Německý spisovatel, dokumentarista a nakladatel Ilija Trojanow (nar. 1965) se ve své tvorbě po hlavě vrhá do stále nových témat a experimentů. Po knihách o Africe, kde strávil část života, a prvním románu na téma útěku z komunistického Bulharska (Die Welt ist groß und Rettung lauert überall, 1996) vydal například reportáž o své pouti do Mekky (Zu den heiligen Quellen des Islam, 2004) nebo knihu, ve které zpracoval svůj pokus proniknout během čtyř let do osmdesáti olympijských disciplín (Meine Olympiade. Ein Amateur, vier Jahre, 80 Disziplinen, 2016). Blízké je mu téma poznávání cizích zemí a hledání porozumění mezi lidmi a kulturami napříč kontinenty, ve svých literárních i neliterárních textech se programově vyjadřuje proti nespravedlnosti, dogmatům a omezování svobody. Čeští čtenáři se už mohli seznámit s jeho celosvětově úspěšným historickým románem Sběratel světů (Der Weltensammler, č. 2008) a s publikací Moje Afrika: Mýty a všední realita (In Afrika: Mythos und Alltag, č. 2004). V nakladatelství Akropolis nyní vychází titul Moc a vzdor (Macht und Widerstand, 2015), který do češtiny přeložila Radka Denemarková.

Dlouho připravovaný román připomíná osudy bulharských politických vězňů z doby totality a literárně zpracovává problematický přerod Bulharska v demokratickou zemi, během něhož se společnost nedokázala vypořádat se zločiny a traumaty minulosti. Až příliš mnoho problémů se zametlo pod koberec, připomíná Trojanow, a někdejší funkcionáři ani po revoluci neztratili vliv. Skutečnost, že román už vyšel a ještě vyjde v řadě dalších jazyků, nicméně ukazuje, že autor zpracoval téma moci a odporu proti ní dost univerzálně na to, aby bulharským příběhem oslovil celý svět.

Hrdinou románu je bývalý politický vězeň Konstantin, pro něhož se smyslem života stalo pátrání po pravdě o minulosti v archivech někdejší státní bezpečnosti. Úřady mu při tom však stále znovu házejí klacky pod nohy. Konstantin dávno ztratil veškeré iluze o světě, snahu odhalit povahu mocenského soukolí, které mu zničilo život, přesto nevzdává. Tato urputnost, neochota mávnout nad zločiny rukou a už jen „hledět do budoucnosti“, mu dávno vynesla nejen nespavost, ale i pověst pomatence. Vzpomínky a zážitky lidí jako on, jak sám konstatuje, posledních deset let už vůbec nikoho nezajímají.

Jeho protějškem a druhým vypravěčem je intrikán Metoděj, kdysi Konstantinův spolužák, později estébák a dnes oligarcha středního formátu. Pětadvacet let po převratu si žije pohodlně a v nadbytku, je spokojený sám se sebou, své zločiny vynalézavě ospravedlňuje a nepřipouští si jakékoli pochybení; čtenář s ním vydrží asi jen díky jeho nepopiratelnému smyslu pro humor a ironii (viz ukázka). Lidi jako Konstantin, kteří mu připomínají minulost, sice Metoděj vnímá jako poněkud otravné, nezdá se ale, že by jej mohli jakkoliv ohrozit.

V románu se střídají pohledy obou protagonistů, objevují se ale i volně vložené epizody, které čtenáře provádějí realitou Bulharska od druhé světové války po dnešek. Zpočátku se můžeme mezi jmény a názvy jako Živkov, Panagjurište, Pravec nebo Vitoša cítit trochu cize, ale jak stránky ubíhají, najednou jsme doma a žasneme, jak neuvěřitelně se situace Bulharska podobá té české. Bezskrupulózní oligarchové s estébáckou minulostí u moci – jaké téma ještě může být aktuálnější?

