„Odměřená sloučenina ochoty, zdvořilosti a počestnosti.“ Těmito slovy charakterizoval rozhlasový redaktor Tomáš Sedláček moderátora, dramatika, básníka, rozhlasového tvůrce a především nevšedního překladatele Antonína Přidala (1935–2017) po jeho smrti. Nepřesně přitom citoval Čapkovu charakteristiku anglického gentlemana, což měla být „sloučenina mlčení, ochoty, důstojnosti, sportu, novin a počestnosti. Dvě hodiny vás dožírá váš protějšek ve vlaku tím, že vás neuzná za hodna pohledu: najednou vstane a podá vám váš kufřík, na který jaksi nemůžete dosáhnout.“

O tom, co se skrývalo za takřka nehybnou maskou intelektuála, který se u širší veřejnosti proslavil seriózními a co do témat závažnými televizními pořady Klub Netopýr a Z očí do očí, vyprávějí jeho původně rozhlasové memoáry, které vyšly posmrtně pod názvem Lásky a lijavce: Vzpomínky Antonína Přidala. Autor je prokládal úryvky ze svých rozhlasových pořadů, her i básní; doplněny byly vzpomínkami jeho manželky Dagmar i přátel (například Milana Uhdeho či Sylvie Richterové) a také fundovaným doslovem Františka Mikše.

Měl jsem být chytřejší nebo moudřejší

Antonín Přidal v knize přibližuje svá formativní dětská léta na Moravě, kde se střetávaly a prolínaly dvě rodinné tradice, jedna spíše otevřená a druhá uzavřená, přičemž z vyprávění prarodičů znal i opravdovou bídu, kdy děti musely chodit spát hladové s konejšivým zdůvodněním rodičů, že „chlebíček spí“. Přibližuje studia na univerzitě v padesátých letech i povinnou vojenskou službu, z níž si odnesl ponaučení, že k úplnému odzbrojení nemůže nikdy dojít, protože by se při něm přišlo na to, co všechno bylo z vojenských skladů rozkradeno. Podrobně líčí profesní dráhu v Československém rozhlase v letech šedesátých, a hlavně „normalizační praxi překladatele, který se po sovětské okupaci znelíbil a nesměl překládat pod svým jménem“. Pozornost věnuje také době po listopadu 1989, dramatizacím pro divadelní scény i profesorskému angažmá na brněnské Janáčkově akademii múzických umění.

Autor nevynechává ani momenty, na které není nijak hrdý, jako byl vstup do KSČ. Nehledá výmluvy ani si situaci zpětně nepřibarvuje a nezlehčuje, prostě sám se sebou přísně, věcně, s odstupem i vědomím, že čas už zpátky nevrátí, účtuje. Přiznává, že členství ve straně nebyla podmínka jeho setrvání v rozhlase: „Nemohu se vymlouvat na žádný nátlak, protože nebyl, a nemohu se odvolávat ani na mladistvou víru, protože jsem ji neměl… Chytil jsem se naděje, že těžkopádný systém by se pod tlakem zevnitř mohl uvolňovat. Ve svých přátelích jsem cítil přece jen nějakou opozici, když už jsem o žádné jiné nevěděl. Myslel jsem, že s nimi v té organizaci něco dobrého obhájím nebo prosadím a že to situaci v rozhlase pomůže. Stará písnička, myslel jsem to dobře, a dopadlo to špatně. Hlavně pro mě. Vlezl jsem někam, kde se mi krom drobností nepodařilo zlepšit nic. Jen jsem tu a tam na uzavřené schůzi mohl vyslovit názor, se kterým bych jinak zůstal za dveřmi. Teprve v osmašedesátém se objevily lepší možnosti, ale to už jenom nakrátko. Měl jsem být chytřejší nebo moudřejší.“ Ovšem právě v tomto střízlivém a nesentimentálním vyrovnávání se samého se sebou spočívá nemalá životní moudrost, o níž Přidal obecněji psal – trochu ve stylu známé Kiplingovy básně Když – v závěru své publikace Některé tváře, některé hlasy (Bonaventura, 2002), konkrétně v textu Mudrci a mudrcové.

