Bez znalosti gramatiky rozuměl spíš útržkům vět. V roce 1949 se přihlásil do napajedelského kláštera na hodiny angličtiny, ale komunisté ho za rok zlikvidovali. Číst neměl Přidal co, a tak mu nezbývalo než číst staré časopisy pořád dokola. K přihlášce na brněnskou anglistiku a hispanistiku přeložil z Lifu reportáž o horolezcích na Matterhornu a druhou o zvycích amerických indiánů.

2. Kniha pravé lásky
V druhém ročníku měl Přidal přeloženo ze španělské poezie jen čtyřicet veršů, ale i tak ho hispanista Oldřich Bělič oslovil, zda by se mu nechtělo přeložit Knihu pravé lásky Juana Ruize. Na 7000 veršů ze 14. století mu SNHLU dalo velkorysý termín čtyři roky. Slabičně rozkolísaný alexandrín španělského typu i čtyřveršové strofy rýmované a-a-a-a byly sice pořádnou výzvou, on si ale říkal, že by mohl napodobit Františka Vrbu, který bravurně přeložil Canterburské povídky v devatenácti letech.

Nakonec přetáhl termín o 12 let. Když vybroušeného Ruize v roce 1970 v mezitím přejmenovaném Odeonu odevzdal, informovali ho, že je na indexu a že knihu nelze vydat. Díky proplaceným zálohám ji však nakladatelství nemohlo jen tak odepsat a po dalších devíti letech vyšla. Dokonce pod Přidalovým jménem.

3. Literární redakce brněnského rozhlasu
Přidalovo útočiště po deset let od absolutoria na univerzitě. Uplatnil v ní nejen své rané převody Ruize, Sandburga a dalších básníků, ale i překlady několika anglických rozhlasových her. Některé povídky a básně, které přeložil z angličtiny a španělštiny, vycházely v časopise Host do domu. Těch si zase všimla redaktorka Světové literatury Eva Kondrysová a přizvala ho ke spolupráci. Rozsah recenzí s ukázkami byl neomezený a ani výběr překládaných povídek se na rozdíl od Hostu do domu nemusel přizpůsobovat jejich délce. Ne že by se chystal z rozhlasu odejít, jen se mu líbila vyhlídka, že by se prací pro Světovou literaturu částečně uživil.

S počátkem normalizace tato vyhlídka padla.

4. Chladnokrevně
Pozoruhodný mrazivý román Trumana Capoteho na pomezí dokumentu a fikce. Přidalovi ho v Odeonu v šedesátých letech nabídli, protože znali jeho recenzi s ukázkami ve Světové literatuře. Po takové příležitosti by skočil skoro každý – jen Přidal ne. Vždycky mu imponovalo, když byl překlad naprosto samozřejmě nejenom dobrým, ale přímo skvělým textem. To se mu zdálo tak těžko dosažitelné, že si na větší překlady netroufal.

Na Chladnokrevně si troufl Stanislav Mareš – a emigroval téhož roku, co kniha vyšla.

5. Antologie mladých anglických básníků
Zamýšlená obdoba antologie Obeznámeni s nocí, kterou přeložili Jan Zábrana a Stanislav Mareš. Po Marešově odjezdu do Austrálie se Jan Zábrana pokusil získat cca 50 básnických sbírek od příbuzných Marešovy ženy. Ti je odmítli vydat, a jak píše Zábrana Škvoreckému: „Touto akcí mi znemožnili dál na antologii cokoli dělat, připravili Přidala i mě o výdělek za nejméně půldruhého roku. Což není vůbec žádná sranda, protože Přidal je dnes odevšud vyhozen a dělá manuálně, což dobrý rok ještě nemusel, nebýt nesmyslné krkavosti rodičů Staníkovy ženy.“

6. Dobří kamarádi
Optimistický román z počátků velké hospodářské krize od J. B. Priestleyho, dle Zábrany „kdysi oblíbeného autora prvorepublikových paniček“ (nebo „pokračovatele dickensovské tradice“, když budeme laskavější). Přidalovi ho zadala Hana Žantovská v Mladé frontě, když ovšem v roce 1971 přeložil všech jeho 740 normostran, zjistilo se, že černá listina pro Přidala platí všude. Jan Zábrana se nabídl, že jeho překlad pokryje, pak Přidal musel Dobré kamarády znovu předělat, aby se zastřelo jeho autorství. Posléze se ovšem na černé listině ocitl pro změnu sám Priestley, neboť vstoupil do Sacharovova výboru na obranu lidských práv. Román nakonec v češtině vyšel deset let poté, co byl zadán.

