se spolupráce se Stasi, dostává zprávu, že mu umírá matka. Jelikož stará paní již několik let trpí silnou a stále se zhoršující Alzheimerovou chorobou a dožívá ve speciálním sanatoriu, nejedná se o zprávu nečekanou; o to překvapivější však je, když paní Kaarnaová náhle obživne a z ústavu uteče zrovna ve chvíli, když její syn vysedává na toaletě. Následuje zběsilá a v mnohém groteskní až parodická honička městem, jehož popis zjevně odkazuje na festivalové Benátky s klenutými mosty a úzkými říčními kanály. Vychází najevo, že obživlá stařenka žije ve svých vlastních představách o čase a světě, formovaných ztrátou paměti. Aby Kaarna mohl matku dopadnout fyzicky, musí se vydat po mentální mapě zpět do minulosti její i své vlastní.

Rozepisovat se o spletitém ději jakkoli podrobněji by znamenalo tak či onak vyzradit jedno z tajemství, která Jääskeläinen do textu vpletl. Celá kniha se dá číst jako magickorealistická krimi, ve které Sherlock Holmes nemusí odhalit přímo zločince, ale spíš to, v čem spočívá samotný zločin. Nastíním jen, že v rozporu s klasickou představou detektivky je i „vícefázové“ ukončení příběhu – strategie, kterou v krystalické formě známe z Magického průvodce městem pod pahorkem (což jsou ve skutečnosti dvě různé knihy, lišící se „pouze“ v závěru, přičemž čtenář si v knihkupectví koupí jednu verzi a druhou si může přečíst na internetu) a jejíž ideové zárodky lze snad nalézt již v Literárním spolku Laury Sněžné v motivu měnících se textů kanonických děl. Na rozdíl od předchozího románu se však Jääskeläinen ve Dni falešné kočky přece jen v závěru přikloní k jedné z interpretací předkládaných událostí.

Autor se bezpochyby drží stylu vyprávění, který pro absenci lepšího označení stále nazýváme slovem vycházejícím ze zcela jiného kulturního kontextu, a to magickorealistický – snad proto, že novotvar finskopodivný či prostě jen podivný by navzdory cílené popularizaci vlny finského podivna po celém světě přece jen mnohým čtenářům zněl trochu… podivně. V knize oproti předchozím autorovým dílům zřetelně ubylo nevysvětlených motivů; Jääskeläinen nás ovšem přesvědčuje, že hledat vnitřně koherentní objasnění na první pohled obskurního obrazu je mnohem zábavnější než na jeho interpretaci společně rezignovat.

Jääskeläinen se přitom vůbec nepustil na pevný led. Za hybné téma textu si totiž vybral paměť a vzpomínání, respektive fragmentárnost a nespolehlivost či přímo absenci paměti a vzpomínek, které orámoval tíživými kulisami konce lidského života v juxtapozici s nevázaným karnevalovým veselím, snažícím se alespoň na chvíli na smrt zapomenout, a spojil s odvěkým tématem hledání vlastní identity. Paměť jako do značné míry jen obtížně proniknutelný labyrint času se zrcadlí v Jääskeläinenově líčení města, kterým se autor zdá (stejně jako v Magickém průvodci městem pod pahorkem) více než fascinován: Marrasvirta představuje prostor složený z různých vrstev, je to nezachytitelná, neustále proudící řeka, z níž povstávají a do níž se opět zanořují ty nejpodivnější, pohádkově působící postavy. Některé z nich ve městě ztrácejí pouze časoprostorovou orientaci, jiné vlastní jednoznačně uchopitelnou existenci. Doufám, že si můžu dovolit malý spoiler, když napíšu, že na rovině hledání identity autor nedospívá k již poněkud banálnímu závěru, že člověka definují jeho (karnevalové) masky a to, jak jej vnímá okolí; pravda o každém z nás je v Jääskeläinenově pojetí ukryta v našich vzpomínkách, ke kterým máme v konečném důsledku přístup jen my sami. Ale také mít nemusíme, je nutno dodat.

Den falešné kočky je doposud nejpropracovanější Jääskeläinenův román a troufám si tvrdit, že nejlepší. Zároveň se svou neučesaností ale ztratil i část toho, co nás na autorových předchozích knihách okouzlovalo a co by se snad dalo shrnout do pojmu nevysvětlitelno. Jääskeläinen se nám snaží předestřít silně vypointovaný příběh, ve kterém po značném zmatení dochází k závěru a až katarznímu rozuzlení, v jehož rámci do sebe zapadnou i drobné detaily. Autor nás však možná až příliš vodí za ručičku. Vyústění vyprávění sice určitě mnoho čtenářů překvapí, nicméně protřelejší milovníci Sherlocka Holmese pravděpodobně jen s úsměvem pokývají hlavou, protože přesně tohle tušili už od poloviny knihy. Celkově je ale vyváženost podivností a jasných náznaků v podstatě příjemná. A i když nakrásně uhádnete, „kdo je vrah“, nezabrání vám to po dočtení začít opět od první stránky a s klíčem v ruce odhalovat mnohé indicie rozeseté po svízelných cestách Kaarnovy děravé paměti.