Normalizační burza cenných papírů

Pozoruhodné je autorovo líčení zážitků ze Sovětského svazu. Svěřuje se se svými potlačovanými otázkami, jak to že i dvacet let po válce se obyvatelé SSSR stále vymlouvají na válečné škody. Hostiteli však při jeho návštěvě byly vzpomínány jen oficiální oběti druhé světové války, ale už ne „ubožáci z lágrů a z gulagů, z primitivních vesnic a dílen“. Po letech k tomu Přidal dodává: „Svým válečným utrpením, které nesporně zasluhovalo úctu, nás Rusové vydírali. Připomínali, že po statisících umírali za nás, kteří se rádi ospravedlňujeme, že bránit se proti přesile by bylo krvavé a tragické. Sovětský člověk se nebojí ničeho, ani nezměrného utrpení, předhazovali nám. Když vyšel Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče, psalo se o tom deptaném koncentráčníkovi: ‚Hle, jak skromný, jak dělný hrdina, ten nezapře svou dobrotivost ani v nejtěžších podmínkách.‘ Prostě se žádá nekonečná trpělivost, nekonečná smířlivost, od nich i od nás. Bylo to ostudné a o to horší, že v úplný pravdivý obraz Sovětského svazu jsme mohli doufat ze všeho nejméně.“

Autor sugestivně líčí atmosféru normalizace, kdy se rodiče zoufale snažili udělat leccos pro to, aby jejich dítě mělo dobré komplexní hodnocení, a kdy bylo uměním zjistit, „na jaké brigády chodit, na kolika schůzích kývat a připojovat podpis na cokoliv, u koho si to nerozházet, koho poprosit o přímluvu“. To byla podle Přidala „tehdejší burza cenných papírů a platilo se na ní poddajností, pokrytectvím a žaludečními vředy“. I když současně nečernobíle dodává, že i v dobách celospolečenských křivd a kolektivních lží život pokračuje, „někdy přikrčeně, jindy vzpřímeněji“, lidé se scházejí, žení, povídají si… S černým humorem vzpomíná, jakých úskoků a taktik musel někdy použít, aby prosadil vydání svého překladu: po publikování v nakladatelství Odeon zkusit prorazit i v nakladatelském domu Svoboda se zdůvodněním, že „tam“ už ho vzali, ale nesměl prozradit, že šlo o výjimku a v tom prvním je jinak nadále zakázaný, a úspěchem ve Svobodě pak se zase zpětně argumentoval v Odeonu. Přičemž ale bylo nutno zamlčet, že „ve Svobodě zamlčel, co se v Odeonu zamlčet nedalo, a tak dál…“.

Portréty a sežrané úlovky

Naopak až extaticky Přidal popsal svou cestu do USA, kam se dostal krátce před koncem komunistického režimu (s povolením jeho vycestování státní úředníci do poslední chvíle váhali). Mohl se díky tomu osobně setkat s některými literáty, které do té doby znal jen z jejich textů, jimž coby skvělý překladatel pokorně sloužil, případně navštívit místa spjatá s jejich tvorbou, třeba Jestřábí věž Robinsona Jefferse. Kupříkladu Leo Rosten jej překvapil tím, že nevystupoval jako distingovaný profesor Parkhill z knihy Pan Kaplan má stále třídu rád, ale spíš jako její hlavní hrdina. V Americe se autor přesvědčil, jak napsal v jedné básni, že „to, v co věřil, má svou existenci“. U Velkého kaňonu pak naplno prožil, jak „maličké je naše bytí na Zemi a jak velké svou troufalostí a touhou“. Mnohem dříve se dostal na komunistickou Kubu, kde mimo jiné zkoumal reálné pozadí vzniku Hemingwayovy novely Stařec a moře: že žraloci sežrali větší část úlovku, se tam prý stávalo často.