7. Den zkázy v Britském muzeu / Hostující profesoři / Svět je malý
Pod jménem brněnského bohemisty Mirka Čejky přeložil Antonín Přidal postupně deset knížek, počínaje univerzitními romány Davida Lodge. Uplatnil v nich svůj nemalý smysl pro humor, vzhledem k panující cenzuře však například z Hostujících profesorů zmizely politické narážky (z nasprejovaného nápisu WELCOME TO PRAGUE se stalo ZDRAVÍME NAŠE ESESÁKY). Výrazně umravněna byla drtivá většina erotických scén, takže například z „wiry pubic hair“ se stal pouhý chloupek. Je pozoruhodné, že v pozdějších porevolučních vydáních Přidal aspoň některé politické narážky doplnil, erotika však zůstala zcenzurovaná.

8. Den pro Šakala
„Já vím, že to není vaše kniha, ale narodila se vám právě dcera, budete potřebovat peníze a tohle je zfilmovaný román, který vyjde v Klubu čtenářů, ve velkém nákladu, tím se honorář zvýší,“ řekla Antonínu Přidalovi Eva Kondrysová, která ze Světové literatury přešla do Odeonu.

Má-li si člověk zadat s komerční literaturou, pak může dopadnout mnohem hůř, než když mu svěří nejlepší thriller všech dob. Den pro Šakala nakonec vyšel sedmkrát, jeho výtisků se prodaly statisíce. „Dobře přeložená detektivka je – v živlu jazyka – víc než špatně přeložený Puškin,“ napsal Jan Zábrana – a měl pravdu.

9. Oko uragánu
„Chce to překladatele, který to zvládne na vyšší stylistické úrovni, než je běžná,“ řekla Eva Kondrysová Přidalovi o románu Oko uragánu australského nositele Nobelovy ceny Patricka Whita. Ten se pro něj stal doslova novou pevninou, a tak postupně převedl do češtiny čtyři jeho díla, včetně geniálního, nesmírně osobitého Stromu člověka. „Když tohle budu mít za sebou, tak už mohu jít do penze,“ prohlásil o něm Přidal.

Když vyšel, bylo mu devětačtyřicet. Do penze naštěstí neodešel. Největší úkol ho ještě čekal.

10. Pan Kaplan má stále třídu rád
Leo Rosten se v amerických dějinách literatury nedostal ani do poznámky pod čarou a jeho Pan Kaplan byl přeložen jedině do češtiny, zato hned dvakrát. Překládat jazykové klauniády z hodin angličtiny pro imigranty po Pavlu Eisnerovi bylo podle Přidala jako „hrát Hamleta po Vojanovi“ (byť tedy Přidal pracoval s podstatně rozšířeným a přepracovaným originálem.) Překlad se tu z logiky věci pohybuje na hraně adaptace: mění se a přesunují celé věty, komentáře, žákovské reakce, ba i pointy. Statisíce prodaných výtisků i úspěšná adaptace na audioknihu svědčí o tom, že se tu stalo něco jako překladatelský zázrak (a co jiného je zdařilý překlad stovek slovních hříček?). Překladatelé bývají neviditelní; ba jejich neviditelnost je známka úspěchu, nestrhují na sebe pozornost. Antonín Přidal tu z překladatelské anonymity po právu vykročil a stal se jedním z mála, jejichž jméno si veřejnost vybaví.

11. Kniha třesků a plesků
„Překládat poezii – to je jako líbat ženskou přes závoj,“ míní Jan Zábrana v Celém životě. Překládat Learovy limericky, ty hravé nonsensové veršíky s rýmovou strukturou a-a-b-b-a, je jako střídavě elegantně hopsat po dvou lanech natažených nad manéží, přičemž se vás klaun snaží rozptylovat vypouštěním duhových bublin.

Řečeno jinak, jde o zřetězení vtipných zrýmovaných nápadů a představ vyvěrajících z jazyka originálu, opatřených domicilem („Byl jeden dědeček v Szegedu…“) a občas i Learovou kresbičkou, jíž musí překladatel chtě nechtě rovněž vyhovět. Přidal připadl na vpravdě kolumbovské řešení: právě na tom místním jméně přece záleží nejméně, protože nejde o epigram na účet konkrétní obce či země. Limerick tak jeho překladatel rekonstruuje pozpátku.

Výsledek té jazykové ekvilibristiky: vyprodaná kniha, kterou komunisté nedovolili reeditovat (vyšla v rozšířené podobě jako Velká kniha nesmyslů až v roce 1998), protože jim, zrovna jim byly nesmysly podezřelé.