Trojanow román vystavěl tak, aby v příběhu mohl využít četné autentické dokumenty z archivů bulharské tajné policie, a to v nezměněné podobě. Čtenář si díky tomu může naplno „užít“ byrokratický jazyk nařízení a protokolů, zákeřnost i tupost hlášení a zpráv. Přímo na něj tedy dýchá chmurná atmosféra let, kdy bylo udavačství, lež a zrada takříkajíc základem státního zřízení, na druhou stranu to možná tu a tam vede k jisté krkolomnosti v zápletkách. Ale o ty tu stejně tolik nejde.

O co tedy jde? Ilija Trojanow rýpá do nejbolavějších míst bulharské minulosti a současnosti, připomíná zločiny totalitního režimu, ale nekritizuje je jen jako historický jev: naopak nachází jejich důsledky a paralely v dnešní době. Prostřednictvím Metoděje zachycuje cynismus staronových papalášů, který se navenek projevuje vyprázdněnými proklamacemi, sledujeme však i vnitřní monology: „Jen ať si pátrá v archivu, ať čmuchá po stopách svého podělaného života, stejně nic nenajde, hoši jsou mazaní a odvedli solidní práci, spisy mu chytře dávkují (…). Zabouchnout dveře před nosem můžeš jenom těm, co je nerozrazí jako splašení koně. Ostatním musíš hodit pár kostí, aby měli co okusovat a spokojeně žužlat.“ Spoustu energie Metoděj věnuje obhajobě svých činů před sebou samým i okolím, hlavně aby „pravda nevyplula na hladinu jako mrtvola“, a v podstatě se mu to daří – umírá jako „úspěšný podnikatel a filantrop“, ačkoliv bývalí disidenti se na jeho pohřbu postarají o nemilé překvapení.

V neústupném Konstantinovi autor vzdává hold obětem totality, které v minulosti ani dnes neslevují ze svých zásad: „Pokud nejsi ochoten za své přesvědčení položit život, pak to není přesvědčení.“ Postava Konstantina se zakládá na vzpomínkách a zkušenostech skutečných bulharských disidentů. Vyprávění o mučení vězňů nebo zmanipulovaných procesech asi čtenář očekává, Trojanow si ale všímá i jiných věcí, staví například proti sobě skutečné umění a kýč, kterým se zpravidla obklopuje moc (v komické scéně v ukázce se mimochodem údajně vyrovnává s jistým skutečným mizerným básníkem-straníkem).

Román otevírá řadu nepříjemných témat v čele s hořkou otázkou, kdo dnes vlastně stojí o pravdu o minulosti. Především je ale oslavou vzdoru proti moci – uzavírá jej Konstantinova strohá věta „Stálo to za to.“ Co se týče formy, v některých pasážích kolážovitě koncipovaného díla autor opouští jinak spíše věcný styl a vydává se na pole experimentální poezie, řetězení asociací či grotesky, ale jen do té míry, aby neodradil konzervativněji založené čtenáře.

České vydání doplňuje doslov režiséra Dušana Pařízka, který v Německu podle románu nastudoval úspěšnou inscenaci. Z dnešního pohledu se může text, který vyjadřuje zděšení nad naší současnou politickou situací, zdát trochu nadbytečný. Vrátí-li se ale ke knize čtenář po letech, připomenutí aktuálního marasmu asi nebude na škodu. Nezbývá než doufat, že se bude jednat o dávno uzavřenou kapitolu, nad kterou jen nechápavě zakroutíme hlavou.

Skutečnost, že se krásně vypravené české vydání z nějakého důvodu hemží přímo neuvěřitelným množstvím chyb, jako by nezbyl čas na jakékoliv korektury, by asi neměla zastínit význam románu, který v našem prostředí nemá obdoby. V Bulharsku, jak autor uvádí v rozhovoru, Moc a vzdor vyvolala značné kontroverze, doufejme, že u nás aspoň trochu zčeří vody.