Autor v knize pochopitelně jmenuje či charakterizuje řadu osobností, s nimiž se během života setkal: Arnošta Lustiga, Jana Skácela, občas nerudného a hádavého, dále například autora Svatební cesty do Jiljí Miroslava Skálu, herce Zdeňka Štěpánka – nebo Jana Zábranu (poutavé svědectví o vztahu Přidala se Zábranou přináší jejich nedávno zveřejněná korespondence z let 1963–1984 Když klec je pořád na spadnutí, Torst, 2018). Jen občas jsou jeho soudy tak břitké, jako když charakterizoval nového, posrpnového ředitele rozhlasu coby „ukňouraného slabocha“, který se třásl o své zdraví a zajištění. Nebo když mluvil o některých komunistických dogmaticích jako o lidech, kteří by dovedli marxisticky vyložit „i svoje větry“.

Rozvážnější a citlivější tvor

Celkově Antonín Přidal v knize vystupuje jako nesmírně vzdělaný, kultivovaný, pevný, citlivý a ušlechtilý muž, přísný k sobě i k ostatním, který svou citlivost projevuje spíše nepřímo. I jeho osobní život se do textu promítá jen skrytě: o svých dětech píše hlavně v souvislosti s tím, že si zaznamenával jejich naivně komické „výšplechty“, jež pak použil i v tvorbě. A o jeho vztahu s manželkou nejvíce vypovídá zmíněná kratičká kapitola, kterou Dagmar Přidalová připsala. Ostatně podobně jako v dopisech Zábranovi, do nichž téma rodiny proniká opět spíše pokradmu, třeba zmínkami o tom, že v přítomnosti rodinných příslušníků musí lépe plánovat a intenzivněji pracovat, takže toho možná vykoná (tedy přeloží) více než v jejich nepřítomnosti, kdy má čas jen pro sebe. I vyjevené emoce se z větší části týkají obcování s texty a knihami. Možná trochu osobnější byl Přidal roku 2003 v rozhovoru pro časopis Host, nazvaném Dorozumění troskotá na lenosti a nechuti… V něm mimo jiné vzpomínal na ránu, již mu zasadila brzká smrt otce a která mu přinesla nová očekávání a nároky od okolí: nutnost rychleji dospět, samostatněji se rozhodovat, o ledaco se postarat, z níž by někteří mohli odvozovat i jeho pozdější poněkud chladnou vnější „fasádu“. A střípky intimních vzpomínek, z nichž se odvíjejí jakési bilanční úvahy, obsahovala též výše zmíněná bibliofilská knížka Některé tváře, některé hlasy.

Z jednotlivých stránek knihy Lásky a lijavce vyvstává tvář člověka s velkým smyslem pro humor, který ovšem není prvoplánový a čtenář musí být alespoň v minimální míře vzdělaný, aby jej pochopil a docenil. Což se prý týkalo i jeho každodenního vystupování, kdy sice jeho projev obsahoval množství drobných žertů, jež ale pronášel se smrtelně vážnou tváří. Jak k tomu sám řekl: „Je stará pověra, že kdo má co do činění s humorem, měl by se tvářit jako komik. Já klamu obličejem. Ne že bych chtěl, prostě tak vypadám.“ U literáta, jenž překládal i humoristické romány a pro rozhlas vytvořil sérii groteskních dialogů s fiktivním Panem Hlavou, jenž „na sebe bral odpovědnost za aktuální problémy světa“, by nás to ostatně nemělo překvapovat.

A v neposlední řadě kniha načrtává obraz člověka, který bral vážně svá vlastní slova, že na literárním profesionálovi by mělo být poznat, „jestli všechno, co pročetl a promyslel, z něj udělalo rozvážnějšího a citlivějšího tvora, než jakým byl předtím. Jestli za něco stojí také jako člověk.“ Taková „zkvalitňující“ proměna nikdy není jistá, ale asi všichni, kteří se zabývají knihami, v ni vskrytu doufají…