A také jistá lítost nad deseti básněmi, které překladu, tedy tomu opravdu povedenému, vzdorovaly až do konce tak houževnatě, že musely zůstat na druhém jazykovém břehu. Shodou okolností jsem se v roce 2013 na Antonína Přidala sám obrátil kvůli básni The Owl and the Pussy-Cat, již Michel Faber použil ve svém neoviktoriánském románu Kvítek karmínový a bílý. Velice vlídně mi odpověděl: „… jak rád bych (byl) tu Learovu básničku přeložil, kdyby to bylo možné. Už několik lidí mě o to žádalo, protože z ní potřebovali citovat. Co tomu brání: vznikla pro zpěv, proto zvučí a zvoní a cinká jednoslabičnými melodickými slovy (note, boat, sing, ring, spoon, moon…) a jejich hudební stránka je stejně důležitá jako význam. Opisné vyjádření by nebylo k ničemu, rozbilo by jak melodickou osnovu, tak půvabné řetězení nonsensových nápadů. Jistě to vidíte a slyšíte právě tak dobře jako já, jen Vás napadlo, že mám možná nějaké tajné řešení… Nemám. Jinak by báseň byla ve Velké knize nesmyslů.“

I v tom je velikost: vědomí, kdy je třeba hodit ručník do ringu.

12. Bůh ví
Jan Zábrana si roku v prosinci roku 1975 do svého deníku napsal: „Kdybych byl někdy v životě měl ctižádost překladatele, mohl bych být – možná, možná, kdo ví – spokojen. Kdybych byl býval někdy v životě měl ctižádost překladatele… Ale takhle… Samozřejmě že se člověk promění v to, co dělá, samozřejmě. Ale je ‚náhradní život‘ v té nevysvětlitelné záhadě života vůbec vždycky tak velké neštěstí, za jaké je člověk považuje? Není to anděl boží nebo Bůh čekající za rohem, který k nám přistoupil a kterého jsme nepoznali, vlastně on ten pravý? Absolutní odvaha a absolutní pokora nejsou v rozloze jediného života tak neslučitelné věci.“

Ve svobodných poměrech mohl Antonín Přidal konečně překládat, cokoli by chtěl, jeho pozice mezi anglisty byla neotřesitelná. Místo toho pověsil řemeslo na hřebík, jeho posledním významným prozaickým překladem se stal Hellerův starozákonní příběh Bůh ví. Velká rána pro český překlad byla zároveň velkým přínosem pro českou publicistiku, dramaturgii, televizi a rozhlas.

13. Zamlčovaní překladatelé
Za normalizace nesmělo pod svým jménem překládat přinejmenším 126 překladatelů a autorů, mimo jiné například Hiršal, Karpatský, Kořán, Pellarovi, Škvorecký, Vladislav a Vrba, „pokryto“ bylo 531 knih, 41 časopiseckých překladů, 75 divadelních a televizních inscenací a 15 rozhlasových pořadů. „Bylo to ponižující už jen tím, že se člověk musel vzdát vlastního jména. Že se nesměl přihlásit k práci, kterou podložil vším, co uměl,“ říká o tom Přidal. A pak tu byli pokrývající, kteří museli před celým světem lhát a z donucení si přisvojit zásluhy jiných, a odpovědní redaktoři jako Eva Kondrysová, kteří tu konspiraci organizovali a na něž by její prozrazení dopadlo nejhůř.

„Vzpomínalo by se na tu hru snadněji, kdyby netrvala tak dlouho a kdyby další a další její účastníci neumírali, aniž mohli tušit, že důvod ke lži jednou pomine a že bezejmenní budou znovu vyvoláni jménem, jehož se museli vzdát,“ píše Přidal v předmluvě pozoruhodného bibliografického soupisu Zamlčovaní překladatelé, který po revoluci vznikl z jeho iniciativy a který tehdejší konspiraci alespoň ex post facto rozkrývá.

14. Státní cena za překladatelské dílo
Finis coronat opus. Roku 2007 udělilo ministerstvo kultury Antonínu Přidalovi státní cenu za celoživotní překladatelské dílo. V jednom rozhovoru to komentoval slovy: „Ale po všem, co proděláte jako zamlčovaný překladatel a zakázaný autor, vás taková uznání těší i proto, že si říkáte: ,Tak třeba to nebyla jen náhradní činnost, jen mezihra, ve které si člověk brousil nože nebo ladil housle pro lepší časy. Bylo to v něčem cenné už tenkrát.‘“

Konec dobrý, všechno dobré. Jako překladatel se Přidal rozloučil sbírkou whitmanovské poezie Galwaye Kinnella se symbolickým názvem Proč litovat?